Kognitivní neuropsychologie

Začátky

Rané dějiny kognitivní neuropsychologie začínají prvním uznáním mysli/mozeku člověkem. Víra v důležitost mysli/mozeku/hlavy se objevuje již 4000 let před naším letopočtem u Sumerů. Záznamy o sumerské konzumaci máku (který obsahuje opium) obsahují popisy účinků, které po požití mění mysl. To naznačuje odkaz na mozek. Dalším vodítkem, které ukazuje na uznání mozku, je nález lebek s vyvrtanými otvory v roce 2000 před naším letopočtem. Nález těchto lebek ukazuje na kulturní uznání mozku jako důležitého pro život. Motivace těchto vrtů mohla být různá, od duchovní až po lékařskou.

Největší přínos pro ranou kognitivní neuropsychologii přinesl Egypt v roce 1700 před naším letopočtem. Tehdy vznikl chirurgický papyrus Edwina Smithe. Tento dokument obsahoval první písemný popis lidského mozku. Tyto spisy obsahují popisy mozkových blan a mozkomíšního moku. Další vývoj se objevil ve starověkém Řecku u filozofů Aristotela, Platóna a Almaceona. Staří Řekové vyslovili hypotézu o podobě a funkci mysli, psychiky a duše. Aristotelova teorie se zaměřovala na srdce jako sídlo mysli. V srdci se podle něj nacházejí všechny emoce a myšlení. Domníval se také, že mozek funguje tak, že srdce ochlazuje. Na rozdíl od Aristotela Platón věřil, že mozek je místem duševních procesů. U Aristotela vidíme vznik dualistického pohledu na mysl a tělo. Dualistický versus monistický přístup k mysli a mozku je debata, která dominuje většině dějin kognitivní neurovědy.

Vývoj v kognitivní neuropsychologii po této době byl kvůli církevnímu odporu k pitvání lidí velmi řídký. To omezovalo objevování nových informací. V této době zaznamenáváme pozoruhodný vývoj u Galéna. Galén byl římský lékař, jehož chirurgické popisy neurologie pomohly popsat anatomii mozku a neurologické poruchy. Mnoho nekvalifikovaných lékařů se pokoušelo o tajné pitvy, ale ke skutečným vědeckým objevům nedocházelo. .

16. století

V polovině 16. století došlo k nárůstu rozvoje kognitivní neuropsychologie. Stalo se tak po útlumu způsobeném církví. Během renesance získává kognitivní neuropsychologie mnoho pozoruhodných příspěvků. Tyto příspěvky se týkají hlubšího pochopení mozku a jeho dílčích částí. Vidíme Vesaliovo vydání první učebnice neurovědy v roce 1543 a jeho popis hydrocefalu v roce 1550. Vidíme také první použití termínu "hipokampus" v roce 1564. Tehdy se na mozek začalo pohlížet jako na složitý orgán, který je zodpovědný za mnoho tělesných operací.
Ke konci roku 1500 se narodil francouzský filozof a matematik jménem René Descartes. V této době byl nejznámější osobností kognitivní neuropsychologie. Některé Descartovy příspěvky vycházely z jeho zájmu o nervovou soustavu a roli mozku v chování. Předpokládal, že nervová soustava je tvořena dutými trubicemi, které se naplní "zvířecími duchy", kdykoli se v dané části těla odehraje nějaká akce. K jeho dalším přínosům patřilo rozvinutější pojetí dualismu. Předpokládal, že mozek a mysl jsou dvě samostatné entity, které existují samy o sobě, ale jsou na sobě vzájemně závislé. Teoreticky předpokládal, že epifýza v mozku je místem, kde se tyto dvě oddělené entity vzájemně ovlivňují. Descartova dualistická teorie slouží jako jeho nejvlivnější příspěvek ke kognitivní neuropsychologii.

18. století

V 18. století se věda začala významně zabývat kognitivní neuropsychologií. Prvním velkým pokrokem byly lidské reflexy. Tyto tělesné reakce na podněty nebo vnější síly se pozorovaly a měřily. Bylo to zjištěno studiem axonů a poznáním, jak se signály šíří v lidském těle. Předtím nebyla věda a technika dostatečně vyspělá, ale 17. století to změnilo. Ve skutečnosti tomu napomohl i vývoj mikroskopu. Nervová vlákna mozku bylo nyní možné vidět a popsat. V prostorách mozku a míchy se také objevil mozkomíšní mok (CSF). Díky tomu začala fyziologie psychologie ovládat poznávání. Všechny tyto poznatky platí dodnes.

