Nizozemský odboj bylo hnutí Nizozemců, kteří během druhé světové války bojovali proti německé okupaci Nizozemska. Odpor nabýval mnoha podob: od pasivního neuposlechnutí a šíření ilegálních tiskovin až po sabotáže, poskytování falešných dokladů a přímé útoky na německé cíle. Většina činností však probíhala bez použití otevřeného ozbrojeného boje. Odboj pomohl – především skrze sítě na ukrývání a falšování dokladů – na podzim roku 1944 ukrýt a zajistit pomoc pro přibližně 300 000 lidí, tzv. onderduikers (lidé v úkrytu), mezi nimi řada Židů, osob odmítajících nasazení a uprchlíků před deportací.

Nizozemský odpor se rozvíjel pomalu a různorodě. V roce 1941 zorganizovali Nizozemci stávku, tzv. únorovou, na protest proti deportaci více než 400 Židů nacisty. Toto veřejné vystoupení mělo velký morální dopad a povzbudilo další aktivity. Nizozemští komunisté vytvořili komplikovaný systém buněk (malých, samostatných skupinek členů odboje), aby omezili riziko masových zatčení. Vznikaly i další skupiny různého typu a úrovně profesionality – například De Geuzen, kterou založil Bernard IJzerdraat, a vojenské organizace jako Ordedienst (doslova "pořádková služba"), která měla připravit obnovu pořádku po osvobození. Mnohé z těchto skupin však nacisté odhalili během prvních dvou let okupace, což vedlo k rozsáhlým zatýkáním, deportacím a popravám.

Formy odporu a každodenní pomoc

Nizozemské odbojové skupiny se věnovaly řadě činností:

  • soustavnému sběru kontrarozvědných informací o německých jednotkách a jejich plánech (důležité pro spojenecké operace a letecké nálety),
  • vydávání ilegálních novin a letáků, které udržovaly morálku a šířily zprávy mimo nacistickou cenzuru,
  • fašizóvání a falšování totožností, přidělovacích lístků a rodných listů, což umožňovalo lidem žít v úkrytu a vyhnout se deportaci nebo nasazení,
  • organizování sítí pro ukrývání a přesun Židů a dalších ohrožených osob do bezpečí,
  • provozování ilegálních radiostanic a udržování spojení s exilovou vládou v Londýně,
  • sabotáží dopravních tras, železnic a zásobovacích linií – činnosti, které byly zvláště intenzivní v letech 1944–1945 a podporovaly spojenecké operace (např. před i po operaci Market Garden).

Záchrana Židů a děti v úkrytu

Asi 75 % nizozemských Židů (přibližně 105 000 z 140 000) bylo zavražděno během holocaustu, většina v nacistických táborech smrti. Přesto se řadě lidí podařilo přežít díky činnosti odbojových sítí a statečných jednotlivců. Mnohé skupiny se specializovaly právě na záchranu židovských dětí – vytvářely falešné identity, sháněly rodičovské souhlasy, umisťovaly děti do katolických nebo protestantských domovů a ke starším rodinám, které je skrývaly za nejpřísnějšího rizika. Za tuto pomoc bylo mnoho Nizozemců později vyznamenáno (mezi nimi i osoby uvedené ve Zdi spravedlivých – Yad Vashem).

Represe, ztráty a význam odboje

Nacisté reagovali na odboj tvrdými represemi: masové zatýkání, poprav či deportací do koncentračních táborů. Mnoho členů odboje bylo zabito nebo uvězněno; tisíce civilistů utrpěly následky represí. Kromě Židů nacisté také postižili nizozemské Romy – odhady počtu zabitých se pohybují kolem 215 až 500 osob.

Navzdory represím měl nizozemský odboj zásadní vliv na přežití velkého počtu obyvatelstva, na poskytování informací spojencům a na udržení morálního odporu proti okupantům. Mnohé zásluhy odboje byly uznány až po válce — jak na úrovni individuálních ocenění, tak v historických studiích o roli Nizozemska v boji proti nacismu.

Pár známých osobností a akcí: mezi známé odbojáře patří například Willem Arondeus (účastník sabotáže registrů v Amsterdamu), Hannie Schaft („dívka s rudými vlasy“), nebo Corrie ten Boom, která se proslavila ukrýváním Židů ve svém domě. Jejich činy ilustrují rozmanitost taktik a morální odvahu, která charakterizovala nizozemský odpor.