Historie šafránu: 4 000 let původu, domestikace a použití

Minojci měli ve svých palácích obrazy šafránu již 1500-1600 let př. n. l., které ukazovaly, jak se dá použít jako lék. Později řecké legendy vyprávěly o námořních plavbách do Kilikie, kde dobrodruzi doufali, že najdou nejcennější šafrán na světě. Jiná legenda vypráví o tom, jak byl někdo jménem Crocus očarován a proměněn v původní šafrán krokus. Starověké středomořské národy - včetně parfumérů v Egyptě, lékařů v Gaze, měšťanů na Rhodu a řeckých kurtizán heter - používaly šafrán do svých parfémů, mastí, potpourris, řasenek, božských obětí a léčebných procedur.

V pozdně helénistickém Egyptě používala Kleopatra šafrán do koupelí, aby se cítila dobře. Egyptští léčitelé používali šafrán jako lék na nejrůznější gastrointestinální potíže. Šafrán se používal také jako barvivo na látky v levantských městech jako Sidon a Tyr. Aulus Cornelius Celsus předepisuje šafrán v lécích na rány, kašel, koliku a svrab a v mithridatium. Římané měli šafrán tak rádi, že si ho římští kolonisté brali s sebou, když se usadili v jižní Galii, kde se hojně pěstoval až do pádu Říma. Konkurenční teorie uvádějí, že šafrán se do Francie vrátil až s Maury v 8. století n. l. nebo s avignonským papežstvím ve 14. století n. l.

Barvy ze šafránu se používaly ke kreslení již před 50 000 lety. Ty byly nalezeny v zemi, která se dnes nazývá Irák. Později lidé zvaní Sumerové používali divoce rostoucí šafrán do svých léků a magických lektvarů. Před 2. tisíciletím př. n. l. obchodníci převáželi šafrán na velké vzdálenosti. Starověcí Peršané pěstovali svůj vlastní druh šafránu (Crocus sativus "Hausknechtii") v Derbeně, Isfahánu a Chorásánu v 10. století př. n. l.. Někdy se šafránové nitě vplétaly do textilií. Darovaly se jako obětiny bohům a používaly se v barvivech, parfémech, lécích a tělových přípravcích. Šafránová vlákna se také rozhazovala po postelích a přimíchávala do horkého čaje jako prostředek k léčení smutných pocitů. Jiní lidé se báli, že Peršané budou šafrán používat jako drogu a afrodiziakum. Alexandr Veliký během svých asijských tažení používal perský šafrán do čaje, rýže a koupelí, aby si lépe hojil rány z bitvy. Alexandrovi vojáci napodobili počínání svého vůdce a přinesli zvyk šafránových koupelí zpět do Řecka.

Nikdo neví, jak se šafrán dostal do jižní Asie. Tradiční kašmírské a čínské zprávy datují jeho příchod do doby před 900-2500 lety. Historikové, kteří studují starověké perské záznamy, datují příchod šafránu někdy před rok 500 př. n. l. a připisují ho buď perskému přesazování šafránových květů pro zásobování nových zahrad a parků, nebo perské invazi a kolonizaci Kašmíru. Féničané pak kašmírský šafrán prodávali jako barvivo a lék proti melancholii. Odtud se používání šafránu v potravinách a barvivech rozšířilo po celé jižní Asii. Například buddhističtí mniši v Indii si po smrti Buddhy Siddhárty Gautamy osvojili šafránově zbarvená roucha. Nebarvili je však drahým šafránem, ale levnějším barvivem kurkumou nebo chlebovníkem.

Někteří historici se domnívají, že šafrán se do Číny poprvé dostal s mongolskými nájezdníky z Persie. Na druhou stranu je šafrán zmiňován ve starověkých čínských lékařských textech, včetně čtyřicetisvazkového lékopisu Shennong Bencaojing (神農本草經 - "Velká Shennongova bylina", známý také jako Pen Ts'ao nebo Pun Tsao), který pochází z let 200-300 př. n. l. Tradičně se připisuje legendárnímu císaři Yan ("Ohnivý") (炎帝) Shennongovi a dokumentuje 252 fytochemických léčebných postupů na různé poruchy. Přesto již kolem 3. století n. l. Číňané hovořili o šafránu jako o rostlině kašmírské provenience. Například Wan Zhen, čínský lékařský expert, uvádí, že "[p]oloha šafránu je v Kašmíru, kde ho lidé pěstují hlavně proto, aby ho obětovali Buddhovi". Wan se také zamýšlel nad tím, jak se šafrán používal v jeho době: "Květ [šafránu krokusového] po několika dnech uvadne a pak se získá šafrán. Je ceněn pro svou stejnoměrnou žlutou barvu. Může se používat k aromatizaci vína."

Po pádu Římské říše došlo v Evropě k prudkému poklesu pěstování šafránu. Šafrán byl znovu zaveden, když se islámská civilizace "Al-Andalus" rozšířila do Španělska, Francie a Itálie. Během černé smrti ve 14. století prudce vzrostla poptávka po lécích na bázi šafránu a mnoho šafránu se muselo dovážet benátskými a janovskými loděmi z jižních a středomořských zemí, například z Rhodosu. Krádež jedné takové zásilky šlechtici vyvolala čtrnáct týdnů trvající "šafránovou válku". Konflikt a následný strach z rozbujelého šafránového pirátství podnítily významné pěstování šafránu v Basileji, kterému se dařilo. Pěstování a obchod se pak rozšířily do Norimberku, kde epidemie falšování šafránu vyvolala vznik Safranschouova zákoníku, podle kterého byli falšovatelé šafránu pokutováni, vězněni a popravováni. Brzy poté se pěstování šafránu rozšířilo po celé Anglii, zejména v Norfolku a Suffolku. Essexské město Saffron Walden, pojmenované podle nové speciální plodiny, se stalo hlavním centrem pěstování a obchodu se šafránem v Anglii. Příliv exotičtějšího koření, jako je čokoláda, káva, čaj a vanilka, z nově kontaktovaných východních a zámořských zemí však způsobil, že pěstování a používání šafránu v Evropě upadalo. Významné pěstování se udrželo pouze v jižní Francii, Itálii a Španělsku.

Evropané přivezli šafrán do Ameriky, když přistěhovalí členové šwenkfeldské církve opustili Evropu s kmenem obsahujícím šafránové výhonky; mnoho šwenkfeldů totiž šafrán v Evropě hojně pěstovalo. V roce 1730 pěstovali šafrán v celé východní Pensylvánii pensylvánští Holanďané. Španělské kolonie v Karibiku nakupovaly velké množství tohoto nového amerického šafránu a vysoká poptávka zajistila, že se jeho katalogová cena na filadelfské komoditní burze vyrovnala ceně zlata. Obchod s Karibikem se později zhroutil po válce v roce 1812, kdy bylo zničeno mnoho obchodních lodí přepravujících šafrán. Pennsylvánští Holanďané však i nadále pěstovali menší množství šafránu pro místní obchod a pro použití do svých koláčů, nudlí a pokrmů z kuřete nebo pstruha. Pěstování šafránu v Americe přetrvalo až do moderní doby především v okrese Lancaster v Pensylvánii.