Josip Broz Tito: život, vláda a dědictví jugoslávského vůdce
Josip Broz Tito: život, vláda a dědictví jugoslávského vůdce — objevte kontroverzního vůdce, jeho politiku, kult osobnosti a dopad na Balkán v 20. století.
Josip Broz Tito (7. května 1892 – 4. května 1980) byl od konce druhé světové války do své smrti nejmocnějším politikem v Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V letech 1945–1953 zastával funkci předsedy vlády a v letech 1953–1980 funkci prezidenta. Jeho pohřeb 8. května 1980 byl jednou z největších státních událostí v poválečné Jugoslávii a přilákal stovky zahraničních delegací. Tito byl vnímán rozporuplně: pro mnoho lidí byl symbolem odporu proti nacismu a tvůrcem nezávislého a sjednoceného státu, pro jiné představoval autoritářské vedení spojené s potlačováním opozice a kultem osobnosti.
Galerie obrázků
2 Obrázky
Mládež, formování politiky a předválečný aktivismus
Josip Broz se narodil v Kumrovci (dnešní Chorvatsko) do chudé řemeslnické rodiny. V mládí vystřídal různá zaměstnání, absolvoval učení zámečníka a působil jako migrující dělník v Rakousku-Uhersku. Během první světové války sloužil v rakousko‑uherské armádě; byl zajat na východní frontě a strávil část války v internaci v Rusku. Po válce se vrátil na Balkán a zapojil se do komunistického hnutí – do Komunistické strany Jugoslávie (KSJ) vstoupil počátkem 20. let. V meziválečném období působil v podzemí, byl opakovaně násilně perzekuován a vězněn režimem Království Jugoslávie. Postupně se vypracoval ve vedení strany a v 30. letech se stal jedním z jejích předních představitelů.
Druhý světová konflikt a partizánské hnutí
Po invazi Osy do Jugoslávie v roce 1941 organizoval a vedl protifašistické partyzánské hnutí, které postupně získalo širokou podporu a územní kontrolu. Partyzánské síly pod jeho velením prosadily ideu boje proti okupantům i proti domácím kolaboračním silám a během války se staly hlavní vojenskou a politickou silou v osvobozené Jugoslávii. Titoho vedení mělo zásadní vliv na poválečné uspořádání státu a na upevnění pozic Komunistické strany.
Vláda, reforma a politický systém
Po válce se Josip Broz Tito stal hlavní postavou poválečné Jugoslávie. Zaváděl socialistickou ekonomiku, pozemkové reformy a průmyslovou přestavbu. V 50. letech prosadil model tzv. samosprávného socialismu (sistém rad a pracovních samospráv), který měl odlišit jugoslávskou cestu od sovětského modelu. Po roku 1948, kdy došlo k ostřejšímu rozkolu mezi Jugoslávií a SSSR (tzv. Informbiro), Tito prosadil politickou nezávislost země vůči Moskvě a odmítl stalinistickou dominanci.
Ve vnitřní politice kombinoval centralizovanou moc s federativním uspořádáním: Jugoslávie byla rozdělena na šest republik a dvě autonomní oblasti, přičemž postupem času byla rostoucí decentralizace zakotvena i do ústav (zejména ústava z roku 1974, která rozšířila pravomoci republik a vytvořila předpoklady pro kolektivní prezidentskou strukturu po Titoho smrti).
Mezinárodní role a Nezúčastněné hnutí
Tito sehrál klíčovou roli v mezinárodních vztazích studené války tím, že uchoval nezávislou zahraniční politiku. Spolu s lídry jako Indira Gándhí, Gamál Násir nebo Prezident Nehru stál u zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, které usilovalo o cestu mezi bloky Východu a Západu. Jugoslávie udržovala poměrně dobré vztahy se západními státy, přijímala půjčky a investice, zároveň podporovala antikoloniální hnutí a nabízela politickou i materiální pomoc rozvojovým zemím.
Represivní praktiky, bezpečnostní složky a kritika
Přestože Tito byl často chválen za udržení stability a rozvoj, jeho režim byl také kritizován za potlačování politické opozice a za praktiky tajné policie (UDBA), která sledovala a perzekvovala opozičníky doma i v zahraničí. Po roztržce se Sovětským svazem byly internovány a vězněny osoby podezřelé ze stalinismu (např. věznice Goli otok). Kult osobnosti kolem Titoha a kontrola komunistické strany omezovaly politickou pluralitu.
