Disociativní porucha identity

Definice

DSM IV používá termíny "identita", "stavy osobnosti" a "alternativní identity", když mluví o DID, a jiní lidé používají termín "alter" pro totéž. Tato slova mohou být matoucí, protože ne všichni používají stejnou definici. Odborníci se neshodli na konkrétní definici osobnosti; i další pojmy, včetně disociace a amnézie, mohou být různými odborníky definovány odlišně. Když se mluví o DID, když se řekne, že někdo mění osobnost nebo alters, znamená to, že osoba mluví a jedná jinak a obvykle reaguje na jiné jméno.

Disociace je symptom. Většina lidí zažívá běžnou disociaci, kdy přestávají věnovat pozornost tomu, co se kolem nich děje. Lidé s DID mají patologickou disociaci, která je mnohem závažnější. Zahrnuje problémy s pamětí a pozorností, které lidem ztěžují práci, nakupování a vztahy s ostatními lidmi. Disociovat může každý, ale u některých lidí to jde mnohem snadněji a do extrému, který může být nezdravý. Někteří lékaři se domnívají, že disociaci, která se projevuje u poruch, jako je DID, způsobuje trauma.

Příznaky a symptomy

Podle DSM-IV jsou příznaky DID "přítomnost dvou nebo více odlišných identit nebo stavů osobnosti" (které se často nazývají "altery") a zapomínání věcí, které lidé normálně nezapomínají. Příznaky také nemohou být způsobeny drogami nebo běžnou dětskou hrou. Lidé mohou uvádět, že mají mnoho alterů, nebo jen několik. Většina lidí s diagnózou DID jich má méně než deset, někteří však uvádějí, že jich mají několik tisíc. U osoby s diagnózou DID nelze diagnostikovat jinou disociativní poruchu. Protože lidé s DID slyší hlasy různých alterů, může být zaměňována se schizofrenií. Tyto dva problémy se však velmi liší a lékaři obvykle dokážou správnými otázkami určit, zda pacient trpí DID, nebo schizofrenií. DID se vždy diagnostikuje podle toho, co pacienti lékaři řeknou, a podle toho, co si lékař myslí, že to znamená. Neexistují žádné objektivní testy s použitím krve nebo přístrojů, které by mohly zjistit, zda někdo má DID. I když se lidé pokoušeli diagnostikovat a zkoumat DID pomocí lékařského zobrazování nebo skenování mozku.

 

Diagnóza

DSM používá k diagnostice DID následující kritéria:

• Nejméně dvě "odlišné identity", které se střídají v řízení chování.
• Neschopnost vzpomenout si na "důležité osobní informace", která je příliš velká na to, aby ji bylo možné přičíst "běžné zapomnětlivosti".
• Žádná z výše uvedených příčin není způsobena přímými fyziologickými účinky látky nebo obecným zdravotním stavem.

Mezinárodní klasifikace nemocí-10 (MKN-10) používá místo termínu disociativní porucha identity termín mnohočetná porucha osobnosti. DID zařazuje do oddílu F44.8 "Jiné disociativní poruchy [konverze]".

Příčiny

Existují dvě hlavní představy o příčinách DID, ale stále se neshodneme na tom, která z nich je správná. Traumatický model říká, že DID způsobují rodiče nebo rodina, která své děti týrá nebo zanedbává. Některé z těchto dětí zneužívání popírají nebo předstírají, že se děje někomu jinému, a to se nakonec promění v jinou identitu nebo alter. Většina lidí s diagnózou DID uvádí, že si pamatují, že je v dětství zneužívali rodiče nebo jiní pečovatelé. Když se pacientů s DID zeptáte na jejich dětství, častěji než lidé s jinou diagnózou uvedou, že byli zneužíváni nebo zanedbáváni. Názor, že DID vzniká v dětství, je však sporný, protože vzpomínky z dětství nejsou příliš spolehlivé a není jasné, zda ke zneužívání skutečně došlo. Ačkoli byla DID diagnostikována i u dětí, existují důvody domnívat se, že k této diagnóze došlo spíše vlivem rodičů a lékařů než zneužíváním. O DID v dětství neexistuje dostatek dobrých vědeckých důkazů, aby bylo možné s jistotou říci, že DID je skutečně způsobena zneužíváním nebo něčím jiným.

Podle iatrogenního nebo sociokognitivního modelu (SCM) DID vzniká během psychoterapie, kdy terapeut vytváří falešné vzpomínky a pacienti jsou přesvědčeni, že mají mnohočetnou osobnost. U některých pacientů se za těchto okolností může DID vyvinout s větší pravděpodobností, protože přirozeně častěji uznávají, že jejich terapeuti mají s DID pravdu. Zastánci SCM se také domnívají, že pacienti viděli DID ve filmech a knihách, a to jim ukazuje, jak se lidé s DID mají chovat, což jim usnadňuje změnu chování, když mají být novou alterací. Říkají také, že kritéria používaná v DSM jsou nejasná, což ztěžuje shodu na tom, zda má pacient DID, nebo jinou diagnózu.

