Pohádka: definice, znaky, historie a příklady

Komplexní průvodce pohádkou: definice, znaky, historie a klasické i moderní příklady. Poznejte kouzlo žánru, jeho proměny a význam v různých kulturách.

Pohádka je anglický výraz pro druh krátkého příběhu. Má stejný význam jako francouzský výraz conte de fée nebo Conte merveilleux, německé slovo Märchen, italské fiaba, polské baśń, ruské сказка nebo švédské saga. Ne všechny tyto příběhy jsou přímo o vílách, ale liší se od legend a tradic (které obvykle říkají, že příběhy jsou pravdivé) a přímo morálních příběhů. V pohádkách obvykle vystupují víly, skřítci, elfové, trollové, obři nebo trpaslíci a obvykle se v nich vyskytují kouzla.

Pohádky mohou také znamenat neobvyklé štěstí (například výraz "pohádkový konec", který znamená šťastný konec, i když ne všechny pohádky mají šťastný konec). Také "pohádka" může jednoduše znamenat jakýkoli neuvěřitelný příběh.

Tam, kde jsou démoni a čarodějnice považováni za skutečné, se pohádky někdy podobají legendám, o nichž se tvrdí, že jsou historicky pravdivé. Na rozdíl od legend a eposů se však obvykle výslovně nezmiňují o náboženství a skutečných místech, osobách a událostech. Neuvádějí také, kdy přesně se to stalo. Místo toho uvádějí, že se příběh stal "kdysi dávno".

Pohádky se vyskytují v ústní podobě (předávají se z úst do úst) a v literární podobě (jsou zapsány). Historie pohádek se těžko hledá. Je to proto, že pouze psané pohádky se mohou předávat po dlouhou dobu. Přesto literární díla ukazují, že pohádky existují již tisíce let. Mnoho dnešních pohádek vychází z velmi starých příběhů, které se objevovaly, i když v různých podobách, v mnoha různých kulturách po celém světě. Pohádky a díla, která z nich vycházejí, se píší i dnes.

Zpočátku byly pohádky určeny jak dospělým, tak dětem, ale nyní jsou s pohádkami spojeny především děti. Příkladem tradičních starých pohádek jsou Šípková Růženka, Červená Karkulka a "Tři prasátka". Mohou existovat i nové pohádky, které napsal autor, například Malá mořská víla nebo Pinocchio. Nové pohádky napsali například Hans Christian Andersen, James Thurber nebo Oscar Wilde.

Definice a doplnění

Pohádka je vyprávění s výraznými prvky fantazie a nadpřirozena, které nepožaduje historickou věrohodnost. V češtině slovo "pohádka" zahrnuje jak lidové (ústní) varianty, tak literární úpravy. V angličtině se pohádce obvykle říká "fairy tale" (anglický), v jiných jazycích existují ekvivalenty uvedené výše (francouzský, německé, italské aj.).

Základní znaky pohádky

• přítomnost nadpřirozených prvků a bytostí (víly, skřítci, elfové, trollové, obři, trpaslíci apod.),
• kouzla a zázraky (kouzla), proměny a magické předměty,
• ostrá typizace postav (hrdina, zlá čarodějnice, král, sluha),
• symbolické časování ("kdysi dávno"), neurčitá místa, absence přesných historických údajů,
• opakování a pravidlo trojky (tři zkoušky, tři bratři),
• jednoduché morální nebo společenské poselství, často zprostředkované formou metafory,
• otevřený konec nebo "pohádkový konec" (někdy šťastný, někdy tragický).

Rozdíly mezi pohádkou, legendou, mýtem a bajkou

Pohádka se liší od legend tím, že legenda obvykle připisuje událost skutečným osobám nebo místům a tvrdí jejich historickou pravdivost. Naopak pohádka nemusí váznout na realitě a nevztahuje se k náboženským textům (náboženství) ani k dokumentárním událostem. Mýtus vysvětluje původ světa a bohy; bajka (fable) bývá krátká, alegorická a explicitně morální, často s mluvícími zvířaty.

Ústní tradice a literární zpracování

Pohádky existují v ústní tradici i v literární podobě. Mnoho lidových příběhů bylo zapsáno a upraveno autory pro knižní vydání. Z významných editorů a sběratelů pohádek stojí za zmínku Giambattista Basile, Charles Perrault, Bratři Grimmové a Alexander Afanasyev — jejich sbírky pomohly kodifikovat a rozšířit nejznámější verze. Literární pohádky pak tvořili autoři jako Hans Christian Andersen nebo moderněji James Thurber, Oscar Wilde a další.

Historie a rozšíření

Historii pohádek je obtížné přesně sledovat, protože mnohé verze byly přenášeny ústně po generace. Přesto se archeologické a literární prameny ukazují, že pohádkové motivy existovaly již v antických i před-antických kulturách. Různé kulturální oblasti si přizpůsobily společné motivy (např. motiv cesty, zkoušky, proměny) podle vlastních zvyklostí, takže podobné příběhy nalezneme v mnoha kulturách po celém světě.

