Arthur Seyß-Inquart

Život před anšlusem

Seyß-Inquart se narodil v roce 1892 ve Stonařově (Stannern) na Moravě, tehdy v Rakousku-Uhersku, řediteli školy Emilu Zajtichovi a jeho ženě Augustě Hyrenbachové. Rodina se v roce 1907 přestěhovala do Vídně, kde si změnila české slovanské jméno "Zajtich" na německé "Seyß-Inquart". Seyß-Inquart později studoval práva na vídeňské univerzitě. Na začátku první světové války v srpnu 1914 Seyß-Inquart narukoval do rakouské armády a sloužil v Rusku, Rumunsku a Itálii. Několikrát byl vyznamenán za statečnost a během zotavování ze zranění v roce 1917 dokončil závěrečné zkoušky pro získání titulu.

V roce 1911 se Seyß-Inquart seznámil s Gertrudou Maschkovou. Manželé se vzali v roce 1916 a měli tři děti: Ingeborg Caroline Auguste Seyß-Inquart (narozena 18. září 1917), Richard Seyß-Inquart (narozen 1921) a Dorothea Seyß-Inquart (narozena 1928).

Po válce se věnoval právu a v roce 1921 si založil vlastní praxi. V prvních letech první rakouské republiky měl blízko k Vaterlandské frontě.

Jako úspěšný právník byl v roce 1933 požádán, aby se stal členem kabinetu kancléře Engelberta Dollfusse.

V roce 1937 se stal státním radou za Kurta Schuschnigga. Zpočátku nebyl členem rakouské národně socialistické strany. V roce 1938 se však Seyß-Inquart stal nejvýše postaveným politikem Rakouské národně socialistické strany.

V únoru 1938 byl Seyß-Inquart Schuschniggem jmenován ministrem vnitra poté, co mu Hitler vyhrožoval. Dne 11. března 1938 Schuschnigg odstoupil z funkce rakouského kancléře a Seyß-Inquart byl rakouským prezidentem Wilhelmem Miklasem jmenován do funkce. Podle Hitlerova plánu měl Seyß-Inquart poslat telegram s žádostí o německou pomoc při zastavení nepokojů, ale prezident Miklas jmenoval Seyß-Inquarta kancléřem až po Hitlerově vpádu do Rakouska. Dne 13. března 1938 vstoupil Seyß-Inquart do národně socialistické strany.

Hlava Ostmarky a jižního Polska

Hitler se chystal ponechat Rakousko nezávislé, ale po uvítání, kterého se dostalo invazním německým vojskům během anšlusu, se rozhodl učinit z Rakouska novou součást Třetí říše, nazvanou Ostmark (neboli východní hranice). Seyß-Inquart sepsal zákon, který z Rakouska učinil provincii Německa, a 13. března jej podepsal.

Seyß-Inquart se stal říšským hejtmanem neboli guvernérem takzvané Ostmarky. Ernst Kaltenbrunner byl vrchním ministrem a Burckel komisařem pro sjednocení Rakouska (zabýval se "židovskou otázkou").

Seyß-Inquart se stal Gruppenführerem SS a v květnu 1939 ministrem bez portfeje v Hitlerově vládě.

Po napadení Polska se Seyß-Inquart stal guvernérem jižního Polska, ale ještě předtím, než tam začal pracovat, byla vytvořena generální vláda a Seyß-Inquart se stal zástupcem generálního guvernéra Hanse Franka.

Říšský komisař v Nizozemsku

Po napadení Nízkých zemí Německem se Seyß-Inquart stal v květnu 1940 říšským komisařem pro okupované Nizozemsko. Jeho úkolem bylo organizovat civilní správu, vytvářet úzké hospodářské vazby s Německem a hájit zájmy Říše.

Podporoval nizozemskou Národně socialistickou stranu (NSB) a umožnil jí vytvořit polovojenskou Landwacht, pomocnou policejní jednotku. Ostatní politické strany byly koncem roku 1941 zakázány a mnoho bývalých vládních úředníků uvězněno v Sint-Michielsgestelu. Správu země do značné míry řídil sám Seyß-Inquart.