Střední pozice říká, že trauma může změnit způsob, jakým si mozek pamatuje věci, což usnadňuje zapamatování si věcí, které se ve skutečnosti nestaly. Rovněž se předpokládá, že děti mohou díky ranému traumatu častěji využívat svou představivost k předstírání, že se zneužívání nebo jiné bolestivé situace nedějí, a pokud se dostanou do terapie, když jsou starší, je pro terapeuty snazší je přesvědčit, že mají DID.

Léčba

Neexistuje žádný léčebný postup, u kterého by bylo vědecky prokázáno, že funguje. Většina terapeutů, kteří léčí pacienty s DID, používá několik různých přístupů. Terapie obvykle trvá několik let a ne vždy je účinná. Někteří terapeuti se snaží redukovat nebo eliminovat altery, aby měl pacient pouze jednu osobnost, zatímco jiní to nedělají. ISSTD doporučuje nejprve zlepšit pacientovu schopnost vyrovnat se s příznaky a žít normálnějším životem, teprve potom se snažit vypořádat s traumatickými vzpomínkami. Posledním krokem je spojení všech identit dohromady, aby měl pacient přístup ke všem svým vzpomínkám.

Prognóza

Někdy se pacienti s DID uzdraví bez pomoci, ale není to běžné. U pacientů s více diagnózami než jen s DID trvá zlepšení často déle.

Epidemiologie

Nebyly provedeny žádné rozsáhlé studie, které by zjistily, jak častá je DID. Podle ISSTD se DID vyskytuje v 1 až 3 % běžné populace a v 1 až 5 % skupin pacientů v nemocnicích. DID je častější u žen než u mužů, ale to může být způsobeno tím, že muži s DID jsou posíláni do vězení místo do nemocnic. Počet osob s diagnózou DID se zvýšil z přibližně 200 v roce 1970 na přibližně 20 000 v 90. letech 20. století. Podle ISSTD je to proto, že lékaři neměli dostatečné vzdělání ani zkušenosti, aby DID rozpoznali. Místo toho diagnostikovali lidem deprese, posttraumatickou stresovou poruchu nebo hraniční poruchu osobnosti. Lidé, kteří podporují SCM, říkají, že nárůst diagnóz byl způsoben tím, že malý počet lékařů diagnostikoval velký počet lidí a že velký počet terapeutů začal používat takové typy psychoterapie, které v lidech vyvolaly pocit, že mají DID.

Historie a kultura

Před rokem 1900 se mělo za to, že DID způsobují duchové nebo přízraky, kteří ovládají chování lidí. První případ DID popsal v medicíně v roce 1646 švýcarský lékař Paracelsus. Až do 70. let 20. století byl DID velmi neobvyklý. V letech 1980-1990 se počet lékařsky popsaných případů zvýšil z přibližně 200 na více než 20 000. V roce 1994 bylo publikováno 4. vydání DSM, které změnilo název z "mnohočetné poruchy osobnosti" na "disociativní poruchu identity". DSM také změnila způsob diagnostiky DID. Ve stejném období bylo o DID napsáno mnoho vědeckých článků, i když po roce 1995 se počet každoročně publikovaných článků snižoval. V současné době se o DID provádí jen málo výzkumů.

Přestože je DID velmi vzácná, existuje spousta knih, divadelních her a filmů o lidech s DID. V roce 1886 vydal Robert Louis Stevenson krátkou knihu Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, která byla velmi populární. Lidé si později mysleli, že Dr. Jekyll a pan Hyde jsou příkladem člověka s DID. V roce 1957 byl natočen film Tři tváře Evy o ženě s DID. V roce 1973 vyšla populární kniha Sybila o ženě s DID. V roce 1976 byla zfilmována a podruhé v roce 2007. Průzkum provedený v roce 2001 mezi americkými a kanadskými psychiatry ukázal, že existuje mnoho neshod a skepse ohledně diagnostiky DID a toho, zda je tato diagnóza založena na dostatečně kvalitních vědeckých poznatcích.

Kniha Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda byla o někom s "rozdvojenou osobností" a později se stala příběhem, který si lidé spojovali s DID.

DID v právním systému

Právníci a lékaři, kteří pracují s právem, také považují DID za velmi kontroverzní. Od 90. let 20. století se DID u soudů objevuje stále častěji. Lidé se snaží vyhnout vězení za takové zločiny, jako jsou vraždy a sériová znásilnění, tím, že tvrdí, že mají DID, a právníci a soudci jsou znepokojeni lidmi, kteří předstírají, že mají DID, aby se vyhnuli vězení. Poprvé se tak stalo v roce 1976 a od té doby se většina lidí, kteří spáchali trestný čin a tvrdili, že to bylo kvůli DID, dostala do vězení.