Autorské právo

Autorská práva byla původně vytvořena pro knihy. Před vznikem tiskařských strojů se knihy mohly kopírovat pouze ručně, což trvalo dlouho. Když však byly vyrobeny tiskařské stroje, bylo možné knihy kopírovat rychleji a snadněji. Z tohoto důvodu některé knihy kopírovali lidé, kteří sami knihu nevlastnili. Zákonodárci proto dali právo kopírovat pouze vlastníkům.

Protože se technologie postupem času zdokonalovala, začala se autorská práva vztahovat i na další typy médií, jako jsou obrázky, zvuk a film. Běžně se na začátku média zobrazovalo varování před porušením autorských práv, které mělo diváky vždy upozornit, aby se vyvarovali porušování autorského práva.

Ve většině zemí autoři automaticky vlastní autorská práva k jakémukoli dílu, které vytvoří nebo vytvoří, pokud tato práva nepředají někomu jinému.

Ve většině zemí není třeba registrovat autorská práva a některé země dokonce ani nemají postupy pro registraci autorských práv. Tam, kde je registrace možná, se však mnozí autoři přesto registrují, zejména u děl, která se prodávají za peníze. Registrace totiž pomáhá prokázat, že autorská práva k dílu patří určitému autorovi.

Pokud autor dostane zaplaceno za vytvoření díla pro někoho jiného, autorská práva často vlastní osoba, která za vytvoření díla zaplatí (například zaměstnavatel autora), a nikoli autor sám. Pokud například osoba pracující pro společnost Microsoft vytvoří v práci nový počítačový program, bude autorská práva vlastnit společnost Microsoft. Je velmi časté, že společnost místo toho zaregistruje autorská práva, aby se vyhnula tomu, že si její zaměstnanci budou nárokovat jejich díla.

Autorské zákony obvykle chrání vlastníky autorských práv i po skončení jejich života. V některých zemích, například v Kanadě a na Novém Zélandu, jsou díla chráněna ještě 50 let po smrti autora. V jiných zemích, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, trvá ochrana 70 let po smrti. Po uplynutí doby ochrany autorských práv se písemný dokument, hudební skladba, kniha, obraz nebo jiné tvůrčí dílo stává veřejným majetkem. To znamená, že autorská práva nikdo nevlastní a každý je může volně kopírovat, používat a měnit, aniž by musel žádat o povolení nebo platit vlastníkovi.

Z pravidel autorského práva existuje výjimka, která se nazývá spravedlivé použití. To znamená, že lidé mohou zkopírovat velmi malé množství díla a použít je v recenzích nebo výzkumných zprávách.

Příkladem spravedlivého použití je situace, kdy autoři novin citují několik vět z dokumentu chráněného autorským právem, aby mohli vyprávět příběh. Dalším příkladem "spravedlivého použití" je, když univerzitní profesor cituje několik vět z knihy chráněné autorským právem v recenzi knihy nebo ve výzkumné zprávě.

V různých zemích platí různé zákony o autorských právech. Většina rozdílů se týká:

• zda se na vládní dílo vztahují autorská práva, či nikoliv,
• jak dlouho trvají autorská práva po smrti autora nebo po vytvoření či zveřejnění díla, a
• co je a co není spravedlivé použití.

Vzhledem k těmto rozdílům může být určité dílo v jedné zemi chráněno autorským právem a v jiné zemi může být veřejným majetkem.

Kreativita

Někteří lidé tvrdí, že zákony o autorských právech usnadňují lidem tvorbu nových děl a vymýšlení nových nápadů. Koneckonců, pokud autoři dostanou peníze za čas, úsilí a peníze, které do toho vložili, budou chtít později vytvořit další díla a vydělat více peněz.

Jiní se však domnívají, že zákony o autorských právech ztěžují kreativitu. Bez autorských práv by ostatní lidé mohli znovu použít již existující dílo a autorský zákon tomu často brání.

Kontrola vydavatele

Pokud chce autor dílo prodat, je často nejjednodušší předat autorská práva nakladateli. Nakladatel provede veškerý prodej a na oplátku za tuto službu si ponechá část peněz. Nakladatel má však mnoho různých věcí na prodej a nemusí chtít prodávat dílo, které vytvořil autor. Autoři často velmi těžko hledají nakladatele, který by byl ochoten jejich dílo prodat.

Bez nakladatele však může být pro autora ještě těžší prodat své dílo. Na mnoha trzích vlastní několik velkých nakladatelů autorská práva téměř ke všemu, co je k dispozici, a obchody nebudou chtít prodávat díla vydaná malými autory vlastními silami. Mnoho lidí tvrdí, že autorské právo pomáhá velkým vydavatelům udržet si kontrolu a drží menší autory mimo trh. (Tragédie antikomunit).

Jako řešení těchto problémů přišly skupiny autorů s myšlenkou otevřeného obsahu. V rámci otevřeného obsahu dávají autoři každému povolení kopírovat, měnit a rozdávat nebo prodávat svá díla, pokud dodrží určitá pravidla. Tato pravidla jsou vysvětlena v licenci otevřeného obsahu. Některá možná pravidla otevřeného obsahu jsou následující:

1. Pokud někdo dílo změní nebo na jeho základě vytvoří nové odvozené dílo, musí uvést původního autora (musí říci, kdo dílo napsal).
2. Pokud osoba zveřejní změněné nebo odvozené dílo, musí umožnit ostatním jeho použití pod stejnou svobodnou licencí.
3. Podle některých licencí nesmí osoba dílo prodat ani použít k výdělku.

Termín pro otevřený obsah se někdy nazývá Copyleft.

• Patent