Ekonomika, kultura a společnost
V následujících desetiletích zaznamenala Jugoslávie relativní ekonomický růst, industrializaci a zlepšení životní úrovně ve srovnání s mnoha východními zeměmi. Rozvinul se turistický ruch, zejména na Jadranu, a rozsáhlé vnitrostátní migrace vedly k urbanizaci. Zároveň však hospodářství vykazovalo strukturální problémy: rostoucí zahraniční dluh, regionální disparity a postupné zpomalování růstu v 70. letech. Dlouhodobé rozhodnutí o rozsáhlých půjčkách a decentralizované hospodářské řízení později přispěly k ekonomickým potížím 80. a 90. let.
Smrt, pohřeb a následky
Tito zemřel 4. května 1980. Jeho pohřeb a poslední rozloučení měly velký mezinárodní i domácí ohlas. Po jeho smrti zůstala Jugoslávie bez silného vůdce schopného udržet pevnou rovnováhu mezi federálními jednotkami a etnickými zájmy. Ačkoli ústava z roku 1974 zakotvila kolektivní vedení, postupná eroze centrální autority, rostoucí nacionalismy a ekonomické problémy vedly v následujících desetiletích k postupnému rozpadu federace a k ozbrojeným konfliktům na počátku 90. let.
Dědictví a hodnocení
Hodnocení Titoho osobnosti a vlády zůstává komplikované a rozdělené. Mezi hlavní pozitivní body bývá řazen odpor proti okupaci za druhé světové války, upevnění státní suverenity a vytvoření nezávislé zahraniční politiky v době studené války. Kritici zase zdůrazňují autoritářské praktiky, potlačování opozice a dlouhodobé institucionální slabiny, které se projevily po jeho smrti. Pro mnoho obyvatel bývalé Jugoslávie představuje Tito stále symbol stability a svobody, pro jiné zase symbol režimních represí a osobní moci.
Raný život
Tito se narodil v chorvatském Komrovci, kde měli jeho rodiče malé hospodářství. Do roku 1905 chodil do vesnické základní školy. V roce 1907 se vyučil strojníkem v Sisaku. V roce 1910 vstoupil do Svazu dělníků a sociálnědemokratické strany Chorvatska a Slavonie. V roce 1913 vstoupil do rakousko-uherské armády a později byl vězněn za protiválečnou propagandu. Během první světové války byl zraněn, zajat a poté vězněn Rusy. Po propuštění se aktivně zapojil do bolševického hnutí. Po Říjnové revoluci vstoupil do Rudých gard (Rusko). V roce 1920 se Tito vrátil do nové Jugoslávie a vstoupil do komunistické strany. Ta byla později v roce 1952 přejmenována na Komunistický svaz Jugoslávie. Tito (Babo) stál v čele komunistické strany od roku 1937 až do své smrti. V roce 1921 byla jugoslávská komunistická strana zakázána. Tito byl v letech 1928 až 1933 vězněn za to, že byl komunista. V roce 1934 se vrátil do Sovětského svazu a byl zapojen jako tajný agent NKVD.
Vojenský náčelník
V roce 1937 se Broz vrátil do Jugoslávie a během druhé světové války organizoval za celkové podpory Angloameričanů a sovětských vojsk Lidovou osvobozeneckou armádu proti mocnostem Osy a v občanské válce proti Jugoslávské armádě vlasti, Srbské státní gardě, Chorvatské domobraně a Slovinské domobraně. V roce 1945 Broz nařídil zánik Království Jugoslávie a vytvořil Socialistickou federativní republiku Jugoslávii se šesti republikami: Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko a Slovinsko a dvě autonomní provincie v Srbsku: Vojvodina na severu a Kosovo vedle Albánie.
Diktátor
Tito s komunistickou diktaturou, dramaticky podporovanou špionážní organizací OZNA a politickou policií UDBA, vládl Jugoslávské republice v letech 1945-1980: zakázal monarchii a všechny demokratické strany. Spolu s dalšími politickými osobnostmi založil Hnutí nezúčastněných zemí. Po jeho smrti ovládli politickou situaci další šéfové komunistické strany. Pozdější situace vedla k rozpadu této balkánské země a k válkám v Chorvatsku, Bosně, Srbsku, Černé Hoře, Severní Makedonii a Slovinsku v 90. letech.
Smrt
7. ledna a 11. ledna 1980 byl Tito hospitalizován v lékařském středisku v Lublani, hlavním městě Slovinska, s problémy s krevním oběhem v nohou. Brzy poté mu byla kvůli ucpání tepen amputována levá noha a 4. května 1980 v 15:05 hodin, tři dny před svými 88. narozeninami, v Lublaňském lékařském středisku zemřel na gangrénu. Jeho pohřbu se zúčastnila řada světových státníků.
