První Kongres Spojených států amerických, který se skládal ze Senátu Spojených států amerických a Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických, zasedal od 4. března 1789 do 4. března 1791. Bylo to během prvních dvou let prezidentství George Washingtona. Kongres zasedal nejprve ve Federal Hall v New Yorku a později v Congress Hall ve Filadelfii. Prvním zasedáním prvního Kongresu oficiálně zahájila činnost federální vláda Spojených států amerických v novém (a současném) rámci vlády stanoveném ústavou z roku 1787. Rozdělení křesel ve Sněmovně reprezentantů vycházelo z ustanovení článku I, oddílu 2, článku 3 ústavy. Obě komory měly proadministrativní většinu. Tento Kongres přijal dvanáct článků o změně ústavy a zaslal je státům k ratifikaci. Deset z nich, které byly ratifikovány jako dodatky k Ústavě 15. prosince 1791, jsou souhrnně známy jako Listina práv (dodatky jedna až deset).

Hlavní kroky a ustavení institucí

První Kongres sehrál klíčovou roli při budování praktické struktury federální vlády a při přijímání zákonů potřebných k její činnosti. Mezi nejdůležitější počiny patřily:

  • Judiciary Act (Soudní zákoník) z roku 1789 – vytvořil federální soudní systém, stanovil strukturu federálních okresních a obvodních soudů a určil složení Nejvyššího soudu (předseda a pět soudců) a kompetence federálních soudců.
  • Zákony o clech a daních – první Kongres schválil cla a jiné příjmy, které měly zajistit financování nového federálního rozpočtu.
  • Residence Act (1790) – rozhodl o umístění dočasného sídla vlády a o budoucím vybudování federálního hlavního města na území, které se stalo District of Columbia.
  • Ustavení exekutivních rezortů – Kongres umožnil zřízení hlavních ministerstev (Ministerstvo zahraničí, Ministerstvo financí, Ministerstvo války) a dal tak základ Washingtonovu kabinetu, v jehož čele stáli například Thomas Jefferson (State), Alexander Hamilton (Treasury) a Henry Knox (War).
  • Právní a legislativní rámce pro veřejnou správu – kromě soudnictví a financí Kongres schválil i další zákony potřebné k fungování pošty, obchodu a státní správy.

Vznik Listiny práv

Jedním z nejtrvalejších výsledků prvního Kongresu bylo navržení a odeslání dodatků k Ústavě, které se později staly známé jako Listina práv. James Madison, tehdejší člen Sněmovny reprezentantů, předložil soubor návrhů na ochranu individuálních svobod. Po projednání schválil Kongres 12 článků a zaslal je státům k ratifikaci 25. září 1789. Do 15. prosince 1791 bylo deset z nich ratifikováno a tím vznikla Listina práv.

Dva z dvanácti návrhů nebyly tehdy ratifikovány: první návrh týkající se apportionmentu (rozpočítání delegátů) zůstal neuzavřen, druhý, který upravoval odměny členů Kongresu, nebyl ratifikován do konce 18. století, ale byl znovu aktivován a nakonec ratifikován v roce 1992 jako 27. dodatek.

Politický kontext a význam

První Kongres pracoval v době, kdy bylo nutné přejít od Konfederace k silnější federální vládě podle nové ústavy. Jeho rozhodnutí měla zásadní význam:

  • vybudoval institucionální základ federální moci a vytvořil precedenty pro fungování výkonné, zákonodárné i soudní moci,
  • zabezpečil finanční stabilitu vlády prostřednictvím příjmů a vytvořením ministerstva financí,
  • založil právní ochranu základních svobod občanů přijetím Listiny práv, která dodnes tvoří jedno z nejdůležitějších právních dědictví USA.

Shrnutí

První Kongres (1789–1791) tedy nejen zahájil činnost federální vlády v praxi, ale zároveň položil konkrétní právní a administrativní základy, bez kterých by nové federální státní útvary nemohly dlouhodobě fungovat. Jeho přijaté zákony a ratifikované dodatky měly dlouhodobý dopad na vývoj amerického státu i na ochranu občanských práv.