Politika v oblasti jaderné energie

Politika v oblasti jaderné energie podle zemí

Přehled

Po havárii jaderné elektrárny Fukušima Daiiči v roce 2011 přehodnocují své programy v oblasti jaderné energetiky Čína, Německo, Švýcarsko, Izrael, Malajsie, Thajsko, Velká Británie a Filipíny. Indonésie a Vietnam stále plánují výstavbu jaderných elektráren. Země jako Austrálie, Rakousko, Dánsko, Řecko, Irsko, Lucembursko, Portugalsko, Izrael, Malajsie, Nový Zéland, Severní Korea a Norsko jsou nadále proti jaderné energii.

Austrálie

Austrálie nevyrábí žádnou jadernou energii. Plány na přezkoumání toho, zda by země měla rozvíjet jadernou energetiku, byly opuštěny poté, co byl v roce 2007 zvolen premiérem Kevin Rudd, který byl proti tomuto kroku.

Finsko

Od roku 2006 má finský program jaderné energetiky čtyři jaderné reaktory. První z nich byl uveden do provozu v roce 1977. Nyní zajišťují 27 % finské elektrické energie.

Třetím reaktorem v Olkiluoto bude nový evropský tlakový reaktor. Jeho spuštění je plánováno na rok 2011 a bude mít výkon 1600 MWe.

Výstavba elektrárny Olkiluoto 3 byla zahájena v srpnu 2005. O dva a půl roku později má projekt "více než dvouleté zpoždění a nejméně 50% překročení rozpočtu, přičemž ztráta poskytovatele se odhaduje na 1,5 miliardy eur".

Francie

Po ropné krizi na počátku 70. let se francouzská vláda v roce 1974 rozhodla přejít k soběstačnosti ve výrobě elektřiny, a to především výstavbou jaderných elektráren. Dnes Francie vyrábí přibližně 78,1 % své elektřiny prostřednictvím jaderné energie. Protože Francie vyrábí celkově přebytek elektřiny, vyváží energii vyrobenou v jaderných elektrárnách. Část této energie směřuje do zemí, které jsou zdánlivě proti využívání jaderné energie, například do Německa. Představenstvo společnosti Electricité de France (Électricité de France neboli EDF) schválilo výstavbu evropského tlakovodního reaktoru o výkonu 1630 MWe ve Flamanville v Normandii. Očekává se, že výstavba bude zahájena koncem roku 2007 a dokončena v roce 2012.

V 70. letech 20. století vzniklo ve Francii protijaderné hnutí, které se skládalo z občanských skupin a politických akčních výborů. Proběhlo mnoho velkých protijaderných protestů a demonstrací. V nedávné době byly vedeny cílené kampaně, zejména organizací Greenpeace, a organizace Sortir du nucléaire (Francie) vyzvala k oficiální bezpečnostní inspekci zařízení společnosti Areva.

Německo

V roce 2000 německá vláda složená z koalice, jejíž součástí byla i strana Aliance 90/Zelení, oficiálně oznámila svůj záměr postupně ukončit využívání jaderné energie v Německu. Jürgen Trittin, ministr životního prostředí, ochrany přírody a jaderné bezpečnosti, dosáhl dohody s energetickými společnostmi o postupném odstavení devatenácti jaderných elektráren v zemi a ukončení civilního využívání jaderné energie do roku 2020. Legislativně byl přijat zákon o ukončení jaderné energetiky. Elektrárny ve Stade a Obrigheimu byly vypnuty 14. listopadu 2003, resp. 11. května 2005. Demontáž elektráren má být zahájena v roce 2007. Zákon o ukončení jaderné energetiky však nezakazuje obohacovací stanice - jedna z nich v Gronau získala povolení k prodloužení provozu. Objevily se obavy ohledně bezpečnosti vyřazování, zejména pokud jde o přepravu jaderného odpadu. V roce 2005 zvítězila v německých spolkových volbách Angela Merkelová se stranou CDU. Následně oznámila, že bude znovu jednat s energetickými společnostmi o lhůtě pro odstavení jaderných elektráren. V rámci jejího paktu s SPD, s níž CDU tvoří koalici, však byla politika postupného odstavování prozatím zachována.

V listopadu 2008 dorazila zásilka radioaktivního odpadu z německých jaderných elektráren do úložiště poblíž Gorlebenu poté, co ji zdržely rozsáhlé protesty jaderných aktivistů. Protestů se zúčastnilo více než 15 000 lidí, kteří blokovali nákladní automobily demonstracemi vsedě a blokovali trasu pomocí traktorů. Demonstrace byly částečně reakcí na výzvy konzervativců k přehodnocení plánovaného ukončení provozu jaderných elektráren.

