Betts v. Brady, 316 U.S. 455 (1942), byl přelomový případ, o kterém rozhodl Nejvyšší soud Spojených států v roce 1942. Případ se týkal "indigentních" (chudých) osob, které byly souzeny za trestné činy, ale neměly dostatek peněz na zaplacení advokáta. Soud rozhodl, že osoba nepotřebuje právníka, aby se jí dostalo spravedlivého procesu. Rovněž rozhodl, že státy nemusí chudým obžalovaným platit bezplatné advokáty.
V roce 1963 soud změnil své rozhodnutí ve věci Betts, když rozhodl ve věci Gideon v. Wainwright, 372 U.S. 335 (1963).
Fakta případu
Ve věci Betts v. Brady byl obžalovaný, který si nemohl dovolit advokáta, postaven před soud státní úrovně. Po zamítnutí žádosti o přidělení obhájce byl obžalovaný souzen a odsouzen. Případ tak kladl otázku, zda Ústava Spojených států (zejména Šestý a Čtrnáctý dodatek) vyžaduje, aby státy poskytly bezplatného advokáta lidem, kteří si jej nemohou dovolit.
Rozhodnutí a právní odůvodnění
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na advokáta podle Šestého dodatku není automaticky převoditelné na jednotlivé státy prostřednictvím Čtrnáctého dodatku. Místo toho soud uplatnil standard „spravedlivého procesu“ (due process) a rozhodl, že povinnost přidělit obhájce závisí na okolnostech případu. Jinými slovy, pouze v určitých „zvláštních okolnostech“ — například při složitosti právních otázek, duševní nedostatečnosti obžalovaného, jeho negramotnosti nebo jiném zjevně nerovném postavení vůči státu — měl stát povinnost poskytnout advokáta.
Toto rozhodnutí znamenalo, že v mnoha případech byly státy osvobozeny od povinnosti masově zřizovat veřejné obhajoby; rozhodnutí ponechalo velké pole diskrece soudům nižších instancí a jednotlivým státním systémům.
Dopad a kritika
Rozhodnutí ve věci Betts čelilo kritice za to, že vedlo k nerovnému přístupu k spravedlnosti — bohatší obžalovaní si mohli dovolit kvalifikovanou obranu, zatímco chudí často ne. V praxi to vytvářelo značné rozdíly mezi státy i mezi jednotlivými soudy v tom, kdy byl obžalovanému přidělen obhájce.
Rozsudek také podnítil diskuse o nutnosti systémového řešení, které by zajistilo základní právní ochranu pro všechny obžalované bez ohledu na majetkové poměry. Těmito diskusemi byla ovlivněna pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu a reformy v oblasti veřejné obhajoby.
Zrušení a následné právo
Rozhodnutí Betts v. Brady bylo nakonec zrušeno rozhodnutím Gideon v. Wainwright (1963), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že právo na obhajobu advokátem je základním právem podle Šestého dodatku a musí být zajištěno i státy prostřednictvím Čtrnáctého dodatku. Po Gideonovi byly státy povinny zajistit bezplatnou obhajobu v trestních věcech, kde je hrozí odnětí svobody, což vedlo k rozvoji veřejných obhájců a dalších systémů právní pomoci.
Důležité následky:
- Betts znamenal omezenou ochranu práv obžalovaných bez prostředků; Gideon tuto ochranu rozšířil a kodifikoval jako povinnost států.
- Po Gideonovi se postupně rozvíjely systémy veřejné obhajoby a další mechanismy na zajištění přístupu k právní pomoci.
- Následná judikatura (např. rozšíření práv v případech, kde hrozí uvěznění) dále posílila právo na obhajobu pro široký okruh obžalovaných.
Shrnutí: Betts v. Brady (1942) představoval mezník v debatě o tom, zda mají státem placení advokáti povinnost být přiděleni chudým obžalovaným. Jeho význam spočívá v tom, že poukázal na problémy nerovného přístupu k obhajobě, které následně vedly k přehodnocení a konečnému zajištění práva na advokáta pro indigentní obžalované v rozhodnutí Gideon v. Wainwright (1963).