Další pokrok přinesla elektrokonvulzivníterapie (ECT) neboli terapie elektrickými šoky. Jednalo se o metodu používanou k léčbě duševních poruch. ECT způsobuje elektrické šoky v mozku člověka. Tím se stimuluje celý mozek, což způsobuje odeznění a vyléčení duševních poruch. Používala se k léčbě slepoty, hysterie, deprese a mnoha dalších poruch. Mělo se za to, že je to cesta budoucnosti v léčbě postižení.

Historie kognitivní neuropsychologie

19. století

V 19. století se v kognitivní neuropsychologii začal vést spor o lokalismus a holismus. Lidé začali zpochybňovat holismus a zkoumat myšlenku lokalismu. Lokalismus znamená, že mozek má jednotlivé oblasti, které jsou zodpovědné za určité činnosti v těle. Studium frenologie odstartovalo tyto lokalizační teorie. Frenologie se zabývá pozorováním lidské lebky a hledáním zvláštních hrbolů, které je třeba změřit. Jakékoli podivné hrboly nebo tvary na lebce pak byly spojovány s inteligencí nebo vlastnostmi člověka. Mezi tyto rysy mohl patřit jazyk, logika, a dokonce i láska. Pokud byla nějaká část lebky vytlačena, znamenalo to, že tato vlastnost je lepší. Tím začaly teorie o lokalizaci

Další velká věc v kognitivní neurovědě se týká ablačních studií. Při ní byly odstraněny části mozku, aby bylo možné měřit funkce bez této oblasti mozku. Neuropsycholog může například odstranit mozeček. Po jeho odstranění se zjistilo, že rovnováha zvířete není dobrá. To spojuje mozeček s rovnováhou. Pokud jde o poškození mozku, nejznámější je případ Phinease Gage. Tento pacient pracoval na železnici, když mu přední částí hlavy projel kus kovu. Na toto poranění mozku nezemřel. Změnila se však jeho běžná osobnost. To přineslo myšlenku, že čelní kůra mozková, tedy ta část mozku, která byla probodnuta, ovládá to, jak člověk jedná. Další studie zjistila lokalizaci jazyka v mozku. Dva různí vědci zkoumali pacienty s jazykovými problémy. Zjistili, že všichni jejich pacienti měli léze nebo poškození ve dvou určitých oblastech mozku. Jedna oblast známá jako Brokova oblast ovládala mluvení. Ukázalo se, že druhá oblast, Wernickeho oblast, řídí porozumění jazyku.

Tento způsob zkoumání problémů v mozku vedl ke studiím pacientů s epilepsií. Pacient s epilepsií je osoba, která často trpí záchvaty. Tyto záchvaty byly studovány, aby se zjistilo více o tom, jak mozek vysílá elektrické signály. Tyto elektrické signály byly následně měřeny. Bylo zjištěno, že každý neuron může vysílat signál určitou rychlostí. Tyto neurony pak byly obarveny barvivem, aby byly vidět. Zpočátku se myslelo, že všechny nervy jsou propojeny jako síť zvaná nervová síť. Složitějším barvením se však zjistilo, že každý nerv je samostatný a může střílet sám.

20. století

Na počátku 20. století se kognitivní neuropsychologie dlouho nestudovala. Částečně to bylo způsobeno vlivem Johna B. Watsona, který byl v psychologii behavioristou. Tvrdil, že kognici nelze vědecky studovat, protože ji nelze pozorovat. První polovinu 20. století tak psychologii jako oboru dominoval behaviorismus, který se zabýval především podněty a reakcí člověka na ně. John B. Watson byl jediným psychologem, který kritizoval kognitivní psychologii. Pierre Marie v roce 1906 kritizoval Brocu, který jako jeden z prvních vytvořil obor kognitivní neuropsychologie. Henry Head v roce 1926 rovněž napadl celý obor kognitivní neuropsychologie. Kvůli těmto kritikám a vlivu behaviorismu byla kognitivní neuropsychologie po mnoho let v útlumu.

