Korejské demilitarizované pásmo

Historie

38. rovnoběžka na severu rozděluje Korejský poloostrov zhruba na dvě poloviny. Tato rovnoběžka byla na konci druhé světové války původní hranicí mezi korejskými oblastmi okupovanými USA a Sovětským svazem. Když v roce 1948 vznikla Korejská lidově demokratická republika (KLDR, neformálně Severní Korea) a Korejská republika (KR, neformálně Jižní Korea), stala se tato linie faktickou mezinárodní hranicí mezi oběma zeměmi. Byla také jednou z nejnapínavějších front studené války.

Od roku 1948 až do vypuknutí korejské války byly Sever i Jih silně závislé na svých sponzorských státech. Konflikt si vyžádal přes tři miliony obětí a rozdělil Korejský poloostrov podle ideologických linií. Dne 25. června 1950 překročila invaze sponzorovaná Sovětským svazem KLDR 38. rovnoběžku. Konflikt skončil o tři roky později. Mezinárodní jednotky byly rozmístěny a zatlačily frontovou linii zpět do blízkosti 38. rovnoběžky. V rámci příměří z 27. července 1953 byla vytvořena demilitarizovaná zóna. V příměří se obě strany dohodly, že své jednotky odsunou o 2 000 m od frontové linie, čímž vzniklo nárazníkové pásmo široké 4 km. Středem DMZ prochází vojenská demarkační linie (MDL), která přesně označuje místo, kde se v době podpisu dohody nacházela fronta.

Teoreticky se jedná o patovou situaci. Žádná strana nevyhrála ani neprohrála. Z tohoto důvodu jsou obě strany konfliktu stále nepřáteli a na obou stranách linie je stále rozmístěno velké množství vojáků. Dohoda o příměří přesně vysvětluje, kolik vojáků a s jakými zbraněmi se smí v demilitarizované zóně pohybovat. Vojáci obou stran mohou hlídkovat uvnitř DMZ, ale nesmí překročit MDL. Při sporadických vypuknutích násilí v důsledku severokorejských bojů zahynulo v letech 1953-1999 podél DMZ více než 500 jihokorejských vojáků a 50 amerických vojáků.

Tae Sung Dong a Kijong-dong byly jediné vesnice, kterým výbor pro příměří povolil zůstat v hranicích demilitarizované zóny. Obyvatelé Tae Sung Dongu jsou spravováni a chráněni velením OSN a obecně se od nich vyžaduje, aby ve vesnici strávili nejméně 240 nocí ročně, aby si udrželi své bydliště. V roce 2008 měla vesnice 218 obyvatel. Obyvatelé vesnice Tae Sung Dong jsou přímými potomky lidí, kteří vlastnili půdu před korejskou válkou v letech 1950-53.

 

Část severokorejské demilitarizované zóny při pohledu ze Společné bezpečnostní zóny v lednu 1976

Společná bezpečnostní oblast

Uvnitř demilitarizované zóny, poblíž západního pobřeží poloostrova, se nachází místo zvané Pchanmundžom. Nachází se zde Společná bezpečnostní zóna (JSA). Původně to bylo jediné spojení mezi Severní a Jižní Koreou. V roce 2007 přejel přes DMZ na sever vlak Korail po nové trati Donghae Bukbu, vybudované na východním pobřeží Koreje.

Na obou stranách vojenské demarkační linie se nachází několik budov. Několik z nich je postaveno přímo na MDL. Společná bezpečnostní zóna je místem, kde se od roku 1953 konala všechna jednání včetně prohlášení o korejské solidaritě, která obecně nevedla k ničemu jinému než k mírnému poklesu napětí. MDL prochází konferenčními místnostmi a středem konferenčních stolů, kde se tváří v tvář setkávají Severokorejci a velení OSN (především Jihokorejci a Američané).

Ačkoli je demilitarizovaná zóna obecně klidná, v průběhu let se v ní odehrávaly mnohé šavlové přestřelky mezi oběma Korejemi. Od roku 1953 došlo ve společné bezpečnostní zóně k několika menším potyčkám. Incident se sekerou v srpnu 1976 se týkal pokusu o ořezání topolu, který si vyžádal dvě oběti (CPT Arthur Bonifas a 1LT Mark Barrett), a operace Paul Bunyan. Předtím bylo vojákům obou stran povoleno přecházet tam a zpět přes MDL uvnitř JSA, což bylo v důsledku tohoto incidentu zrušeno.

