Istrijsko-dalmatský exodus: poválečná diaspora Italů z Istrie, Fiume a Dalmácie

Istrie včetně Fiume (Rijeka) a části Dalmácie včetně Zary (Zadar) byly po první světové válce připojeny k Itálii. Na konci druhé světové války se bývalá italská území na Istrii a v Dalmácii stala na základě Pařížské mírové smlouvy (1947) součástí Jugoslávie, jedinou výjimkou byly obce Muggia a San Dorligo della Valle.

Italské zdroje tvrdí, že po konfliktu muselo oblasti opustit asi 350 000 etnických Italů. Oficiální údaje ukazují, že mezi lety 1948 a 1961 (exodus začal v roce 1943 v Dalmácii a v roce 1945 na zbytku území) se počet etnických Italů žijících ve Slovinsku - téměř výhradně na slovinské Istrii a podél italských hranic - skutečně snížil o téměř -87 % (z 25 451 na 3 072). Údaje za bývalou Jugoslávii vykazují ve stejných letech pokles ze 113 278 na 25 615 osob. Podle slovinského historika Matjaže Klemenčiče "v roce 1953 žilo v oblasti bývalé Jugoslávie pouze 36 000 (Italů), tj. 16 % italské populace před druhou světovou válkou. Italové emigrovali i v pozdějších desetiletích (většina z nich do Austrálie, Kanady, Jižní Ameriky nebo USA). Proto se jejich počet při každém dalším sčítání lidu až do roku 1981 snižoval. Musíme zdůraznit, že údaje jugoslávského sčítání lidu jsou ve vztahu ke skutečnému počtu Italů nereálné, protože mnoho příslušníků italské menšiny si z různých důvodů zvolilo "národnost neuvedenou" nebo svou regionální identitu (většinou jako "Istrijci"). Při sčítání lidu v roce 1991 došlo k poměrně velkému nárůstu počtu Italů (19 213 v krajích s autochtonním osídlením Italů v Chorvatsku) ve srovnání se sčítáním v roce 1981 (15 132). Mnozí Italové, kteří se v předchozím sčítání lidu jako Italové neuvedli, se v roce 1991 přihlásili k 'Italům', protože počítali s pomocí Itálie v nadcházejících krizích v regionu".

V některých obcích v Chorvatsku ve Slovinsku žije podle údajů ze sčítání lidu na Istrii stále mnoho Italů, například 66 % obyvatel Grisignana (519 Italů), 41 % v Bertoniglii (652 Italů) a téměř 40 % v Buie (2 118 Italů).

Italové v přímořském Slovinsku a Chorvatsku byli většinou původním obyvatelstvem (v roce 1910 tvořili více než třetinu místních obyvatel, zatímco na Istrii jich bylo téměř 55 %), které bylo posíleno nově příchozími nebo tzv. regnicoli, Slovany nikdy dobře neoblíbenými domorodými benátsky mluvícími Istrijci, kteří přišli v letech 1918-1943, kdy Istrie, Fiume, část Dalmácie a ostrovy Cres (Cherso), Lussino, Lagosta a Pelagosa (Palagruža) byly součástí Itálie. Rakouské sčítání lidu z roku 1910 uvedlo přibližně 182 500 osob, které uvedly italštinu jako svůj dorozumívací jazyk na území dnešního Slovinska a Chorvatska: 137 131 osob na Istrii, 28 911 osob ve Fiume/Rijece (1918), 11 487 osob v Zaře/Zadaru, 5 000 osob v Dalmácii, zatímco italské sčítání lidu z roku 1936 uvedlo přibližně 230 000 osob, které uvedly italštinu jako svůj dorozumívací jazyk na území dnešního Slovinska a Chorvatska, které byly tehdy součástí italského státu (cca 1,5 mil. 194 000 v dnešním Chorvatsku a cca 36 000 v dnešním Slovinsku). Od konce druhé světové války do roku 1953 se podle různých údajů z těchto regionů vystěhovalo 250 000 až 350 000 osob. Několik tisíc z nich byli Slovinci a Chorvati, kteří se postavili proti komunistické vládě v Jugoslávii, zatímco většinu tvořili etničtí Italové, tzv. optanti emigranti, kteří v tomto regionu trvale žili 10. června 1940 a kteří projevili přání získat italské občanství a emigrovat do Itálie. Emigrace Italů výrazně snížila celkový počet obyvatel regionu a zcela změnila jeho etnickou strukturu.

