Změna rozdělení Kongresu

Text

Po prvním sčítání požadovaném prvním článkem ústavy připadá na každých třicet tisíc osob jeden zástupce, dokud jejich počet nedosáhne jednoho sta, poté bude poměr upraven Kongresem tak, aby na každých čtyřicet tisíc osob připadlo nejméně sto zástupců a nejméně jeden zástupce, dokud počet zástupců nedosáhne dvou set; poté bude poměr upraven Kongresem tak, aby na každých padesát tisíc osob připadlo nejméně dvě stě zástupců a nejvíce jeden zástupce.

Pozadí

"Ideální" počet křesel ve Sněmovně reprezentantů je předmětem sporů již od založení země. Delegáti Ústavodárného shromáždění z roku 1787 stanovili poměr zastoupení na jednoho zástupce na každých 40 000 obyvatel. Na návrh George Washingtona byl tento poměr změněn na 1:30 000 obyvatel. To byl jediný případ, kdy se Washington vyjádřil k některé z aktuálních otázek projednávaných během konventu.

Ve Federalistovi č. 55 James Madison tvrdil, že velikost Sněmovny reprezentantů musí vyvažovat schopnost tohoto orgánu vydávat zákony s potřebou, aby zákonodárci měli dostatečně blízký vztah k lidu, aby rozuměli jeho místním poměrům, aby sociální třída těchto zástupců byla dostatečně nízká, aby mohli sympatizovat s pocity masy lidu, a aby jejich moc byla dostatečně zředěná, aby se omezilo jejich zneužívání veřejné důvěry a zájmů.

"... za prvé, že tak malý počet zástupců bude nejistým depozitářem veřejných zájmů; za druhé, že nebudou mít náležitou znalost místních poměrů svých početných voličů; za třetí, že budou vybráni z té vrstvy občanů, která bude nejméně sympatizovat s pocity masy lidu a bude s největší pravděpodobností usilovat o trvalé povýšení několika lidí na úkor mnoha;...".

Antifederalisté, kteří se stavěli proti ratifikaci ústavy, upozorňovali na to, že dokument nijak nezaručuje, že počet křesel ve Sněmovně reprezentuje i nadále malé volební obvody, protože celkový počet obyvatel států roste. Obávali se, že pokud zůstane počet poslanců relativně malý a obvody se budou rozšiřovat, mohou si časem zajistit zvolení pouze známé osobnosti s pověstí pokrývající široké geografické oblasti. Obávali se také, že osoby v Kongresu nebudou mít v důsledku toho dostatečný cit pro sympatie a vazby na obyčejné lidi ve svém obvodu.

Tato obava byla patrná na různých ratifikačních shromážděních jednotlivých států, kde některé z nich výslovně požadovaly dodatek, který by zajistil minimální velikost Sněmovny reprezentantů. Ratifikační rezoluce Virginie navrhovala,

že na každých třicet tisíc obyvatel připadá jeden zástupce podle sčítání lidu uvedeného v Ústavě, dokud celkový počet zástupců nedosáhne dvou set; poté se tento počet bude nadále zvyšovat podle rozhodnutí Kongresu na základě zásad stanovených Ústavou, a to tak, že se zástupci každého státu budou rozdělovat na větší počet obyvatel podle toho, jak se bude počet obyvatel zvyšovat.

Antifederalista Melancton Smith na newyorském ratifikačním shromáždění prohlásil, že,

Rozhodně bychom měli v ústavě zakotvit věci, které jsou pro svobodu zásadní. Jestli něco spadá pod tento popis, pak je to počet zákonodárců.

Federalisté, kteří podporovali ratifikaci ústavy, uklidňovali odpůrce ratifikace tím, že souhlasili s tím, že nová vláda by se měla okamžitě zabývat obavami antifederalistů a zvážit změnu ústavy. Ujištění, že tyto otázky budou řešeny v prvním Kongresu, bylo pro ratifikaci nové formy vlády zásadní.

Legislativní a ratifikační historie

Pozměňovací návrh stanovující vzorec pro určení přiměřené velikosti Sněmovny reprezentantů a přiměřeného rozdělení zástupců mezi jednotlivé státy byl jedním z několika pozměňovacích návrhů k Ústavě, které 8. června 1789 poprvé předložil ve Sněmovně reprezentant James Madison z Virginie. Madisonův původní záměr byl,

Včlánku I, oddílu 2článku 3 se škrtají tato slova: "Počet zástupců nesmí přesáhnout jednoho na každých třicet tisíc, ale každý stát musí mít alespoň jednoho zástupce, a to až do doby, než bude proveden takovýto výčet;" a na jejich místo se vkládají tato slova: "Po prvním skutečném sčítání bude na každých třicet tisíc zástupců připadat jeden zástupce, dokud počet nedosáhne-, poté bude poměr upraven Kongresem tak, aby počet nikdy nebyl nižší než-, ani vyšší než-, ale každý stát bude mít po prvním sčítání nejméně dva zástupce; a předtím".

Tento návrh byl spolu s dalšími Madisonovými návrhy postoupen výboru složenému z jednoho zástupce každého státu. Po vystoupení z výboru o něm jednala celá sněmovna a 24. srpna 1789 jej spolu s dalšími šestnácti pozměňovacími návrhy schválila. Návrhy byly dále postoupeny Senátu, který provedl 26 podstatných změn. Dne 9. září 1789 Senát schválil vyřazený a konsolidovaný balíček dvanácti pozměňovacích článků. Změnou v tomto pozměňovacím návrhu byl vzorec pro rozdělování, podle kterého se mělo postupovat, jakmile počet členů Sněmovny dosáhne 100.

V době, kdy byl tento dodatek zaslán státům k ratifikaci, by pro něj hlasovalo deset států. Tento počet se zvýšil na jedenáct 4. března 1791, kdy se k Unii připojil Vermont. Do konce roku 1791 chyběl dodatku pouze jeden stát. Když však Kentucky 1. června 1792 získalo státní občanství, počet se vyšplhal na dvanáct, a přestože Kentucky v létě toho roku dodatek ratifikovalo (spolu s dalšími jedenácti dodatky), stále mu chyběl jeden stát. Od té doby žádný další stát tento dodatek neratifikoval. K tomu, aby se stal součástí ústavy, je zapotřebí dalších 27 ratifikací.

Eugene Martin LaVergne, bývalý právník, tvrdí, že našel důkaz, že celý návrh Listiny práv, včetně tohoto pozměňovacího návrhu, byl ratifikován v Connecticutu v roce 1790. Ratifikace v Kentucky v roce 1792 by tak byla dostatečná k tomu, aby dodatek splňoval ústavní požadavek a stal se součástí ústavy. Podle LaVergneho však connecticutská ratifikace nebyla nikdy předána Kongresu k přijetí opatření. LaVergne tuto skutečnost namítal v žalobě proti řadě federálních úředníků, ale případ byl zamítnut. Odvolací soud Spojených států amerických pro třetí obvod zamítnutí žaloby souhrnně potvrdil per curiam, čímž případ skončil.

Související stránky

• Seznam dodatků k Ústavě Spojených států amerických
• Čtrnáctý dodatek, oddíl 2 (který změnil část článku I, oddíl 2, bod 3, obecně známou jako kompromis o třech pětinách).
• Rozdělení do Kongresu Spojených států amerických
• Zákon o rozdělení z roku 1792
• Zákon o rozdělení z roku 1911
• Zákon o přerozdělení z roku 1929