K dalšímu incidentu došlo 23. listopadu 1984, kdy sovětský turista, který se účastnil oficiální cesty do JSA (pořádané Severem), přeběhl přes vojenskou demarkační linii (MDL) a křičel, že chce přeběhnout. Severokorejští vojáci ho okamžitě pronásledovali a zahájili palbu. Pohraničníci na jihokorejské straně palbu opětovali a nakonec Severokorejce při pronásledování ruského občana obklíčili. Při akci byl zabit jeden jihokorejský a tři severokorejští vojáci. Zběh nebyl zajat.

Koncem roku 2009 zahájily jihokorejské síly a velitelství OSN rekonstrukci tří strážních stanovišť a dvou budov kontrolních stanovišť v areálu JSA. Stavba byla navržena tak, aby se objekty zvětšily a zmodernizovaly. Práce byly zahájeny rok poté, co Severní Korea dokončila výměnu čtyř strážních stanovišť JSA na své straně MDL.

Severokorejská strážní věž ve společné bezpečnostní zóně v březnu 1976


Současnost. Stráže KPA monitorují jižní část společné bezpečnostní oblasti.

Tajné tunely

Jižní Korea objevila tunely, které překračují demilitarizovanou zónu. K vybudování těchto tunelů byly použity výbušniny. To po sobě zanechalo určité stopy, tzv. "trhací linie". Orientace těchto trhacích linií ukazuje, že tunely byly budovány od severu k jihu, budovala je Severní Korea. Celkem byly objeveny čtyři tunely, první 15. listopadu 1974. Severní Korea tvrdila, že tunely sloužily k těžbě uhlí. V tunelech nebylo nalezeno žádné uhlí. Všechny tunely byly vykopány v hornině zvané žula. Některé stěny tunelů byly natřeny černou barvou, aby vypadaly jako antracitové.

Předpokládá se, že tunely byly vybudovány proto, aby umožnily severokorejskou vojenskou invazi. Každý tunel je dostatečně velký, takže jím může za hodinu projít celá pěší divize, ale tunely jsou příliš malé pro tanky nebo jiná vozidla. Všechny tunely vedou severojižním směrem a nemají odbočky. Inženýrské práce v tunelech se po každém objevu postupně zdokonalovaly. Například třetí tunel se při postupu na jih mírně svažoval, aby se zabránilo stagnaci vody. Dnes mohou návštěvníci navštívit druhý, třetí a čtvrtý tunel v rámci prohlídek s průvodcem.

První tunel

První z tunelů objevila hlídka jihokorejské armády, když si všimla páry stoupající ze země. Na první objev reagovali severokorejští vojáci střelbou z kulometů. O pět dní později, při následném průzkumu tohoto tunelu, byli v tunelu severokorejským výbušným zařízením zabiti velitel amerického námořnictva Robert M. Ballinger a major námořní pěchoty Korejské republiky Kim Hah Chul. Výbuch rovněž zranil pět Američanů a jednoho Jihokorejce z velitelství OSN.

Tunel, který byl vysoký asi 1,2 m a široký 0,9 m, sahal více než 1 000 m za vojenskou demarkační linii (MDL) do Jižní Koreje. Tunel byl vyztužen betonovými deskami a byl vybaven elektrickým proudem a osvětlením. Nacházely se zde sklady zbraní a prostory pro spaní. Byla zde také zřízena úzkorozchodná železnice s vozíky. Podle odhadů založených na velikosti tunelu jím mohlo projít přibližně 2 000 vojáků KPA (jeden pluk) za hodinu.

Druhý tunel

Druhý tunel byl objeven 19. března 1975. Je podobně dlouhý jako první tunel. Nachází se v hloubce mezi 50 a 160 m, ale je větší než první, přibližně 2 × 2 m (7 × 7 stop).

Třetí tunel

Třetí tunel byl objeven 17. října 1978. Na rozdíl od předchozích dvou byl třetí tunel objeven na základě tipu severokorejského zběha. Tento tunel je dlouhý asi 1 600 m a nachází se v hloubce asi 150 m pod zemí. Zahraniční návštěvníci, kteří projíždějí jihokorejskou demilitarizovanou zónou, se mohou do tohoto tunelu podívat pomocí šikmé přístupové šachty.

Čtvrtý tunel

Čtvrtý tunel byl objeven 3. března 1990 severně od města Haen na bývalém bojišti Punchbowl. Tunel má rozměry 2 x 2 m a nachází se 145 m pod zemí, způsob výstavby je konstrukčně téměř shodný s druhým a třetím tunelem.

Američtí vojáci z Velitelství OSN na pozorovatelských operacích v Jižní Koreji (kolem roku 1997).