V roce 1953 žilo v Jugoslávii oficiálně pouze 36 000 Italů, což bylo 16 % italské populace před druhou světovou válkou. Evropská komise Rady Evropy pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) ve své zprávě "Místní samospráva, územní celistvost a ochrana menšin" z roku 1996 uvedla, že "velká většina místních Italů, Italiců (slovanského a jiného původu), mnoho tisíc Slovinců a národnostně nedefinovaných dvojjazyčných "Istrijců" využila svého zákonného práva z mírové smlouvy na "opt-out" z Jugoslávií kontrolované části Istrie. V několika vlnách se stěhovali do Itálie a jinam (i do zámoří) a hlásili se k italskému nebo jinému občanství. Hromadný odchod optantů (nebo esulů, jak se jim říkalo v Itálii) z "bezbožné komunistické Jugoslávie" aktivně podporovaly italské úřady, italský rozhlas a římskokatolický biskup v Terstu. Po tomto obrovském odlivu se početní stav zbývající italské menšiny ustálil".

Dávné časy

Doklady o tom, že na východní straně Jadranu až k Alpám žili Italové společně s příslušníky jiných etnických skupin, sahají přinejmenším do doby bronzové a od té doby se jejich populace mísí. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo zjištěno, že obyvatelé Istrie hovoří 23 jazyky. Istrie a Dalmácie byly plně latinizovány při pádu římského impéria v 5. století.

Od středověku se počet Slovanů v blízkosti a na pobřeží Jaderského moře stále zvyšoval, a to jak v důsledku rozšiřování jejich populace, tak i pod tlakem Turků, kteří je vytlačovali z jihu a východu. To vedlo k tomu, že se Italikové stále více omezovali na městské oblasti v Dalmácii, zatímco venkov byl až na některé ojedinělé výjimky osídlen Slovany. Istrie však zůstala plně italská až do osmanského vpádu v 16. století.

Původní většinové italské obyvatelstvo trpělo ekonomickým a politickým znevýhodněním, které se postupně prohlubovalo s Rakousko-Uherskem v 19. století. To vyvolalo silnou emigraci: v Dalmácii tvořili v roce 1815 dalmatští Italové 25 %, ale o sto let později v roce 1915 už jen 2 %.

První světová válka a poválečné období

V roce 1915 zaútočili Italové na Rakousko-Uhersko a došlo ke krvavému konfliktu především na frontách Isonzo a Piava. Velká Británie, Francie a Rusko "usilovaly o to, aby neutrální Itálie vstoupila do první světové války na jejich straně. Itálie však vedla tvrdý obchod a požadovala rozsáhlé územní ústupky, jakmile bude válka vyhrána". V rámci dohody, která měla Itálii vtáhnout do války, získala Itálie podle Londýnského paktu Trentino, Terst, (německy mluvící) Jižní Tyrolsko a Istrii včetně velkých neitalských obcí. Dalmácie však byla vyloučena, stejně jako Rijeka. V Dalmácii, kterou Londýnská smlouva Itálii nepřidělila, získala Itálie město Zadar a některé ostrovy.

Po první světové válce získala Itálie na základě Rapallské smlouvy mezi Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Královstvím Jugoslávie) a Italským královstvím (12. listopadu 1920) celou Istrii s Terstem, s výjimkou ostrova Krk a části obce Kastav, které připadly Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Římskou smlouvou (27. ledna 1924) byl Svobodný stát Fiume rozdělen mezi Itálii a Jugoslávii.

