Masakry ve Foibe

Masakry ve Foibe jsou masové vraždy, jejichž většinu obětí tvořili etničtí Italové v roce 1943, po kapitulaci Itálie 8. září, a v roce 1945, kdy jugoslávští partyzáni pod Titovým velením obsadili části Venezia Giulia, Istrie a Dalmácie. Historici tvrdí, že násilnosti a následný italský exodus z Istrie a Dalmácie byly plánovanou etnickou čistkou. Národní den památky vyhnanců a fojtů je italský svátek na památku obětí.

Počet zabitých italských občanů

Odhady hovoří o několika tisících zabitých italských občanů. Podle zprávy, kterou v roce 2000 vydala smíšená slovinsko-italská historická komise zřízená v roce 1993, se počet nezvěstných z regionu, z nichž většina skončila ve fojbách alias místních geologických rozsedlinách, pohybuje mezi 1300 a 1600, ale tento odhad nezahrnuje osoby zabité na současném chorvatském území. Někteří z nich byli fašisté nebo nepřátelští vojáci postaveni před válečný soud, ale zahynulo i mnoho civilních osob. Převážná většina zabitých osob byla italské národnosti.

K vraždění, které začalo po kapitulaci Itálie v roce 1943, a k masakrům v roce 1945 došlo částečně v podmínkách partyzánských bojů slovinských a chorvatských partyzánů s německými a zbývajícími italskými fašistickými silami a částečně po obsazení území armádními formacemi Jugoslávie. Zabíjení mohlo zahrnovat jak válečné zločiny, tak civilní zločiny soukromé nebo politické odplaty, stejně jako "politické čistky" a plánované etnické čistky od roku 1947. Také italští komunisté se slovanskými partyzány zabíjeli italské obyvatelstvo; kromě fojtství zůstalo po mnoho let nepřiznáno a neoddiskutováno několik dalších krveprolití spáchaných italskými komunistickými partyzány pod velením Palmira Togliattiho v hnutí odporu.

Oběti

Oběti nebyli všichni Italové, protože mnoho zabitých občanů byli antikomunističtí Chorvati a Slovinci: mnoho žen bylo před zabitím znásilněno. Historici jako Raoul Pupo nebo Roberto Spazzali odhadují celkový počet obětí na přibližně 5 000; Guido Rumici počítá s 11 000 obětí včetně všech lidí, kteří zemřeli v koncentračních táborech; Giampaolo Pansa počítá s přibližně 15 000 obětí vždy včetně všech lidí, kteří zemřeli v koncentračních táborech; fašistický politik a historik Giorgio Pisanò počítá s celkovým počtem od 10 000 obětí výše. Nikdy se nepodařilo vyjmout všechny tisíce mrtvol z fojtství, protože některá z nich jsou hlubší než několik set metrů. Ještě před několika lety se podařilo z jam získat jen malý počet těl, méně než šest set, zatímco jiné zdroje se pokoušejí sestavit seznamy míst a možných počtů obětí. Téměř všichni historici počítají se stovkami obětí skutečně zavražděných tvrdým zatlačením do foibe, zatímco odhadovaný počet všech lidí zabitých v koncentračních táborech je sporný a pohybuje se v tisících; pravděpodobně jen část z celkového počtu mrtvých byla ukryta ve foibe, ale mnoho těl bylo nahromaděno v hromadných hrobech. Hlavní koncentrační tábory byly v: Borovnica, Skofja Loka, Osijek, Stara Gradiska, Sisak, Zemun, Vrsac, Osseh, Aidussina, Maribor.

Renomovaní Italové

Norma Cossetto, byla znásilněna
Francesco Bonifacio
3 sestry Radecchi chorvatského původu: původní příjmení Radeki; byly znásilněny
Mario Blasich
Giuseppe Sincich
Mario Lebka
Giovanni Baucer
Mario De Hajnal
Giovanni Rubinich
Icilio Bacci
Riccardo Gigante
Carlo Dell'Antonio
Romano Meneghello
Augusto Bergera
Luigi Podestà
Carlo Schiffrer
Michele Miani
Licurgo Olivi
Augusto Sverzutti
2 bratři Luxardovi
Dora Pezzoli

Slavní Slované

Ivo Bric
Vera Lesten
Alojzij Obit
Lado Piščanc
Ludvik Sluga
Anton Pisk
Filip Terčelj
Izidor Zavadlav
Andrej Uršič

Vyšetřování foibe

Itálie, Jugoslávie ani žádné mezinárodní orgány nezahájily vyšetřování těchto zločinů až do roku 1991, kdy se Slovinsko stalo nezávislým státem. Italsko-slovinské vztahy v příslušném období (80. až 50. léta 19. století) jsou od roku 1990 předmětem intenzivního studia historiků. V roce 2000 byla pod záštitou obou vlád zveřejněna společná zpráva komise historiků z obou zemí. Zpráva zasazuje italsko-slovinské vztahy do širšího kontextu. Dotýká se také otázky masových vražd spojených s fojtstvím. Protože se nepodařilo zjistit přesný počet obětí, obsahuje zpráva formulaci "stovky obětí", která se vztahuje na území relevantní pro italsko-slovinské vztahy, a nezahrnuje tedy chorvatská území.

