Concerto grosso: definice, historie a tvůrci (Corelli, Händel, Bach)

Concerto grosso: přehled definice, historie a tvůrců – Corelli, Händel, Bach. Poznejte strukturu, význam a nejznámější barokní díla.

Concerto grosso je hudební forma, vzniklá v evropském baroku, založená na střídání malé skupiny sólistů a většího orchestru. Malá skupina — concertino — vystupuje v kontrastu s větším ansámblem nazývaným tutti, ripieno nebo prostě concerto grosso (stejný výraz jako název skladby). Název pochází z italštiny a znamená doslova „velký koncert“; množné číslo je concerti grossi. Poznámka k výslovnosti: druhé „c“ ve slově „concerto“ se ve výslovnosti italštiny chová jako české „č“ (anglické „ch“ ve slově „church“).

Typické concerti grossi jsou psány ve více částech, které se liší tempem a charakterem. Nejčastější struktura je třívětá: první věta rychlá, druhá pomalá a třetí opět rychlá. V první větě se často střídají sólové pasáže concertina a plné znění tutti, střední věta bývá lyrická nebo kontrapunktická a závěrečná věta bývá útěšná nebo taneční povahy. Mnohé skladby kombinují prvky koncertu da chiesa (církevního) a da camera (komorního).

Struktura a obsazení

• Concertino: obvykle několik sólových nástrojů (např. dvoje housle a violoncello, někdy flétna, hoboj nebo trubka).
• Ripieno / tutti: větší skupina smyčců, často s basso continuo (cembalo, varhany nebo jiný doprovod) a případně dalšími nástroji.
• Basso continuo: harmonický a rytmický základ, nezbytný prvek barokního provedení.
• Střídání textur: sólo vs. tutti, imitace mezi skupinami, dialogy a slučování barev.

Historie a hlavní tvůrci

Soustavné rozvinutí concerti grossi patří především do období baroka (konec 17. — první polovina 18. století). Formu zpopularizovali především italští a italsky ovlivnění skladatelé, ale významné příspěvky přinesli i skladatelé ze severní Evropy.

Arcangelo Corelli (1653–1713) je považován za klíčovou postavu v rozvoji concerti grossi. Jeho sbírka dvanácti concerti grossi Op. 6, vydaná posmrtně roku 1714, se stala vzorem pro mnoho následujících autorů. V Corelliho concerti grossi tvořily concertino často dvoje housle a jedno violoncello, doplněné ripienem smyčců a basso continuo. Corelli zdůraznil vyváženost mezi polyfonií a sólovým dialogem, jeho skladby měly velký vliv na evropské interpretační zvyky.

George Frideric Händel (1685–1759) využíval podobné obsazení a styl jako Corelli. Jeho soubor 12 Concerti Grossi, Op. 6, publikovaný roku 1739, patří k vrcholům žánru a často přímo odkazuje na Corelliho modely. Händel v nich kombinuje slavnostní efekty s bohatou orchestrací a kontrastními sólovými partiemi.

Johann Sebastian Bach (1685–1750) napsal soubor šesti skladeb známých jako Braniborské koncerty (BWV 1046–1051). Každý z těchto koncertů je určen pro jinou kombinaci nástrojů a většina z nich pracuje s principem concertina a ripiena, takže je lze považovat za concerti grossi nebo aspoň za jejich příbuzné. Například druhý Braniborský koncert má jako concertino čtveřici nástrojů: trubky, housle, zobcové flétny a hoboje, což vytváří výrazný kontrast s ripienem smyčců a basso continuo. Bach však často přidává složitou kontrapunktickou texturu, což dává jeho concertům větší polyfonní hloubku než u některých italských vzorů.

Vývoj po baroku

Po vrcholu popularity v baroku se concerti grossi ocitly v ústraní, když na scéne postupně převládl sólový koncert, formalizovaný např. v díle Antonia Vivaldiho a dále rozvíjený v klasicismu. Nicméně princip střídání menších a větších skupin zůstal inspirací i pro některé skladatele pozdějších období. Ve 20. století došlo k neoklasicistnímu oživení starších forem — někteří autoři čerpali přímo z modelů baroka.

Například Igor Stravinskij (1882–1971) napsal v roce 1938 Dumbarton Oaks, koncert subtitulovaný jako skladba „v duchu Braniborských koncertů“. U Bély Bartóka (1881–1945) lze nalézt použití antifonálních a kontrastních skupin v dílech jako Music for Strings, Percussion and Celesta (1936) či ve způsobu, jakým vystavěl části svého slavného Concerto for Orchestra, takže i zde můžeme najít paralely s ideou concertina a ripiena — i když Bartók nepsal typické concerti grossi v barokním smyslu.

Interpretace a provedení

Při provádění concerti grossi se uplatňují historicky poučené interpretační zásady: menší orchestry, autentické ladění, použití basso continua (cembalo, varhany nebo lombardní dohled nad harmonií), ornamentace a frázování odpovídající barokní praxi. Ripieno hráči často „zesilují“ sólové party v tutti úsecích a někdy prokládají své vlastní doplňující figury. Moderní nahrávky nabízejí jak historicky poučené interpretace, tak provedení s moderními symfonickými obsazeními; každé dává jiný pohled na kontrast a dynamiku mezi concertinem a ripienem.

Co si poslechnout

• Arcangelo Corelli — Concerti grossi, Op. 6 (celá sada)
• George Frideric Händel — 12 Concerti Grossi, Op. 6
• Johann Sebastian Bach — Braniborské koncerty (BWV 1046–1051)
• Igor Stravinskij — Dumbarton Oaks Concerto (1938) — neoklasicistní odkaz na barokní model

Concerto grosso je tedy formou založenou na dialogu a kontrastu mezi menší sólovou skupinou a plným orchestrem. I když jeho zlatý věk patří baroku, principy tohoto žánru ovlivnily další hudební vývoj a objevují se s různými obměnami až do 20. století a současnosti.

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to Concerto grosso?

Otázka: Jak se nazývá malá skupina?

Otázka: Co v italštině znamená "Concerto grosso"?

Otázka: Kolik částí má concerto grosso?

Otázka: Kdo tento typ hudby zpopularizoval?

Otázka: Jakou kombinaci nástrojů Corelli pro své Concerti grossi používal?

Otázka: Psali po období baroka skladby podobné Concerti grossi i jiní skladatelé?

Hledání podle dopisu