AlegsaOnline.com

Nina Simone – americká zpěvačka, klavíristka a bojovnice za občanská práva

Nina Simone — strhující americká zpěvačka, klavíristka, skladatelka a bojovnice za občanská práva; hudební ikona, jejíž vášnivé písně a odkaz inspirují dodnes.

Autor: Leandro Alegsa

21-01-2026

Nina Simone (narozená jako Eunice Kathleen Waymon; 21. února 1933 - 21. dubna 2003) byla americká zpěvačka, skladatelka, klavíristka, aranžérka a bojovnice za občanská práva. Simone neměla ráda, když lidé její hudbu klasifikovali nebo říkali, do jakého žánru spadá, ale lidé ji často označují za jazzovou hudebnici. Často byla nazývána "velekněžkou soulu".

Život a umělecká dráha

Nina Simone se narodila v malém městě Tryon v Severní Karolíně. Od dětství jí učila hrát na klavír její matka a ukázala mimořádný talent pro klasickou hudbu. Snížila se o studiu na prestižní Curtis Institute of Music ve Filadelfii; podle jejích vlastních vzpomínek i některých zdrojů byla odmítnuta částečně kvůli rasovým předsudkům té doby. Aby si jako mladá finančně pomohla a mohla dál hrát, začala vystupovat v nočních klubech a přijala umělecké jméno Nina Simone.

Ve své kariéře spojovala klasické klavírní techniky s prvky jazzu, blues, gospelu a folku. První větší úspěch přišel v 50. letech a 60. letech 20. století, kdy nahrála alba jako Little Girl Blue a skladby, které se staly jejími vizitkami, například "I Put a Spell on You" nebo "Feeling Good". Během let vydala desítky alb a pravidelně koncertovala po Spojených státech i v Evropě.

Hudba a styl

Nina Simone byla především pianista. Její hra byla výrazná, často s prvky klasické techniky a současně syrovou emotivností. Hlasem dokázala vyjádřit široké spektrum nálad — od něhy a melancholie až po hněv a výzvu. Nechtěla, aby její tvorba byla ohraničena žánry; sama ji vnímala jako prostě hudbu, v níž vyjadřuje své pocity a postoje.

Občanská práva a politické angažmá

Během 60. let se Nina Simone stále více angažovala v hnutí za občanská práva. Po událostech, jako byl atentát na Medgara Eversa a bombový útok na baptistický kostel v Birminghamu, napsala ostrou a naléhavou píseň "Mississippi Goddam", která se stala protestní hymnou své doby. Další protestní skladby, například "Four Women" nebo "To Be Young, Gifted and Black", zkoumaly rasu, identitu a důstojnost černošských žen a mladých lidí. Její politické postoje jí přinesly jak podporu, tak i odpor — čelila kritice, cenzuře i sledování některých vládních složek.

Osobní život a pozdní léta

Nina Simone prožila bouřlivý osobní život, byla několikrát vdaná a měla složité vztahy. Později v životě byla diagnostikována s bipolární poruchou, což ovlivnilo její chování a kariéru. V 70. a 80. letech odjela žít dlouhodobě do Evropy a Karibiku — pobývala mimo jiné na Jamajce, v Barbadosu a později ve Francii. Zemřela 21. dubna 2003 ve svém domě v Carry-le-Rouet ve Francii po dlouhé nemoci.

Dědictví

Nina Simone zanechala výrazné kulturní a politické dědictví. Její interpretace a autorské písně byly mnohokrát coverovány a používány v filmech, reklamě i při politických akcích. Mezi nejznámější interprety, kteří její písně zpívali nebo se jimi nechali inspirovat, patří jak umělci z oblasti jazzu a soulu, tak i rocku a popu. Její život a tvorba byly předmětem knih, dokumentů a filmů — výrazný je například dokumentární film What Happened, Miss Simone? (2015) a pozdější hraný film (2016), které přinesly novou pozornost její hudbě a odkazu.

Proč je důležitá: Nina Simone byla nejen výjimečná hudebnice a klavíristka, ale i hlasem odporu a touhy po spravedlnosti. Její schopnost spojit uměleckou genialitu s morálním a politickým postojem z ní udělala trvalou osobnost kulturní historie 20. století.

