Apportionment neboli rozdělení podle počtu obyvatel je v právu Spojených států amerických mechanismus rozdělování zástupců nebo daní mezi jednotlivé státy USA. Rozdělení podle počtu obyvatel vychází ze sčítání lidu, které se koná každých deset let. Místa ve Sněmovně reprezentantů Spojených států se rozdělují mezi státy podle jejich počtu obyvatel; každý stát dostane určitý počet křesel podle počtu obyvatel (minimum je jedno křeslo). Až do poloviny 20. století přijímal Kongres po každém sčítání lidu nové zákony o rozdělování. Článek I, oddíl 2 Ústavy Spojených států původně ukládal, že přímé daně i zastoupení mají být rozděleny podle počtu obyvatel států; tento požadavek však byl v praxi obtížný a nakonec došlo ke změnám v právu i praxi. Rozdělování přímých daní podle počtu obyvatel bylo fakticky zrušeno přijetím šestnáctého dodatku k Ústavě Spojených států amerických, který Kongresu umožnil vybírat federální daň z příjmu bez jejího rozdělování mezi státy.

Jak probíhá rozdělování křesel

  • Sčítání lidu (decennial census) provádí Úřad pro sčítání lidu (U.S. Census Bureau) každých deset let a počítá obyvatele ve státech včetně občanů i některých neobčanů.
  • Po sčítání se použije matematická metoda, která přidělí celkový počet křesel Sněmovny jednotlivým státům podle jejich populačních podílů.
  • Od roku 1941 je pro rozdělování křesel používána tzv. metoda rovnoměrných poměrů (method of equal proportions), kterou Kongres přijal jako standardní postup pro reapportionment.
  • Ústava zaručuje, že každý stát má alespoň jednoho reprezentanta ve Sněmovně; District of Columbia (DC) není státem a nemá hlasující zastoupení ve Sněmovně, má však zástupce s omezenými pravomocemi a voliče v prezidentských volbách.

Historický kontext a legislativní změny

V raném období existence USA bylo pravidlo rozdělování spojeno i s jinými kompromisy (například třípětinová kompromise v původním znění Ústavy, která ovlivňovala počítání obyvatel před přijetím 14. dodatku). S růstem populace a s měnící se ekonomikou bylo stále obtížnější sladit požadavky na přímé daně a zastoupení. V praxi Kongres po většinu 19. a počátku 20. století po každém sčítání přijímal nové zákony o rozdělení, až nakonec zákonodárci v roce 1929 zavedli automatizovaný postup reapportionmentu a v praxi se ustálil celkový počet křesel na 435 (s krátkou výjimkou po přijetí Aljašky a Havai v 1959, kdy dočasně vzrostl počet křesel na 437).

Důsledky reapportionmentu

  • Po přerozdělení křesel státy provádějí redistricting — překreslení kongresových okrsků. Tento proces má velký dopad na politickou reprezentaci a často vyvolává spory o tzv. gerrymandering (manipulaci hranic volebních obvodů ve prospěch jedné strany).
  • Reapportionment může změnit počet voličských hlasů každého státu v rámci volebního systému pro prezidenta (Electoral College), protože počet volitelů je součtem senátorů (vždy 2) a reprezentantů (podle apportionmentu).
  • Odstranění požadavku apportionmentu u federální daně z příjmu (16. dodatek) umožnilo Kongresu zavést moderní daňový systém bez nutnosti rozpočítávat daňovou zátěž mezi státy podle jejich počtu obyvatel.

Význam dnes

Apportionment je stále klíčovým prvkem americké politické struktury: určuje přímé zastoupení států ve Sněmovně reprezentantů, ovlivňuje politickou rovnováhu mezi regiony a formuje základ pro kreslení volebních obvodů. Proces je do značné míry technický (počítání, aplikace matematického vzorce), ale má rozsáhlé politické dopady, takže každé sčítání lidu a následné rozdělení křesel bývá pečlivě sledováno na federální i státní úrovni.