První arabské muslimské výboje (632-732), (arabsky: فتح, Fatah, doslova otevření), označované také jako islámské výboje nebo arabské výboje, začaly po smrti islámského proroka Mohameda. Ten založil na Arabském poloostrově nové jednotné politické zřízení, které za následujících chalífátů Rašídunů a Umajjovců znamenalo století rychlého rozšiřování arabské moci daleko za hranice Arabského poloostrova v podobě rozsáhlé muslimské arabské říše s oblastí vlivu, která sahala od severozápadní Indie, přes Střední Asii, Blízký východ, severní Afriku, jižní Itálii a Pyrenejský poloostrov až k Pyrenejím.

Arabské výboje přinesly pád Sásánovské říše a velkou územní ztrátu pro Byzantskouříši. Ačkoli byly arabské úspěchy velkolepé, není těžké je zpětně pochopit. Sásánovská perská a byzantská říše byly vojensky vyčerpány desítkami let vzájemných bojů. To jim bránilo účinně se vypořádat s mobilními arabskými nájezdníky operujícími z pouště. Navíc mnohé národy žijící pod vládou těchto říší, například židé a křesťané v Persii a monofyzité v Sýrii, byly neloajální a někdy dokonce arabské nájezdníky vítaly, a to především kvůli náboženským konfliktům v obou říších.

Po smrti proroka byly prvotní kampaně zahájeny zároveň s vnitřním sjednocením; chalífát Rašídunů (632–661) nejprve řešil tzv. ridda (vzbouření některých domorodých kmenů) a poté zahájil rozsáhlé výpady do okolních provincií. Nejvýznamnější etapy rané expanze zahrnují:

  • Severní a východní expanze (634–642) – za chalífy Ábú Bakra a Umara došlo k vítězným střetům, z nichž nejznámější jsou bitva u Yarmúku (636) proti Byzanci a bitva u Qádisíje (cca 636) proti Sásánovcům. Tyto bitvy otevřely cestu k ovládnutí Sýrie, Palestiny, Mezopotámie a následnému pádu sásánovské centrální moci.
  • Dobytí Egypta (639–642) – vedené velitelem Amrem ibn al‑Ásem, dobytí Alexandrie a dolního Nilu znamenalo zisk bohatých provincií a kontroly nad obchodními cestami do Středomoří.
  • Severní Afrika a Hispanie – po konsolidaci v Severní Africe se umajjovští velitelé dostali přes Gibraltarský průliv do Iberijského poloostrova (vstup do roku 711) a založili základy al‑Andalusu. Postup do západní Evropy byl zastaven po bitvě u Poitiers/Tours (732), která je v tradiční historiografii často považována za mezník zastavující další expanzi směrem do Frankské říše (údajnou roli bitvy však historici různě interpretují).

Ke klíčovým faktorům úspěchu patřily:

  • ozbrojené a mobilní jednotky s vysokou schopností přesunu a manévru,
  • vyčerpanost a vnitřní spory Byzantské a Sásánovské říše po desetiletích konfliktů,
  • neloajalita nebo konzervativní postavení mnoha místních komunit, které raději přijaly nové vlády než pokračující konflikt či vysoké daně,
  • politická a správní zkušenost chalífátu v organizaci výprav a následném obsazování území.

Administrativně dobytá území byla zpravidla ponechávána v nitru svých struktur: Arabská správa často zachovala místní byrokracii a daňové systémy, přičemž zavedením daně jizja (daň u nemuslimských poddaných) a zachováním většiny majetkových práv se snažila zajistit stabilitu a příjmy. Konverze k islámu byla ve většině oblastí postupná a trsala desítky až stovky let; plná arabizace jazyka a kultury závisela na regionu a sociálních podmínkách.

Politické změny zahrnovaly i vnitřní konflikty: po období Rašídunů následovala éra Umajjovců (661–750), která centralizovala moc a posunula centrum kalifátu do Damašku. Umajjovci pokračovali ve vojenské expanzi, budovali správní aparát a zaváděli jednotné mince a další nástroje státní správy.

Důsledky raných arabských výbojů byly dalekosáhlé:

  • změna politické mapy Blízkého východu a severní Afriky, pád Sásánovské říše a výrazné oslabení byzantské kontroly v Levantě a Egyptě,
  • vznik rozsáhlého kulturního a obchodního prostoru sdílejícího arabský jazyk a islámské instituce, což podporovalo obchod mezi Středozemím, Afrikou a Asií,
  • postupné šíření islámské víry a právního řádu, které měnilo společenské a náboženské poměry v dobytých krajích,
  • dlouhodobá integrace těchto regionů do nových sítí vědění, technologie a kulturní výměny, která později přispěla ke zlatému věku islámu.

Raná islámská expanze tedy nebyla jednoduchým sérií bitev, ale komplexním procesem kombinujícím vojenské úspěchy, politickou organizaci, místní spolupráci i odpor a postupnou transformaci společností v dobytých oblastech.