Typy pohádek a klasifikace

V kulturologii a folkloristice se pohádky dělí podle typů motivů a struktur. Mezinárodně užívaný nástroj je index Aarne–Thompson–Uther (ATU), který umožňuje třídit příběhy do typologických skupin podle hlavních dějových schémat. Analytické přístupy, například strukturalismus Vladimira Proppa, sledovaly funkce postav a sekvence dějových "funkcí", z nichž lze skládnout typický sled událostí v mnoha pohádkách.

Hlavní motivy a vyprávěcí postupy

• magická pomoc (kouzelný předmět, přízrak, kmotra),
• testy a zkoušky hrdiny,
• přeměna (člověk v zvíře, oživení neživého),
• ztráta a následné nalezení (třeba ztracený syn nebo poklad),
• zrcadlení a opakování (opakují se scény či dialogy),
• symbolika čísel (3, 7 apod.).

Funkce pohádky ve společnosti

Pohádky plnily a plní několik funkcí: zábavnou, výchovnou, rituální (iniciační), kulturně identitotvornou a terapeutickou. V moderní době se objevily i psychologické interpretace — například Bruno Bettelheim ve své knize "The Uses of Enchantment" analyzoval pohádky z pohledu dětské psychiky a vývoje ega.

Přizpůsobování, cenzura a moderní média

Pohádky se často přizpůsobují dobovým normám a vkusu. Literární a filmové adaptace (např. studie Disney) někdy upravují původní texty směrem k citlivějšímu, méně násilnému nebo morálně jednoznačnějšímu vyznění. Na druhé straně existují studie a edice, které pokračují v publikování původních, často syrových verzí lidových motivů.

Příklady

Klasické příklady pohádek (některé již zmíněné výše): Šípková Růženka, Červená Karkulka, "Tři prasátka", Malá mořská víla, Pinocchio, dále Sněhurka, Popelka, Jeníček a Mařenka, Modrozobý, Král Drozdí brada a mnoho dalších. Moderní autoři i filmoví tvůrci vytvářejí nové pohádky nebo adaptují staré motivy pro současné publikum.

Závěr

Pohádka je bohatý literárně-folklorní žánr s mnoha podobami a funkcemi. Přestože se často spojuje s dětským čtením, její vrstvy významů oslovují i dospělé a poskytují důležitý pramen pro studium kultury, psychologie i jazyka. Ať už v ústní tradici, ve psané podobě nebo v moderních médiích, pohádky nadále ovlivňují představivost a hodnoty společností po celém světě.

Význam

Lidé se neshodnou na tom, co přesně je pohádka. Někteří tvrdí, že pohádkou je příběh, v němž vystupují víly nebo jiné kouzelné bytosti. Jiní však naznačují, že tento výraz vznikl při překladu francouzského výrazu conte de fées (poprvé jej použila madame D'Aulnoyová v roce 1697). Rozdíl mezi "pohádkami" a "zvířecími pohádkami" kritizoval Vladimír Propp ve své knize Morfologie lidové pohádky. Tvrdil, že mnoho příběhů má jak fantastické vlastnosti, tak zvířata. Navrhoval, že pohádky lze poznat podle příběhu, což však bylo kritizováno, protože stejné příběhy lze najít i v příbězích, které pohádkami nejsou.

Lidé jako Stith Thompsonová upozorňují, že v pohádkách je často více mluvících zvířat a kouzel než víl. Nicméně to, že se v příběhu vyskytuje mluvící zvíře, ještě neznamená, že se jedná o pohádku.

Steven Swann Jones uvedl, že pohádky se od ostatních druhů lidových pohádek liší tím, že obsahují kouzla. Davidson a Chaudri tvrdí, že "proměna (změna)" je nejdůležitější součástí pohádky.

Někteří místo pohádky rádi používají německý výraz Märchen nebo "zázračná pohádka". Například Thompson ve svém vydání knihy The Folktale z roku 1977 uvedl, že pohádka je "příběh určité délky zahrnující sled motivů nebo epizod. Pohybuje se v neskutečném světě bez určité lokality nebo určitých bytostí a je plná podivuhodností. V této zemi, kde nikdy nic není, pokorní hrdinové zabíjejí protivníky (nepřátele), získávají království a žení se s princeznami". Postavy a motivy pohádek jsou jednoduché: princezny a dívky starající se o husy; nejmladší synové a stateční princové; zlobři, obři, draci a trollové; zlé macechy a falešní hrdinové; víly kmotřičky a další kouzelní pomocníci, často mluvící koně nebo lišky či ptáci; pravidla a lidé porušující pravidla.

Obraz Ivana Bilibina k ruské pohádce o Vasilise Krásné

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to pohádka?

Otázka: Jak se pohádky liší od legend a pověstí?

Otázka: Kde můžeme pohádky najít?

Otázka: Kdo napsal některé nové pohádky?

Otázka: Mají všechny pohádky šťastný konec?

Otázka: Jsou démoni a čarodějnice v pohádkách považováni za skutečné?

Hledání podle dopisu