Vchod do 4. infiltračního tunelu, korejská demilitarizovaná zóna

Propaganda

Budovy

Severní i Jižní Korea udržují mírové vesnice na dohled od své strany demilitarizované zóny. Na jihu je Daeseong-dong spravován podle podmínek DMZ. Obyvatelé vesnice jsou klasifikováni jako občané Korejské republiky, jsou však osvobozeni od placení daní a dalších občanských povinností, jako je například vojenská služba.

V severní části Kijong-dong se nachází řada pestře natřených, betonových vícepodlažních budov a bytů s elektrickým osvětlením. Tyto prvky představovaly v 50. letech 20. století pro Korejce na severu i jihu neslýchanou úroveň luxusu. Město bylo orientováno tak, aby při pohledu od hranic nejvíce vynikly jasně modré střechy a bílé boky budov. Při zkoumání moderními teleskopickými objektivy však zjistíme, že budovy jsou pouhými betonovými skořápkami bez okenních skel a dokonce i vnitřních místností, přičemž světla v budovách se rozsvěcují a zhasínají ve stanovených časech a prázdné chodníky zametá ve snaze zachovat iluzi aktivity jen kostra údržbářů.

Až do roku 2004 se z masivních reproduktorů umístěných na několika budovách nepřetržitě vysílalo propagandistické vysílání KLDR směrem na jih a také propagandistické rozhlasové vysílání přes hranice.

V rámci JSA se nachází řada budov OSN zvaných Conference Row, které slouží k přímým jednáním mezi oběma Korejemi. Naproti budovám OSN se nachází Panmungak (anglicky: Panmun Hall) KLDR a Dům svobody (anglicky: Freedom House) Korejské republiky. V roce 1994 Severní Korea rozšířila Panmungak o třetí patro. V roce 1998 postavila Jižní Korea nový Dům svobody pro své pracovníky Červeného kříže a pro případné setkávání rodin rozdělených korejskou válkou. Do nové budovy byla začleněna stará pagoda Domu svobody.

V 80. letech 20. století postavila jihokorejská vláda ve vesnici Daeseong-dong stožár vysoký 98,4 m (323 stop). Severokorejská vláda odpověděla stavbou vyššího stožáru - nejvyššího na světě, který měří 160 m (525 stop) v Kijong-dongu.

Korejská zeď

Korejská zeď je betonová bariéra, která byla údajně postavena podél demilitarizované zóny v Jižní Koreji v letech 1977-1979. Nizozemský novinář a filmař Peter Tetteroo ukazuje záběry toho, o čem se domnívá (na popud svých severokorejských průvodců), že je Korejská zeď. Severní Korea tvrdí:

V oblasti jižně od vojenské demarkační linie, která protíná naši zemi v jejím pásu, se nachází betonová zeď, která [...] se táhne více než 240 km od východu na západ, je vysoká 5-8 m, dole silná 10-19 m a v horní části široká 3-7 m (10-23 stop). Je obehnána drátěnými zátarasy a poseta střílnami, pozorovatelnami a různými vojenskými zařízeními [...] jihokorejští vládci tuto zeď budovali po mnoho let od roku 1977.

V prosinci 1999 Ču Čang-ťün, dlouholetý severokorejský velvyslanec v Číně, zopakoval tvrzení, že Koreu rozděluje "zeď". Uvedl, že jižní strana zdi je zanesena zeminou, což umožňuje přístup k horní části zdi a činí ji z jižní strany fakticky neviditelnou. Tvrdil také, že slouží jako předmostí pro případnou invazi na sever. Jedno upřesnění z roku 2007, od asistenta pana Cho na korejském velvyslanectví ve WDC, že se z větší části nebo alespoň částečně jedná o umělý útes vysekaný do severní strany terénu, a vysvětluje tuto kombinaci sémantického a "slepenec & slon" problému. Na bezpečnostním přechodu mezi severem a jihem je snadné zvládnout obrysy a učinit útes neviditelným z omezených úhlů pohledu, které jsou v bezpečnostním areálu povoleny. Žádný z věrohodných popisů ze Severu, Jihu nebo USA není v rozporu s tímto vysvětlením vzhledu nebo funkce této alespoň částečně jednostranné stěny.

Podle Spojených států zeď neexistuje, ačkoli na některých úsecích demilitarizované zóny jsou protitankové zátarasy.

Prázdné skořápky Kijong-dongu při pohledu z Jižní Koreje.


Nejvyšší stožár na světě v Kijong-dongu.


Údajná korejská zeď v demilitarizované zóně viděná dalekohledem ze severokorejské strany.

