Josip Broz Tito (7. května 1892 – 4. května 1980) byl od konce druhé světové války do své smrti nejmocnějším politikem v Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V letech 1945–1953 zastával funkci předsedy vlády a v letech 1953–1980 funkci prezidenta. Jeho pohřeb 8. května 1980 byl jednou z největších státních událostí v poválečné Jugoslávii a přilákal stovky zahraničních delegací. Tito byl vnímán rozporuplně: pro mnoho lidí byl symbolem odporu proti nacismu a tvůrcem nezávislého a sjednoceného státu, pro jiné představoval autoritářské vedení spojené s potlačováním opozice a kultem osobnosti.
Mládež, formování politiky a předválečný aktivismus
Josip Broz se narodil v Kumrovci (dnešní Chorvatsko) do chudé řemeslnické rodiny. V mládí vystřídal různá zaměstnání, absolvoval učení zámečníka a působil jako migrující dělník v Rakousku-Uhersku. Během první světové války sloužil v rakousko‑uherské armádě; byl zajat na východní frontě a strávil část války v internaci v Rusku. Po válce se vrátil na Balkán a zapojil se do komunistického hnutí – do Komunistické strany Jugoslávie (KSJ) vstoupil počátkem 20. let. V meziválečném období působil v podzemí, byl opakovaně násilně perzekuován a vězněn režimem Království Jugoslávie. Postupně se vypracoval ve vedení strany a v 30. letech se stal jedním z jejích předních představitelů.
Druhý světová konflikt a partizánské hnutí
Po invazi Osy do Jugoslávie v roce 1941 organizoval a vedl protifašistické partyzánské hnutí, které postupně získalo širokou podporu a územní kontrolu. Partyzánské síly pod jeho velením prosadily ideu boje proti okupantům i proti domácím kolaboračním silám a během války se staly hlavní vojenskou a politickou silou v osvobozené Jugoslávii. Titoho vedení mělo zásadní vliv na poválečné uspořádání státu a na upevnění pozic Komunistické strany.
Vláda, reforma a politický systém
Po válce se Josip Broz Tito stal hlavní postavou poválečné Jugoslávie. Zaváděl socialistickou ekonomiku, pozemkové reformy a průmyslovou přestavbu. V 50. letech prosadil model tzv. samosprávného socialismu (sistém rad a pracovních samospráv), který měl odlišit jugoslávskou cestu od sovětského modelu. Po roku 1948, kdy došlo k ostřejšímu rozkolu mezi Jugoslávií a SSSR (tzv. Informbiro), Tito prosadil politickou nezávislost země vůči Moskvě a odmítl stalinistickou dominanci.
Ve vnitřní politice kombinoval centralizovanou moc s federativním uspořádáním: Jugoslávie byla rozdělena na šest republik a dvě autonomní oblasti, přičemž postupem času byla rostoucí decentralizace zakotvena i do ústav (zejména ústava z roku 1974, která rozšířila pravomoci republik a vytvořila předpoklady pro kolektivní prezidentskou strukturu po Titoho smrti).
Mezinárodní role a Nezúčastněné hnutí
Tito sehrál klíčovou roli v mezinárodních vztazích studené války tím, že uchoval nezávislou zahraniční politiku. Spolu s lídry jako Indira Gándhí, Gamál Násir nebo Prezident Nehru stál u zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, které usilovalo o cestu mezi bloky Východu a Západu. Jugoslávie udržovala poměrně dobré vztahy se západními státy, přijímala půjčky a investice, zároveň podporovala antikoloniální hnutí a nabízela politickou i materiální pomoc rozvojovým zemím.
Represivní praktiky, bezpečnostní složky a kritika
Přestože Tito byl často chválen za udržení stability a rozvoj, jeho režim byl také kritizován za potlačování politické opozice a za praktiky tajné policie (UDBA), která sledovala a perzekvovala opozičníky doma i v zahraničí. Po roztržce se Sovětským svazem byly internovány a vězněny osoby podezřelé ze stalinismu (např. věznice Goli otok). Kult osobnosti kolem Titoha a kontrola komunistické strany omezovaly politickou pluralitu.
Ekonomika, kultura a společnost
V následujících desetiletích zaznamenala Jugoslávie relativní ekonomický růst, industrializaci a zlepšení životní úrovně ve srovnání s mnoha východními zeměmi. Rozvinul se turistický ruch, zejména na Jadranu, a rozsáhlé vnitrostátní migrace vedly k urbanizaci. Zároveň však hospodářství vykazovalo strukturální problémy: rostoucí zahraniční dluh, regionální disparity a postupné zpomalování růstu v 70. letech. Dlouhodobé rozhodnutí o rozsáhlých půjčkách a decentralizované hospodářské řízení později přispěly k ekonomickým potížím 80. a 90. let.
Smrt, pohřeb a následky
Tito zemřel 4. května 1980. Jeho pohřeb a poslední rozloučení měly velký mezinárodní i domácí ohlas. Po jeho smrti zůstala Jugoslávie bez silného vůdce schopného udržet pevnou rovnováhu mezi federálními jednotkami a etnickými zájmy. Ačkoli ústava z roku 1974 zakotvila kolektivní vedení, postupná eroze centrální autority, rostoucí nacionalismy a ekonomické problémy vedly v následujících desetiletích k postupnému rozpadu federace a k ozbrojeným konfliktům na počátku 90. let.
Dědictví a hodnocení
Hodnocení Titoho osobnosti a vlády zůstává komplikované a rozdělené. Mezi hlavní pozitivní body bývá řazen odpor proti okupaci za druhé světové války, upevnění státní suverenity a vytvoření nezávislé zahraniční politiky v době studené války. Kritici zase zdůrazňují autoritářské praktiky, potlačování opozice a dlouhodobé institucionální slabiny, které se projevily po jeho smrti. Pro mnoho obyvatel bývalé Jugoslávie představuje Tito stále symbol stability a svobody, pro jiné zase symbol režimních represí a osobní moci.