Zavedl opatření proti "teroru", a když v květnu 1943 proběhla v Amsterdamu, Arnhemu a Hilversumu rozsáhlá stávka, byly uspořádány zvláštní vojenské soudy a uložena kolektivní pokuta ve výši 18 milionů guldenů. Seyß-Inquart povolil před osvobozením popravu přibližně 800 osob. Někteří lidé tvrdí, že to nebylo jen 800, ale více než 1 500, včetně poprav podle takzvaného "zákona o rukojmích", které se týkaly (mimo jiné) politických vězňů, kteří byli blízko osvobození, incidentu v Puttenu a odvetné popravy 117 Nizozemců za útok na vůdce SS a policie" Hannse Albina Rautera. Od července 1944 byla většina Seyß-Inquartových pravomocí převedena na vojenského velitele v Nizozemsku a gestapo, ale stále byl důležitou a vlivnou politickou osobností.

V Nizozemsku byly dva malé koncentrační tábory:

• KZ Herzogenbusch u Vughtu a
• Kamp Amersfoort u Amersfoortu.

Kromě řady dalších táborů řízených armádou, policií, SS nebo Seyß-Inquartovou správou existoval také "židovský sběrný tábor" ve Westerborku. Patřil k nim i "dobrovolný pracovní náborový" tábor v Ommenu. Celkem pro Němce pracovalo asi 530 000 nizozemských civilistů, z nichž 250 000 bylo posláno do továren v Německu.

Seyss-Inquart byl antisemita: během několika měsíců po svém příchodu do Nizozemska propustil Židy z vlády, tisku a vedoucích pozic v průmyslu. Po roce 1941 se protižidovská opatření stupňovala: bylo zaregistrováno přibližně 140 000 Židů, v Amsterdamu bylo vytvořeno ghetto a ve Westerborku tranzitní tábor. V únoru 1941 bylo 600 Židů posláno do koncentračních táborů Buchenwald a Mauthausen. Později byli nizozemští Židé posláni do Osvětimi. Když se v září 1944 přiblížila spojenecká vojska, byli zbývající Židé z Westerborku posláni do Terezína. Ze 140 000 registrovaných nizozemských Židů jich válku přežilo pouze 44 500.

Když Hitler 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu, stal se Seyß-Inquart ministrem zahraničí v nové německé vládě admirála Karla Dönitze.

Nacistický režim se pokusil o politiku spálené země a zničil také některé doky a přístavy. Seyß-Inquart se shodl s ministrem zbrojení Albertem Speerem, že ničit vše, aby se uchránily cenné materiály před spojeneckými silami nebo novou vládou po válce, bylo špatné. Seyß-Inquart také pomáhal v takzvané "hladové zimě" v roce 1945 distribuovat potraviny a povolil spojeneckým letadlům shazovat švédský bílý chléb pro hladovějící obyvatele okupovaného severního Nizozemska. Říšským komisařem zůstal až do 8. května 1945, kdy byl po schůzce s Karlem Dönitzem, na níž potvrdil zablokování rozkazů o spálené zemi, zajat v Hamburku.

Norimberský proces

V Norimberském procesu byl Seyß-Inquart obviněn ze spiknutí za účelem spáchání zločinů proti míru, z plánování, zahájení a vedení útočných válek, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti.

Jeho obhájcem byl Gustav Steinbauer. Seyß-Inquart byl přesto shledán vinným ze všech obvinění kromě spiknutí. Když se Seyss-Inquart dozvěděl o svém rozsudku smrti, dal jasně najevo, že přijímá odpovědnost za excesy během války: "Smrt oběšením... no, vzhledem k celé situaci jsem nikdy nečekal nic jiného. Je to v pořádku." Oběšen byl 16. října 1946 ve věku 54 let spolu s dalšími devíti norimberskými obžalovanými. Jeho poslední slova zněla: "Doufám, že tato poprava je posledním aktem tragédie druhé světové války a že poučením, které si z této světové války vezmeme, bude, že mezi národy má existovat mír a porozumění. Věřím v Německo."

Seyß-Inquart na Norimberském procesu.