Historická kritika
Bylo mi řečeno, že Tito v Jugoslávii zavraždil více než 400 000 opozičníků, než se tam pevně usadil jako diktátor.
Obvinění ze zavinění souvisí se zločiny spáchanými během druhé světové války a během represí velení Broz Titovy komunistické Jugoslávské republiky, jako jsou masakry ve Foibe a masakry v Kočevském Rogu. Masové hroby jsou důkazem masakrů, historici je obviňují z genocidy a etnických čistek. Obvinění ze zavinění Bleiburského masakru, represí proti chorvatské katolické církvi a potlačení Chorvatského jara neboli MASPOKu. Obvinění z masakru ve Vojvodině spočívá v odvetě vůči Němcům a občanům Maďarska a údajným četnickým Srbům, ale někteří historici považují tyto incidenty také za etnické čistky vůči Němcům a Maďarům, protože během druhé světové války měla německá menšina v okupované Jugoslávii nadřazené postavení vůči jugoslávskému obyvatelstvu. Prezidium AVNOJ vydalo dekret, který nařizoval vládě konfiskaci veškerého majetku nacistického Německa a jeho občanů v Jugoslávii, osob německé národnosti (bez ohledu na státní příslušnost) a kolaborantů. Rozhodnutí nabylo právní moci 6. února 1945. Další obvinění ze zločinů spáchaných na dětech.
Na represích proti Brozu Titovi se podílelo mnoho diktátorových starých přátel, například Milovan Dilas a Vladimir Dedijer, kteří byli oba uvězněni, ale později napsali několik knih s hrubými obviněními proti němu; kritika se snesla na Broz Titův hýřivý životní styl: v roce 1974 měl 32 oficiálních rezidencí, patřil mezi deset nejbohatších mužů na Balkáně, komunista si žil jako král. Broz Tito kolem sebe vybudoval obrovský kult osobnosti.
Pohřeb
Pohřeb prezidenta Jugoslávie Josipa Broze Tita se konal 8. května 1980, čtyři dny po jeho smrti 4. května. Jeho pohřbu se zúčastnilo mnoho světových státníků, nepřátel i spojenců.
Byli mezi nimi čtyři králové, 31 prezidentů, šest knížat, 22 premiérů a 47 ministrů zahraničních věcí. Pocházeli z obou stran studené války, ze 128 různých zemí ze 154 tehdejších členů OSN.
V průběhu roku 1979 Tito onemocněl. Dne 7. ledna a znovu 11. ledna 1980 byl Tito hospitalizován v Univerzitním lékařském centru v Lublani. Brzy poté mu byla kvůli ucpání tepen amputována levá noha a 4. května 1980 v 15:05 hodin, tři dny před svými 88. narozeninami, v lublaňském lékařském centru zemřel na gangrénu.
Modrý vlak (oficiální prezidentský vlak) přivezl jeho tělo do hlavního města Bělehradu, kde bylo až do pohřbu uloženo v budově federálního parlamentu.
Související stránky
Otázky a odpovědi
Otázka: Kdo byl Josip Broz?
A: Josip Broz, přezdívaný Tito, byl jugoslávský komunistický revolucionář, který stál v čele Socialistické federativní republiky Jugoslávie od roku 1945 až do své smrti v roce 1980.
Otázka: Jaké funkce zastával?
Odpověď: V letech 1945-1953 byl předsedou vlády a v letech 1953-1980 prezidentem.
Otázka: Kdy Tito zemřel?
Odpověď: Tito zemřel 4. května 1980.
Otázka: Kolik zemí se zúčastnilo jeho pohřbu?
Odpověď: Jeho pohřbu 4. května 1980 se zúčastnili zástupci 128 ze 154 členských zemí OSN.
Otázka: Jaké jsou názory lidí na jeho vůdcovství?
Odpověď: Lidé mají na jeho vedení silné a rozdílné názory. Někteří kritici ho označují za autoritáře a benevolentního diktátora.
Otázka: Byl Tito kontroverzní osobou?
Odpověď: Ano, Tito byl kontroverzní osobou.
Související články
Autor
AlegsaOnline.com Josip Broz Tito: život, vláda a dědictví jugoslávského vůdce Leandro Alegsa
URL: https://cs.alegsaonline.com/art/122985