Raný život

Nina Simone se narodila jako Eunice Kathleen Waymonová v roce 1933 v Tryonu v Severní Karolíně. Byla jedním z osmi dětí v chudé rodině. Na klavír začala hrát ve třech letech. První píseň, kterou se naučila, byla "God be With You, Till we Meet Again" a hrála ji v místním kostele. Jejím prvním koncertem byl klasický klavírní recitál, když jí bylo dvanáct let. Její rodiče seděli v první řadě, aby ji mohli sledovat, ale museli se přesunout do zadní části sálu, aby uvolnili místo bělochům. Simone řekla, že nebude hrát, dokud její rodiče nepřesunou zpět dopředu. Na tuto událost si vzpomněla později, když se zapojila do hnutí za občanská práva.

Simonina matka Mary Kate Waymonová byla přísná metodistická duchovní. Její otec John Divine Waymon byl údržbář a někdy i holič, který byl často nemocný. Paní Waymonová pracovala jako služebná a její zaměstnavatel, který se doslechl o Simonině talentu, jim dal peníze na hodiny klavíru. Poté byl vytvořen místní fond, který pomáhal pokračovat v jejím vzdělávání. Když jí bylo sedmnáct, přestěhovala se Simone do Filadelfie v Pensylvánii. Zde našla více rasismu, když požádala o stipendium na místní vysoké škole. Musela složit test, který úspěšně složila, ale stipendium nedostala. Když se zkoušejícího zeptala, proč jí stipendium nebylo uděleno, odpověděl jí: "Protože jste černá." Zkoušející jí odpověděl: "Protože jste černá." Všichni se ptali, proč jí stipendium nebylo uděleno.

Poté se Simone velmi nadchla pro hnutí za občanská práva. Začala si vydělávat výukou hry na klavír a doprovodem zpěváků. Tyto peníze jí pomohly studovat na Juilliard School of Music v New Yorku. Přihlásila se ke studiu klavíru na Curtisově institutu, ale neuspěla. Domnívala se, že to bylo také proto, že byla černá a že byla žena.

Počátky kariéry (1954-1959)

Simone hrála na klavír v baru Midtown Bar & Grill na Pacific Avenue v Atlantic City, aby si vydělala peníze na studium. Majitel jí řekl, že práci dostane, jen když bude kromě hry na klavír také zpívat. Nechtěla, aby její matka věděla, že hraje "ďábelskou hudbu", a tak začala používat umělecké jméno Nina Simone. "Nina" získala z přezdívky, kterou jí dal její přítel, a "Simone" od francouzské herečky Simone Signoret. Simone hrála a zpívala v baru směs jazzu, blues a klasické hudby. Začala si získávat fanoušky. V roce 1958 nahrála píseň "I Loves You Porgy" z opery Porgy a Bess od George Gershwina. Píseň se naučila z alba Billie Holiday a zahrála ji jako laskavost pro svého přítele. Stala se jejím jediným úspěchem v první čtyřicítce Billboardu ve Spojených státech. Brzy nahrála své první album Little Girl Blue u Bethlehem Records. Simone na albu nikdy nevydělala, protože práva na něj prodala za 3000 dolarů, čímž přišla o honorář ve výši více než 1 milion dolarů.

Simone poté podepsala smlouvu s nahrávací společností Colpix Records a vydala několik studiových a koncertních alb. Colpix jí umožnil rozhodovat o výběru nahrávaného materiálu. Simone si dala záležet na tom, aby měla vše pod kontrolou, a bylo jí v podstatě jedno, zda má nahrávací smlouvu, nebo ne. Popovou hudbu hrála jen proto, aby si vydělala peníze na svá studia klasické hudby.

Éra občanských práv (1964-1974)

V 60. letech byla Simone diagnostikována bipolární porucha. V roce 1964 začala Simone spolupracovat s nizozemskou nahrávací společností Philips. Začala nahrávat písně o svém afroamerickém původu a rasové nerovnosti. Nahrála živé album s názvem Nina Simone In Concert, které obsahovalo píseň "Mississippi Goddam". Byla o vraždě Medgara Everse a o bombovém útoku na kostel v Birminghamu v Alabamě, při kterém zahynuly čtyři černošské děti. Píseň byla v některých jižanských státech bojkotována. V písni "Old Jim Crow" na stejném albu reaguje na zákony Jima Crowa.