Italsko-slovinské vztahy

I po vstupu Slovinska do Evropské unie jsou vztahy mezi oběma národy předmětem politických debat. Debata se zviditelnila poté, co italský parlament pod vedením premiéra Berlusconiho a jeho koaličních partnerů středopravicové provenience vyhlásil 10. únor Národním dnem památky vyhnanců a fojtů, který se poprvé slavil v Terstu v roce 2005. Oslavy památného dne v roce 2005 doprovázela filmová inscenace televize RAI Srdce v jámě (it. Il Cuore nel Pozzo) [1]. Film jen při prvním vysílání v Itálii zhlédlo 17 milionů diváků.

Vyhnanci z Istrie a Dalmácie

Mnoho Italů bylo po masakrech nuceno opustit zemi. Ekonomická nejistota, strach z další odvety a změna režimu, která nakonec vedla k rozdělení terstsko-istrijského regionu železnou oponou, vedly k tomu, že přibližně 350 000 lidí, převážně Italů, opustilo území v Istrii a Dalmácii. Obyvatelé území, která byla podle Rapallské smlouvy z roku 1920 od první světové války pod italskou nadvládou a později byla Pařížskou mírovou smlouvou z roku 1947-02-10 a Londýnským memorandem z roku 1954 přidělena Jugoslávii, měli na výběr, zda chtějí odejít (optanti), nebo zůstat. Těmto vyhnancům měl italský stát podle podmínek mírových smluv poskytnout náhradu za ztrátu majetku a další odškodnění.

Dne 18. února 1983 podepsaly Jugoslávie a Itálie v Římě smlouvu, v níž se Jugoslávie zavázala zaplatit 110 milionů dolarů jako náhradu za majetek vyhnanců, který jim byl po válce zabaven. Do svého rozpadu v roce 1991 Jugoslávie zaplatila 18 milionů USD. Slovinsko a Chorvatsko, dva nástupci Jugoslávie, se dohodly, že se o zbytek tohoto dluhu podělí. Slovinsko převzalo 62 % a Chorvatsko zbývajících 38 %. Itálie nechtěla zveřejnit číslo bankovního účtu, a tak si Slovinsko v roce 1994 otevřelo svěřenecký účet u Dresdner Bank v Lucembursku, informovalo o něm Itálii a začalo splácet svůj podíl ve výši 55 976 930 USD. Poslední platba byla provedena v lednu 2002. Chorvatsko dodnes doufá v jiné řešení této záležitosti a dosud nezaplatilo ani dolar. Italská strana dosud z účtu nevybrala ani jeden dolar.

Nabíjení

V roce 1992 zahájil italský soudce Giuseppe Pittitto trestní řízení na základě stížnosti proti podezřelým slovanským válečným zločincům. Oskar Piskulič a Ivan Motika byli hlavními obviněnými, ale byli zproštěni obžaloby, protože územní příslušnost byla zamítnuta, a na základě amnestie z roku 1959 byli zproštěni viny. V roce 1997 někteří italští poslanci naléhali na svou vládu, aby vydala podezřelé slovanské zločince, ale diplomatické problémy italské kroky zastavily. Všichni italští historici považují Josipa Broze Tita za hlavního slovanského zločince, ale jeho mrtvola stále zůstává v mauzoleu.

Hlavní foibe

Národní památka Foiba z Basovizzy (Terst)
Národní památka Foiba z Monrupina (Terst)
Foiba z Barbany
Foiba z Beca
Foiba Bertarelli (Pinguente)
Foiba z Brestovice
Foiba of Campagna (Terst)
Foibe z Capodistrie
Foiba z Casserovy
Fojtství Castelnuovo d'Istria
Foiba z Cernizzy
Foiba z Cernovizzy (Pisino)
Foiba z Cocevie
Foiba z Corgnale
Foiba z Cregli
Foiba z Drenchie
Lom na bauxit v Gallignana
Foiba z Gargaro nebo Podgomila
Foiba z Gimina
Foiba z Gropady
Foiba z Iadruichi
Foiba z Jurani
Lom na bauxit v Lindaro
Foiba z Obrova (Fiume)
Foiba z Odoliny
Foiba z Opicina
Foiba z Orle
Foiba z Podubba
Foiba z Pucicchi
Foiba z Raspo
Foiba z Rozzo
Foiba San Lorenzo in Basovizza
Foiba ze San Salvara
Foiba ze Scadaiciny
Jáma Semez
Foiba ze Semi (Istrie)
Jáma Semich
Foiba ze Sepecu (Rozzo)
Foiba ze Sesany
Foiba z Terli
Foiba z Treghelizzy
Foiba z Vescovada
Foiba z Vifia Orizi
Foiba z vily Surani
Foiba of Vines
Foiba ze Zavni (les Tarnova)