Dalším důvodem, proč kognitivní neuropsychologie na počátku dvacátého století zanikla, byla skutečnost, že věda ještě nebyla dostatečně vyspělá. Mnoho kognitivních psychologů bylo zároveň neurology. Tyto dva vědní obory ještě nebyly oddělené, jako je tomu dnes. Tito neurologové chtěli studovat moduly v mozku a lokalizovat je s částmi mozku, ale technologie to ještě neumožňovala. Metody používané dnes ještě nebyly vytvořeny. Mohli studovat, kde se nachází mozková léze, pouze tak, že provedli pitvu, když už byl člověk mrtvý. To byl velký důvod, proč byl tento obor kritizován a proč se mnoho lidí domnívalo, že poznání nelze vědecky studovat.

V polovině dvacátého století došlo v psychologii k přechodu zvanému "kognitivní revoluce". Tehdy se psychologové začali shodovat na tom, že existují vědecké způsoby studia poznávání. Tyto nové názory na kognitivní psychologii přinesly studie Johna C. Marshalla a Nory Newcombeové o čtení a studie Shallice a Warringtona o paměti na počátku sedmdesátých let. V polovině 80. let vyšla první vysokoškolská kniha nakladatelství Ellis & Young s názvem Human Cognitive Neuropsychology. Objevily se také nové technologie, které usnadnily studium mozku a mysli. Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století byla obdobím, kdy se kognitivní neuropsychologie zviditelnila, a mnoho psychologů ji poté začalo studovat.

Důležitým rysem pozdější poloviny dvacátého století bylo jasné oddělení kognitivní neuropsychologie a kognitivní neurovědy. Kognitivní neuropsychologové studují lidskou mysl po poškození mozku a zaměřují se více na poznávání. Kognitivní neurovědci studují lidský mozek a nervové systémy poté, co došlo k poškození mozku, a zaměřují se více na neurony. Zatímco kognitivní neurovědci se zabývají tím, jak mozek funguje a které části mozku jsou zodpovědné za jaké funkce, kognitivní neuropsychologové chtějí studovat lidi s poškozením mozku a pokusit se zjistit, jak lidská mysl funguje. Na základě těchto informací mohou formulovat teorie o lidské mysli a také vytvářet lepší terapie pro lidi s poškozením mozku.

Důležitým rysem, který se vyvinul ve dvacátém století, je způsob provádění výzkumu. Protože poškození mozku každého jednotlivého člověka je jiné, kognitivní neuropsychologové studují pouze jednotlivé případy namísto skupin lidí nebo syndromů. Psychologové studují mysl tak, že se zabývají lidmi, kteří po poškození mozku ztratili nějakou funkci. Pokud například člověk před poškozením mozku dokázal rozpoznávat obličeje i předměty, ale po poškození určité části mozku dokázal rozpoznávat pouze obličeje, nikoliv předměty, mohou psychologové vyvozovat závěry o funkcích v určitých modulech mozku.

Koncem 20. století se také začaly používat počítačové modely poznávání. Psychologové vytvářeli teorie a instalovali je do počítače, pak virtuálně poškodili falešný mozek v místě, kde měl pacient poškození. Tímto způsobem mohli lépe nahlédnout do fungování mysli. To je jeden ze způsobů, jak technologie pomohla při studiu lidské mysli. Spolu s vynálezem přístrojů na skenování mozku to znamenalo velký přínos pro kognitivní neuropsychologii.

Kognitivní neuropsychologové používají při studiu modulů mysli metodu dvojí disociace. Při ní využívají mnoho pacientů, kteří měli poškozený mozek, a snaží se zjistit, které části mozku jsou zodpovědné za různé poznávací procesy. Tento koncept modularity rozvinul Jerry Fodor ve své knize Modularita mysli z roku 1983. Psychologové se neshodnou na tom, jak moc a které části mysli jsou konstruovány moduly.

21. století

V tomto století kognitivní neuropsychologové používají ke studiu mysli mnoho metod. Používají přístroje, které skenují mozek, aby zjistili, kde je poškození, a poté studují kognitivní schopnosti těchto pacientů. Ke studiu pacientů stále používají dvojí disociaci, případové studie, výpočetní modely a mnoho dalších prvků, které byly vynalezeny na konci dvacátého století. S novými technologiemi se v této oblasti pravděpodobně mnohé zlepší.

Nástroje používané v kognitivní neuropsychologii

Kognitivní neuropsychologie využívá vyšetřování lidí s kognitivními problémy, aby se dozvěděla více o normálních kognitivních procesech. To je možné díky mnoha technologickým pokrokům, jako je např:

• Přístupy k lézi a chování
• EEG
• Počítačová tomografie (CAT)
• Vyšetření pozitronovou emisní tomografií (PET)
• MRI
• fMRI