Japonsko

V Japonsku je v provozu 55 reaktorů o celkovém výkonu 47 577 MWe (49 580 MWe brutto), 2 reaktory (2 285 MWe) jsou ve výstavbě a 12 reaktorů (16 045 MWe) je plánováno. Jaderná energie se na celkové výrobě elektřiny v Japonsku podílí zhruba 30 %, a to z kapacity 47,5 GWe (netto). Plánuje se zvýšení tohoto podílu na 37 % v roce 2009 a na 41 % v roce 2014.

Dne 16. července 2007 zasáhlo oblast, kde se nachází jaderná elektrárna Kashiwazaki-Kariwa společnosti Tokyo Electric, silné zemětřesení. Tato elektrárna se sedmi bloky je největší samostatnou jadernou elektrárnou na světě. Všechny reaktory byly odstaveny a očekává se, že zůstanou uzavřeny kvůli ověření škod a opravám nejméně jeden rok.

Během jaderné katastrofy ve Fukušimě došlo 11. března 2011 k selhání chladicích systémů v japonské jaderné elektrárněFukušimaDaiiči a byl vyhlášen stav jaderné nouze. Bylo to poprvé, co byl v Japonsku vyhlášen stav jaderné nouze, a 140 000 obyvatel v okruhu 20 km od elektrárny bylo vystěhováno. Výbuchy a požár měly za následek nebezpečnou úroveň radiace, což vedlo ke kolapsu na burze a panickým nákupům v supermarketech.

Spojené státy americké

Elektrárna Shippingport byla první komerční jadernou elektrárnou postavenou ve Spojených státech v roce 1958. Po rozmachu jaderné energetiky v 60. letech Komise pro atomovou energii předpokládala, že do roku 2000 bude ve Spojených státech v provozu více než 1 000 reaktorů. Koncem 70. let však bylo jasné, že jaderná energetika zdaleka tak dramaticky neporoste, a více než 120 objednávek reaktorů bylo nakonec zrušeno.

Od roku 2007 je ve Spojených státech v provozu 104 (69 tlakovodních reaktorů a 35 varných reaktorů) komerčních jaderných výrobních bloků, které mají licenci a vyrábějí celkem 97 400 megawattů (elektrické energie), což představuje přibližně 20 % celkové spotřeby elektrické energie v zemi. Spojené státy jsou největším dodavatelem komerční jaderné energie na světě.

Havárie na ostrově Three Mile Island byla nejzávažnější havárií, kterou americký jaderný průmysl zažil. Mezi další havárie patří havárie v jaderné elektrárně Davis-Besse, která byla podle Komise pro jaderný dozor zdrojem dvou z pěti nejnebezpečnějších jaderných událostí ve Spojených státech od roku 1979.

Několik amerických jaderných elektráren bylo uzavřeno mnohem dříve, než byla jejich projektovaná životnost, například Rancho Seco v roce 1989 v Kalifornii, první blok San Onofre v roce 1992 v Kalifornii (bloky 2 a 3 jsou stále v provozu), jaderná elektrárna Zion v roce 1998 v Illinois a jaderná elektrárna Trojan v roce 1992 v Oregonu. Jaderná elektrárna Humboldt Bay v Kalifornii byla uzavřena v roce 1976, 13 let poté, co geologové zjistili, že byla postavena na zlomu (Little Salmon Fault). Jaderná elektrárna Shoreham nebyla nikdy komerčně provozována, protože se kvůli politickému klimatu po haváriích na Three Mile Island a v Černobylu nepodařilo dohodnout schválený havarijní evakuační plán.

Mnohým elektrárnám byla nedávno prodloužena životnost licence o 20 let.

Olkiluoto 3 ve výstavbě v roce 2009. Jedná se o první projekt EPR, ale problémy s prováděním a dohledem způsobily nákladná zpoždění, která vedla k vyšetřování finského jaderného dozoru STUK. V prosinci 2012 společnost Areva odhadla, že celkové náklady na výstavbu reaktoru budou činit přibližně 8,5 miliardy eur, tedy téměř trojnásobek původní ceny dodávky ve výši 3 miliard eur.


Demonstrace proti jaderným testům ve francouzském Lyonu.


Protest proti jadernému odpadu u úložiště jaderného odpadu v Gorlebenu v severním Německu, 2008.