Řecké písmo
Moderní řecká abeceda má 24 písmen. Používá se k zápisu řeckého jazyka.
Řecká abeceda je považována za základ všech důležitých evropských abeced. Abeceda byla převzata z fénické abecedy kolem 10. století př. n. l., přičemž došlo k mnoha změnám, aby vyhovovala řeckému jazyku. Hlavní změnou bylo, že některá fénická písmena, která označovala hlásky nepoužívané v řečtině, byla změněna na samohlásky. Féničané psali svou abecedu bez samohlásek, takže tato změna usnadnila čtení. Tato změna se také lépe hodila pro indoevropské jazyky, které nepoužívaly kořeny založené na souhláskách (což znamená, že ústřední význam slova je založen na řetězci souhlásek) jako v semitských jazycích, jako je féničtina, arabština, hebrejština a aramejština. Další změnou je, že byla vynalezena některá nová písmena pro hlásky, které byly v řečtině, ale ne ve fénickém jazyce. Zpočátku se řečtina psala zprava doleva, stejně jako féničtina, ale po 6. století př. n. l. se začala psát zleva doprava.
Raná řecká abeceda se lišila podle toho, v jaké části řeckého světa se používala. Dva hlavní druhy byly východní a západní. Postupem času však všichni Řekové začali používat stejnou abecedu, zejména poté, co byla v roce 403 př. n. l. v Athénách oficiálně přijata iónská abeceda z Milétu. O něco později totéž učinil i zbytek Řecka a v roce 350 př. n. l., za života Alexandra Velikého, používali téměř všichni Řekové stejnou čtyřiadvacetipísmennou řeckou abecedu.
Později Aristofanes Byzantský (asi 257-185 př. n. l.), řecký učenec a gramatik, vynalezl tři diakritická znaménka (přízvučná znaménka): akutní, grave a cirkumflex, která označují tón nebo výšku řeckých slov.
Přestože řecká písmena zpočátku přesně vyjadřovala všechny hlavní hlásky řeckého jazyka, postupem času se hlásky řeckého jazyka měnily. Některé samohlásky začaly znít podobně, z aspirovaných bezhlasých stop se staly bezhlasé frikativy a ze znělých stop se staly znělé frikativy. Představu o tom, jak zněla starší řecká výslovnost, si můžeme udělat, když se podíváme na latinský a anglický pravopis řeckých výpůjček, jako jsou "philosopher", "Chimera", "Cyprus" a "Thessalonica" .
Hrubé dýchání nebo zvuk "H"
Další diakritikou je čárka, obvykle nad počátečními samohláskami. Ta signalizuje, zda se v textu vyskytuje hláska "H". V naší standardní znakové sadě není k dispozici. Pokud je tato čárkovitá diakritika nad samohláskou obrácená, značí přítomnost zvuku /h/ před samohláskou, diftongem nebo rho. Řecké jméno Ἕκτωρ se tedy vyslovuje Hektōr, nikoli Ektor. Dalším příkladem je ἥρως, které se vyslovuje hḗrōs ("hrdina").
Moderní pravopis
V roce 1982 přijal řecký stát pro oficiální používání moderní řečtiny nový, zjednodušený pravopis, známý jako "monotonický". Používá pouze jediné přízvučné znaménko, ostrý přízvuk. Ten označuje přízvučnou slabiku víceslabičných slov, tj. slov s více než jednou slabikou.
Související stránky
Otázky a odpovědi
Otázka: Kolik písmen obsahuje moderní řecká abeceda?
Odpověď: Moderní řecká abeceda má 24 písmen.
Otázka: V jakém jazyce se píše řeckou abecedou?
Odpověď: Řecká abeceda se používá k zápisu řeckého jazyka.
Otázka: Existují ekvivalenty většiny řeckých písmen v češtině?
Odpověď: Ano, většina písmen řecké abecedy má ekvivalent v češtině.
Otázka: Odkud Řekové vzali svou abecedu?
Odpověď: Řekové převzali svou abecedu z fénické abecedy přibližně v 10. století př. n. l., přičemž v ní provedli některé změny, aby ji přizpůsobili pro použití v řeckém jazyce.
Otázka: Jak se usnadnilo čtení při obchodování s jinými kulturami?
Odpověď: Samohlásky byly přidány proto, aby se usnadnilo čtení při obchodování s jinými kulturami, protože indoevropské jazyky nepoužívají souhláskové kořeny jako semitské jazyky, například féničtina, arabština, hebrejština a aramejština.
Otázka: Jakým směrem se psala raná řečtina?
Odpověď: Raná řečtina se psala zprava doleva, stejně jako féničtina. Po 6. století př. n. l. se však začala psát zleva doprava.
Otázka: Kdo vymyslel diakritiku (znaky přízvuku) a kdy byla zavedena?
Odpověď: Diakritiku (přízvučná znaménka) vynalezl Aristofanes Byzantský kolem roku 257-185 př. n. l., aby v mluvené podobě vyznačil tón nebo výšku slov.