Druhá světová válka

Po invazi wehrmachtu do Jugoslávie (6. dubna 1941) se italská okupační zóna dále rozšířila. Itálie anektovala rozsáhlé oblasti pobřežní Jugoslávie (včetně většiny pobřežní Dalmácie) a Slovinska (včetně jeho hlavního města Lublaně).

Po druhé světové válce došlo k rozsáhlým přesunům lidí, kteří se raději rozhodli přestěhovat do Itálie než do Jugoslávie. V Jugoslávii se lidem, kteří odešli, říkalo optanti, což v překladu znamená "vyvolení", zatímco oni sami se nazývají esuli nebo exulanti. Motivem jejich odchodu mohl být strach z represí a vražd, ekonomické motivy nebo motivy etnické.

Masakry ve Foibe

Po pádu fašistického režimu v roce 1943 došlo k represím proti italským fašistům a civilistům (dokonce i italským komunistům). V září 1943 bylo Titovým hnutím odporu zabito nejméně 200 Italů; někteří byli spojeni s fašistickým režimem, jiní se stali obětí osobní nenávisti nebo snahy partyzánského odboje zbavit se svých skutečných či domnělých nepřátel. Tyto události se odehrály ve střední a východní Istrii a také ve slovinském Primorsku.
Druhá vlna protiitalského násilí se odehrála po okupaci Slovanské armády v květnu 1945. Ta byla známa jako masakry ve Fojbách; ve skutečnosti šlo o reprízu toho, co začalo již v roce 1943, ale ve větším měřítku.

Mnoho italských zdrojů tvrdí, že toto zabíjení bylo etnickou čistkou a genocidou: Italové byli Titovými stoupenci donuceni k masové migraci.

Smíšená italsko-slovinská historická komise, kterou v roce 1995 zřídily obě vlády za účelem vyšetřování těchto událostí, popsala vraždy z roku 1945:

Počet obětí není jistý. Italský historik Raoul Pupo uvádí, že bylo zabito 4 500 osob (včetně událostí z roku 1943), převážně Italů, ale bylo nalezeno i mnoho těl v partyzánských uniformách, takže toto číslo podléhá mnoha interpretacím. Jiné zdroje uvádějí čísla dosahující až 30 000 zabitých nebo nezvěstných.

Ekonomická nejistota, etnická nenávist a mezinárodní politické souvislosti, které nakonec vedly k vytvoření železné opony, vedly k tomu, že se přibližně 350 000 lidí, převážně Italů, rozhodlo opustit region. Londýnské memorandum z roku 1954 dalo etnickým Italům na výběr, zda se rozhodnou odejít (tzv. optanti), nebo zůstat. Těmto exulantům měl italský stát podle podmínek mírových smluv poskytnout náhradu za ztrátu majetku a další odškodnění. Po exodu byly oblasti osídleny jugoslávským obyvatelstvem.

Období exodu

Exodus probíhal v letech 1943-1960; Italové tvrdí, že většina z nich odešla v roce 1943.

• 1943
• 1945
• 1947
• 1954

První období nastalo po kapitulaci italské armády a začátku první vlny antifašistického násilí.

Druhé období nastalo krátce po skončení války a přibližně v době druhé vlny antifašistického násilí. Wehrmacht se podílel na ústupu celé fronty před jugoslávskými partyzány spolu s místními kolaborantskými silami (ustašovci, domobranci, četniky a jednotkami Mussoliniho loutkové Italské sociální republiky).

Třetí období nastalo po Pařížské mírové smlouvě, kdy byla Istrie přidělena Socialistické federativní republice Jugoslávii, s výjimkou malé oblasti v severozápadní části, která tvořila nezávislé Svobodné území Terst. Čtvrté období nastalo po uzavření memoranda o porozumění v Londýně. Podle něj byla prozatímní civilní správa zóny A (s Terstem) svěřena Itálii a zóna B Jugoslávii: v roce 1975 bylo Osimskou smlouvou definitivně rozděleno bývalé Svobodné území Terst.