Poté se v Simoniných písních často objevovalo téma občanských práv. Simone vystupovala a mluvila na mnoha setkáních za občanská práva, například na pochodu ze Selmy do Montgomery. Zazpívala verzi písně Billie Holidayové "Strange Fruit" (na albu Pastel Blues), píseň o lynčování černochů na Jihu. Na svém albu Let It All Out z roku 1966 také nazpívala báseň W. Cuneyho "Images" o nedostatku hrdosti afroamerických žen. Simone napsala píseň "Four Women" o čtyřech různých stereotypech afroamerických žen. Byla na jejím albu Wild Is the Wind z roku 1966.

V roce 1967 přešla Simone od společnosti Philips k RCA Victor. Na svém prvním albu Nina Simone Sings The Blues od RCA nazpívala píseň Backlash Blues, kterou napsal její přítel Langston Hughes. Na albu Silk & Soul nahrála skladby Billyho Taylora "I Wish I Knew How It Would Feel to Be Free" a "Turning Point". Album Nuff Said z roku 1968 obsahuje několik živých nahrávek z Westbury Music Fair 7. dubna 1968, tři dny po vraždě Martina Luthera Kinga ml. Celé vystoupení mu věnovala a zazpívala píseň "Why? (The King Of Love Is Dead)". Tuto píseň napsal její baskytarista bezprostředně poté, co se dozvěděli zprávu o Kingově smrti.

Spolu s Weldonem Irvinem proměnila Simone nedokončenou hru Lorraine Hansberryové Být mladý, nadaný a černý v píseň o občanských právech. Živě ji předvedla na svém albu Black Gold z roku 1970. Studiová nahrávka byla vydána jako singl a píseň převzali Aretha Franklinová a Donny Hathaway.

Pozdější život (1974-2003)

Simone opustila Spojené státy v září 1970. Odletěla na Barbados. Myslela si, že jí její manžel a manažer Andrew Stroud řekne, kdy má opět vystoupit. Stroud si však myslel, že Simoneino náhlé zmizení (a skutečnost, že tam nechala snubní prsten) znamená, že se chce rozvést. Jako její manažer měl Stroud na starosti také Simoniny příjmy. To znamenalo, že Simone po jejich rozchodu nevěděla nic o tom, jak je její firma řízena a jakou má vlastně hodnotu. Když se vrátila do Spojených států, zjistila, že je po ní vyhlášeno pátrání kvůli neplacení daní. Znovu se vrátila na Barbados, aby unikla úřadům a trestnímu stíhání. Na Barbadosu zůstala delší dobu a měla dlouhý románek s premiérem Errolem Barrowem. Blízká přítelkyně, zpěvačka Miriam Makeba, ji přesvědčila, aby odjela do Libérie v Africe. Poté žila ve Švýcarsku a Nizozemsku. V roce 1992 odešla žít do Francie.

Své poslední album It Is Finished nahrála pro RCA Records v roce 1974. V roce 1978 ji majitel CTI Records Creed Taylor přesvědčil, aby nahrála další album Baltimore. Toto album mělo dobré recenze, ale nevydělalo mnoho peněz. O čtyři roky později Simone nahrála u francouzské nahrávací společnosti album Fodder On My Wings. V osmdesátých letech Simone pravidelně vystupovala v londýnském jazzovém klubu Ronnie Scott's. V roce 1984 zde natočila album nazvané Live at Ronnie Scott's. Na pódiu Simone často působila povýšeně a odměřeně, ale zdálo se, že si s publikem ráda povídá. V roce 1987 byla její píseň "My Baby Just Cares For Me" z roku 1958 použita v reklamě na parfém Chanel No. 5 ve Velké Británii. Poté byla píseň znovu vydána a dostala se na 5. místo britského singlového žebříčku, čímž se Simone ve Velké Británii stala ještě populárnější. V roce 1992 vyšla její autobiografie I Put a Spell on You a v roce 1993 nahrála své poslední album A Single Woman.

Smrt

V roce 1993 se Simone přestěhovala do blízkosti Aix-en-Provence v jižní Francii. Několik let byla nemocná rakovinou prsu. Na tuto nemoc zemřela ve spánku ve svém domě v Carry-le-Rouet v Bouches-du-Rhône 21. dubna 2003. Jejího pohřebního obřadu se zúčastnily zpěvačky Miriam Makeba a Patti LaBelle, básnířka Sonia Sanchez, herec Ossie Davis a stovky dalších lidí. Elton John poslal květiny se vzkazem "Byli jsme nejlepší a miluji tě". Simonin popel byl rozptýlen v několika afrických zemích. Zanechala po sobě dceru Lisu Celeste, která je nyní herečkou a zpěvačkou, jež přijala umělecké jméno Simone.