Napalm je název pro řadu hořlavých kapalin, které se používaly ve válce. Často se jedná o benzín ve formě želé. Napalm je vlastně zahušťovadlo v těchto kapalinách. Po smíchání s benzínem vytvoří zahušťovadlo lepkavý zápalný gel. Byl vyvinut v USA za druhé světové války týmem harvardských chemiků. Vedoucím týmu byl Louis Fieser. Název napalm pochází od složek, které byly poprvé použity k jeho výrobě: koprecipitované hliníkové soli kyseliny naftenové a palmitové. Ty se přidávaly do hořlavé látky, aby způsobily její gelování.
Jedním z hlavních problémů prvních zápalných kapalin (například těch, které se používaly v plamenometech) bylo, že se příliš snadno rozstřikovaly a vypouštěly. USA zjistily, že plamenomety, které používají benzinový gel, jsou schopny střílet dál a jsou užitečnější. Benzínový gel bylo obtížné vyrobit, protože se při jeho výrobě používal přírodní kaučuk, který byl velmi žádaný a drahý. Napalm poskytoval mnohem levnější alternativu. Vyřešil problémy spojené se zápalnými látkami na bázi kaučuku.
V dnešní době se napalm většinou vyrábí z benzenu a polystyrenu a je známý jako napalm-B.
Napalm byl používán v plamenometech a zápalných bombách amerických a spojeneckých sil. Napalm je vyroben tak, aby hořel specifickou rychlostí a přilnul k materiálu. Toho se dosáhne smícháním různých množství napalmu a jiných materiálů. Dalším užitečným (a nebezpečným) účinkem, který se týkal především jeho použití v bombách, bylo, že napalm "rychle odkyseluje dostupný vzduch". Vytváří také velké množství oxidu uhelnatého, který způsobuje udušení. Napalmové bomby se používaly také ve vietnamské válce k vyčištění přistávacích zón pro vrtulníky.
Přestože napalm byl vynálezem 20. století, je součástí dlouhé historie zápalných zařízení ve válce. Historicky se však používaly především kapaliny (viz řecký oheň). Pěchotní zbraň na hořlavé kapalné palivo, plamenomet, zavedli v první světové válce Němci, jejíž varianty brzy vyvinuly i další strany konfliktu.
Co je napalm a jak funguje
Napalm je zahušťovadlo, které se přidává k lehkým uhlovodíkovým palivům (např. benzínu), aby vznikl lepivý, želatinový zápalný materiál. Po zapálení napalm:
- drží oheň po delší dobu na místě díky lepivé konzistenci,
- přilne k povrchům (lidem, konstrukcím, vegetaci) a šíří horečnaté hoření,
- vytváří vysokou teplotu a husté spaliny, které mohou způsobit udušení a otravu oxidem uhelnatým,
- může vyvolat sekundární požáry a rozsáhlé škody na majetku a krajině.
Varianty a složení
První komerčně a vojensky používané formy napalmu vznikaly na bázi kovových solí mastných kyselin (např. naftenové a palmitové). Později se vyvinuly modernější směsi, označované obecně jako napalm-B, které obsahují organická zahušťovadla (například rozpuštěný polystyren) smíchaná s palivy (benzín, letecký petrolej apod.). Tyto směsi jsou stabilnější, lépe skladovatelné a poskytují lepší lepivost a hořlavost než původní receptury.
Historické použití
Napalm a jiné zápalné prostředky byly nasazovány v několika konfliktech 20. století. Nejčastěji se zmiňuje použití v:
- druhé světové válce (zejména v pacifickém bojišti),
- válce v Koreji,
- vietnamské válce, kde napalm-B získal rozsáhlou publicitu kvůli devastujícím účinkům na civilní obyvatelstvo a krajinu.
Napalm se používal ve formě plamenometů, zápalných bomb, raketových náloží a býval nasazován jak proti opevněným cílům, tak k vytváření „čistých“ přistávacích či palebných zón.
Zdravotní a environmentální dopady
Účinky napalmu na lidské zdraví jsou extrémně závažné: způsobuje hluboké termické popáleniny, zánik tkání, vleklé infekce a často vedou k trvalému postižení nebo smrti. Dále hraje roli inhalace toxických plynů (včetně oxidu uhelnatého), která může vyvolat udušení.
Ekologické následky zahrnují zničení vegetace, znečištění půdy a vody zbytky hoření a těžkými uhlovodíky a dlouhodobé škody na ekosystémech. Odstraňování zbytků napalmu a sanace postižených lokalit je technologicky náročné a nákladné.
Právo, omezení a etika
Mezinárodní humanitární právo neprohibuje všechny zápalné zbraně, avšak jejich použití je předmětem omezení. Úmluva o určitých konvenčních zbraních (CCW) a zejména její Protokol III z roku 1980 kladou omezení na použití zápalných zbraní proti civilnímu obyvatelstvu a regulují použití při leteckých útocích. Cílem těchto pravidel je omezit humanitární dopady a ochránit civilní obyvatelstvo.
Kromě právních norem probíhá i široká etická a politická debata o používání napalmu a jiných zápalných prostředků – zejména kvůli jejich ničivému dopadu a vysokému riziku postižení civilistů.
Likvidace, ochrana a léčba
Proti napalmu existují jen omezené prostředky ochrany v terénu: hasičské zásahy jsou komplikované kvůli vysokým teplotám a lepivosti látky. Léčba popálenin vyžaduje specializovanou zdravotní péči (resuscitace, chirurgické ošetření, transplantace kůže, prevence infekcí). Vojenské i civilní orgány se dnes více soustředí na prevenci civilních obětí, evakuaci a sanaci kontaminovaných oblastí.
Současný stav a alternativy
V moderních ozbrojených konfliktech jsou účinné kontroly a silný tlak veřejnosti i mezinárodních institucí na omezení používání zápalných zbraní. Technologicky existují i jiné prostředky pro ničení krytých cílů (přesné řízené zbraně, termobarické nálože apod.), které mohou být v některých situacích preferovány kvůli menšímu riziku rozsáhlých požárů mimo cíl.
Závěr
Napalm byl průlomovým, ale zároveň vysoce kontroverzním prostředkem 20. století. Jeho schopnost vyvolat dlouhotrvající, intenzivní požár z něj udělala účinnou bojovou látku, avšak humanitární a ekologické důsledky přinesly významná omezení a kritiku. Dnešní diskuse o napalmu zahrnují právní, etické i praktické otázky týkající se jeho použití, opatření k ochraně civilistů a sanace postižených oblastí.