Doprava

Pchanmundžom je místo, kde se konala jednání, která ukončila korejskou válku. Dnes je hlavním centrem lidské činnosti v demilitarizované zóně. Vesnice se nachází na hlavní dálnici a v blízkosti železnice spojující obě Koreje.

Železnice, která spojuje Soul a Pchjongjang, se před rozdělením Koreje ve 40. letech 20. století nazývala Gyeongui Line. V současné době Jih používá původní název, ale Sever označuje trasu jako P'yŏngbu Line. Dnes se železnice používá především k přepravě materiálu do průmyslových komplexů v Kaesongu. K dojíždění ji využívají také jihokorejští dělníci. Když byla na počátku roku 2000 znovu otevřena, bylo to považováno za znamení, že se vztahy mezi oběma zeměmi zlepšují. V listopadu 2008 však severokorejské úřady železnici kvůli rostoucímu napětí s Jihem uzavřely. Když zemřel bývalý jihokorejský prezident Kim Te-džung, zúčastnila se jeho pohřbu také delegace ze Severní Koreje. Při té příležitosti se uskutečnila jednání s jihokorejskými představiteli. V září 2009 byly železniční a silniční přechody v Kaesongu znovu otevřeny.

Silnice v Pchanmundžomu, která byla na jihu historicky známá jako dálnice číslo jedna, byla původně jediným přístupovým bodem mezi oběma zeměmi na Korejském poloostrově. Průjezd je srovnatelný s přísným pohybem, který probíhal na Checkpoint Charlie v Berlíně v době vrcholící studené války. Severokorejské i jihokorejské silnice končí ve společné bezpečnostní zóně; ani jedna z dálnic se zde nesetkává, protože celou lokalitu odděluje dvaceticentimetrová betonová linie. Lidé, kteří dostanou povolení překročit tuto hranici, tak musí učinit pěšky, než budou pokračovat v cestě po silnici.

V roce 2007 překročil na východním pobřeží Koreje první vlak demilitarizovanou zónu na nové trati Donghae Bukbu (Tonghae Pukpu). Nový železniční přejezd byl postaven vedle silnice, která Jihokorejce zavedla do Kŭmgangsanu, oblasti, která má pro všechny Korejce značný kulturní význam. Přes demilitarizovanou zónu prošlo více než milion civilních návštěvníků, dokud nebyla trasa uzavřena poté, co byl v červenci 2008 zastřelen 53letý jihokorejský turista. Severokorejská vláda si nepřála, aby obě policejní složky vyšetřovaly střelbu společně, a tak jihokorejská vláda přestala nabízet zájezdy do letoviska. Od té doby bylo letovisko i linie Donghae Bukbu Severem fakticky uzavřeno.

Značka vojenské demarkační linie na jihokorejské straně mostu bez návratu.

Přírodní rezervace

V uplynulém půlstoletí byla korejská demilitarizovaná zóna pro lidi smrtelně nebezpečným místem, které znemožňovalo obývání. Pouze v okolí vesnice Pchanmundžom a v nedávné době na linii Dong Bukbu na východním pobřeží Koreje docházelo k pravidelným vpádům lidí.

Tato přirozená izolace na délce 155 mil (249 km) DMZ vytvořila nedobrovolný park, který je dnes uznáván jako jedna z nejzachovalejších oblastí mírného pásma na světě.

Mezi silně opevněnými ploty, minami a odposlouchávacími stanovišti se nyní vyskytuje několik ohrožených druhů zvířat a rostlin. Patří mezi ně mimořádně vzácný jeřáb rudokrký (hlavní představitel asijského umění) a jeřáb bělokrký a potenciálně také mimořádně vzácný tygr korejský, levhart amurský a medvěd černý asijský. V úzkém ochranném pásmu ekologové identifikovali přibližně 2 900 druhů rostlin, 70 druhů savců a 320 druhů ptáků. V současné době probíhají další průzkumy v celém regionu.

DMZ vděčí za svou pestrou biologickou rozmanitost své geografii, která zahrnuje hory, prérie, bažiny, jezera a přílivové mokřady. Ochránci životního prostředí doufají, že v době, kdy dojde ke sjednocení, bude bývalá DMZ zachována jako útočiště volně žijících živočichů a rostlin a bude mít vypracovaný soubor cílových a řídicích plánů, které budou prověřeny a zavedeny. V roce 2005 zakladatel CNN a mediální magnát Ted Turner při návštěvě Severní Koreje prohlásil, že finančně podpoří veškeré plány na přeměnu DMZ v mírový park a památku světového dědictví chráněnou OSN.

Ohrožený levhart amurský, který možná našel nepravděpodobnou ochranu v korejské demilitarizované zóně.

Galerie