Úmluva z Buenos Aires (neboli Úmluva o autorském právu k literárním a uměleckým dílům) je mezinárodní smlouva o autorském právu. Byla podepsána v Buenos Aires 11. srpna 1910 v rámci snahy amerických států sjednotit základní pravidla vzájemné ochrany literárních a uměleckých děl. Signatáři se zavázali respektovat autorská práva držitelů z ostatních smluvních zemí a zajistit vzájemné uznání práv podle podmínek uvedených v úmluvě. Aby se na dokument vztahovala tato úmluva, muselo být v jeho prohlášení o autorských právech použito příslušné formulace. Často se používala věta "Všechna práva vyhrazena" (špan: Todos los derechos reservados, portugalsky: Todos os direitos reservados). Některé země (například praxe ve Spojených státech podle tehdejšího vnitrostátního práva) uznávaly i jednodušší formu upozornění, kde stačilo uvést jméno autora a rok vydání díla. Úmluva se vztahovala především na literární, dramatická, hudební a výtvarná díla a stanovila minimální standardy vzájemné ochrany mezi smluvními státy, aniž by podrobně harmonizovala všechny aspekty autorského práva (např. dobu ochrany nechávala na vnitrostátních právních řádech).
Úmluvu z Buenos Aires podepsaly tyto státy (původní signatáři a státy, které se k úmluvě připojily):
- Argentina
- Bolívie
- Brazílie
- Chile
- Kolumbie
- Kostarika
- Kuba
- Dominikánská republika
- Ekvádor
- Salvador
- Guatemala
- Honduras
- Mexiko
- Nikaragua
- Panama
- Paraguay
- Peru
- Uruguay
- Venezuela
Hlavní ustanovení
- Vzájemné uznání práv: smluvní státy se zavazovaly poskytovat autorům z ostatních smluvních států ochranu podle vlastních vnitrostátních práv stejným způsobem, jako by šlo o jejich vlastní občany.
- Formální požadavky: pro získání ochrany podle úmluvy bylo často nutné připojit na dílo odpovídající prohlášení o autorských právech (např. „Všechna práva vyhrazena“ nebo jiné předepsané označení).
- Rozsah děl: úmluva se vztahovala na literární, vědecká, dramatická, hudební a výtvarná díla a další kategorie vymezené textem úmluvy či vnitrostátními právními předpisy smluvních států.
- Doba ochrany: úmluva nestanovovala jednotnou dobu trvání ochrany a ponechávala tuto otázku na národním právu smluvních států.
Vztah k jiným mezinárodním dohodám
- Úmluva z Buenos Aires byla regionální dohodou zaměřenou na státy Ameriky a existovala současně s Bernešskou úmluvou (Berne Convention, 1886). Na rozdíl od bernské úmluvy Buenos Aires připouštěla formální náležitosti (právní oznámení) jako podmínku ochrany, zatímco Bernská úmluva obvykle eliminovala požadavky na formality.
- Postupem času mnoho signatářských států přešlo na systém podle Bernešské úmluvy nebo jiných mezinárodních dohod (např. dohody Světové organizace duševního vlastnictví – WIPO), čímž se Buenos Aires Convention stala méně významnou jako hlavní právní rámec pro mezinárodní ochranu autorských práv v regionu.
Význam a dědictví
Úmluva z Buenos Aires hrála důležitou historickou roli při posilování vzájemné ochrany autorských práv mezi americkými státy v první polovině 20. století. Přispěla k vytváření povědomí o nutnosti mezinárodní spolupráce v oblasti autorského práva a poskytla praktický mechanismus pro uznávání práv v době, kdy mnohé státy ještě nebyly členy širších mezinárodních smluv. S nástupem širších a místy přísnějších mezinárodních úmluv (zejména Berne) však její význam postupně klesal.
Pro současnou právní praxi je důležité sledovat, které státy si ponechaly platnost Buenos Aires Convention a které jsou dnes vázány především jinými mezinárodními dohodami. Vždy také záleží na vnitrostátní právní úpravě konkrétní země, která určuje detaily ochrany, dobu trvání a případné formální náležitosti.
