Přehled

V prezidentských volbách Spojených států v roce 1824 nastal výjimečný výsledek: žádný kandidát nezískal nadpoloviční většinu hlasů volitelů, a tak podle dvanáctého dodatku Ústavy o výsledku rozhodla Sněmovna reprezentantů. Do běžně jedné strany ovládaného politického prostoru tehdy zasáhla soutěž pěti významných osobností, což vedlo k prvnímu od roku 1800 případu, kdy o prezidentovi rozhodl Kongres. Jako vítěz byl 2. března 1825 inaugurován John Quincy Adams, šestý prezident USA.

Kandidáti a základní výsledky

V soutěži dominovali představitelé rozvíjející se nové republikánské politiky; hlavní uchazeči byli:

  • Andrew Jackson – získal nejvyšší počet hlasů jak v lidovém, tak ve sboru volitelů (pluralitu), ale ne nadpoloviční většinu;
  • John Quincy Adams – dosáhl druhého největšího počtu volitelských hlasů a nakonec byl zvolen Sněmovnou;
  • William H. Crawford – kandidát z jihu, který obdržel značný, byť třetí počet hlasů;
  • Henry Clay – vlivný mluvčí Sněmovny reprezentantů a čtvrtý v pořadí podle volitelů;
  • John C. Calhoun – kandidát s významným jihovýchodním zázemím, který však nakonec preferoval jinou roli v administrativě.

Souhrnně volitelé rozložili hlasy tak, že Andrew Jackson vedl s největším počtem volitelských hlasů, následoval John Quincy Adams, poté William H. Crawford a Henry Clay. Protože žádný z nich nezískal nadpoloviční většinu, aktivoval se mechanismus stanovený dvanáctým dodatkem.

Rozhodnutí Sněmovny a kontroverze

Dvanáctý dodatek předepisuje, že pokud žádný kandidát nezíská nadpoloviční většinu volitelských hlasů, volí prezidenta Sněmovna reprezentantů z nejlepších tří uchazečů podle výsledků v kolegiu volitelů. V tomto případě se v únoru 1825 konalo hlasování ve Sněmovně a rozhodující většina delegací podpořila John Quincy Adamse, který zvítězil jen o jediný státní delegátní hlas. Hlasování se uskutečnilo pod dohledem tehdejší politické situace a vlivu parlamentních představitelů včetně Henryho Claye, který byl ve funkci řečníka Sněmovny.

Krátce poté, když Adams jmenoval Clayho do klíčové pozice ministra zahraničí, vznikly široce rozšířené obvinění z „korupční dohody“ (angl. "corrupt bargain"). Toto označení popisovalo podezření, že došlo k politickému obchodu mezi Adamsovou administrativou a Clayem výměnou za podporu při volbě. Historici toto obvinění většinou považují za politicky motivované a dodnes je předmětem diskuse o interpretaci tehdejších událostí.

Důsledky a význam

Výsledek voleb z roku 1824 urychlil rozpad dosavadních politických koalic a přispěl k formování nových stranických proudů: odpůrci Adamsova zvolení se semkli kolem Andrew Jacksona a vzniklý proud položil základy pozdější Demokratické strany, zatímco stoupenci Adamsovy politiky se postupně sdružili do řad opozičních skupin, které nakonec vytvořily jádro národní republikánské a později whigovské opozice. Volby tedy nejen určily konkrétního prezidenta – John Adams měl v rodinné historii pokračování veřejné služby prostřednictvím syna – ale také výrazně ovlivnily další směřování americké politické scény.

Další poznámky

Události roku 1824 ukazují, jak ústavní mechanismy, politické aliance a veřejné mínění společně formují přechodná období v demokracii. Role Sněmovny při rozhodování podle dvanáctého dodatku zůstává vzácným, avšak důležitým nástrojem pro případy patové situace ve volbách. Více o kontextu a detailech najdete v odborných studiích a souhrnech Sněmovny reprezentantů a v životopisech hlavních aktérů, například Andrew Jackson a William H. Crawford.