Odhady exodu

Historikové odhadují exodus na základě několika údajů:

• Vladimir Žerjavić (Chorvat), 191 421 italských vyhnanců z chorvatského území.
• Nevenka Troha (Slovinec), 40 000 italských a 3 000 slovinských vyhnanců ze slovinského území.
• Raoul Pupo (Ital), asi 250 000 italských exulantů
• Flaminio Rocchi (Ital), asi 350 000 italských exulantů

Smíšená italsko-slovinská historická komise ověřila 27 000 italských a 3 000 slovinských migrantů, ale pouze ze slovinského území.

Slavní vyhnanci

Na seznamu jsou i osoby, které před válkou působily na jiných místech a jsou považovány za vyhnance, protože jim komunistická diktatura za Josipa Broze zabavila majetek. Mezi známé poválečné vyhnance z území patří např:

• Mario Andretti z Motovunu (tehdy Montona d'Istria), závodník
• Laura Antonelli, herečka
• Lidia Bastianich z Puly (tehdy Pola), šéfkuchařka
• Nino Benvenuti z Izoly (tehdy Isola d'Istria), boxer: trojnásobný profesionální mistr světa a olympijský vítěz.
• Enzo Bettiza ze Splitu, spisovatel, novinář a politik
• Gianni Cucelli, tenista
• Sergio Endrigo z Puly (tehdy Pola), zpěvák
• Guido Miglia z Puly (tehdy Pola), novinář a spisovatel
• Ottavio Missoni ze Zadaru (tehdy Zara), stylista a bývalý Sindaco (starosta) del Comune di Zara in Esilio, sdružení italských exulantů z Dalmácie.
• Abdon Pamich, závodní chodec: mistr světa a olympijský vítěz
• Orlando Sirola, tenista
• Agostino Straulino, jachtař: čtyřnásobný mistr světa a olympijský vítěz
• Fulvio Tomizza z Materady (malá vesnice poblíž Poreče, tehdy Parenzo), básník a spisovatel.
• Leo Valiani, politik a novinář
• Alida Valli, herečka
• Valentino Zeichen z Rijeky (tehdy Fiume), básník a spisovatel
• Lidia Bastianich, šéfkuchařka
• Mario Gasperini, malíř
• Luigi Donorà, skladatel

Oprava majetku

Dne 18. února 1983 podepsaly Jugoslávie a Itálie v Římě smlouvu. Jugoslávie se zavázala zaplatit 110 milionů USD jako náhradu za majetek vyhnanců, který byl po válce zkonfiskován v zóně B Svobodného území Terst. Do svého rozpadu v roce 1991 zaplatila Jugoslávie 18 milionů USD. Slovinsko a Chorvatsko, dva nástupci Jugoslávie, se dohodly, že se o zbytek tohoto dluhu podělí. Slovinsko převzalo 62 % a Chorvatsko zbývajících 38 %. Itálie nechtěla zveřejnit číslo bankovního účtu, a tak si Slovinsko v roce 1994 otevřelo svěřenecký účet u Dresdner Bank v Lucembursku, informovalo o něm Itálii a začalo splácet svůj podíl ve výši 55 976 930 USD. Poslední platba byla splatná v lednu 2002. Až do dnešního dne se řešení této záležitosti mezi Chorvatskem a Itálií odkládá. Žádný z uprchlíků ze Svobodného území Terst dosud neviděl ani haléř.

Historická debata

Bylo zjištěno, že masakry fojtů byly slovanskými komunisty využívány k etnicko-politickým čistkám. Ve skutečnosti masakry a exodus z Foibe označil italský prezident Giorgio Napolitano za democidu a etnicko-politickou čistku.

Slovinský historik Darko Darovec píše:

Za smíšenou italsko-slovinskou historickou komisi:

• Fašistický útlak v okupovaném Slovinsku a Chorvatsku
• Masakry ve Foibe
• Národní den památky vyhnanců a fojtů
• Svobodné území Terst
• Italská sociální republika
• Etnické čistky
• Istrie
• Dalmácie
• Dalmatští Italové
• Italská kulturní a historická přítomnost v Dalmácii
• Benátky a Dalmácie