Byzantští Řekové (nebo Byzantinci) byli Řekové pozdní antiky a středověku. Žili v zemích Byzantské říše (nebo Východořímské říše), jako bylo Řecko, Malá Asie a Kypr. Mluvili středověkou řečtinou, zachovávali řeckou kulturu, dodržovali římské právo a vyznávali východní křesťanství. Jejich společnost tvořili rolníci, obchodníci, učitelé, vojáci a kněží.

Definice a časové vymezení

Pod pojmem „Byzantinci“ se obvykle rozumějí obyvatelé Východořímské říše od zhruba 4. století (po rozdělení římské říše) až do pádu Konstantinopole v roce 1453. I když sama říše nazývala sebe „Římskou“ a její obyvatelé často považovali za „Římany“, kultura, jazyk a identita se postupně zorientovaly na řecké dědictví, takže označení „byzantští Řekové“ dobře vystihuje jejich etnicko-kulturní charakter.

Jazyk a vzdělanost

Hlavním jazykem byla středověká řečtina; latina byla v raných obdobích důležitá v právu a správě, ale od 7. století (za císaře Herakleia) se řečtina prosadila jako hlavní úřední jazyk. Byzantská společnost kladla velký důraz na vzdělání a uchovávání antických textů. V Konstantinopoli a dalších městech fungovaly školy, knihovny a přepisovací dílny, které zachránily mnoho antických spisů, jež později ovlivnily renesanci v Západní Evropě.

Věda, umění a kultura

Byzantští učenci přispěli k historii, geografii, teologii, právu a lékařství. V umění se rozvinuly charakteristické formy:

  • mosaiky a fresky s náboženskými motivy,
  • ikonografie – čestné uctívání ikon v byzantském křesťanství,
  • architektura s kupolemi (nejznámější příklad je chrám Hagia Sophia),
  • rukopisná iluminace a liturgická hudba.

Náboženství

Dominantním vyznáním bylo východní křesťanství (pravoslaví). Církev hrála zásadní roli v každodenním životě i v politice; císař byl považován za Božího náměstka na zemi a spolupracoval s patriarchou. Teologické spory (např. ikonoklasmus ve 8.–9. století) měly velký vliv na kulturu i politiku říše.

Právo a správa

Byzantské právo vycházelo z římské právní tradice; nejvýznamnějším počinem bylo kodifikování Justiniánova právního díla (Corpus Juris Civilis) v 6. století, které mělo dlouhodobý dopad na evropské právo. Správa byla centralizovaná, s rozvinutou byrokracií a složitými úřady. Později se objevila i tzv. systém témat, kde vojenská a administrativní odpovědnost byla rozdělena do regionů.

Společnost a hospodářství

Společnost byla stratifikovaná: na vrcholu stál císař, dvůr a vyšší úřednictvo; v nižších vrstvách byli drobní zemědělci, řemeslníci, obchodníci a městské obyvatelstvo. Hospodářství bylo založeno na zemědělství (většina obyvatel byla venkovskými rolníky), ale důležitý byl i mezinárodní obchod (Konstantinopol byla obchodním křižovatkem mezi východem a západem). Měny, zejména zlatý solidus (nomisma), posilovaly obchodní stabilitu.

Armáda a obrana

Byzantská armáda kombinovala profesionální vojáky, tematické jednotky a žoldnéře (např. Varjagové). V námořnictví měli Byzanci silnou flotilu a používání „řeckého ohně“ jim dávalo výhodu v námořních bitvách. Boje s Peršany, Araby, Bulhary, Normany a později s Turky formovaly vojenskou politiku říše.

Dějiny a pád

Byzantská říše procházela obdobím vzestupů i úpadků. Mezi klíčové momenty patří založení Konstantinopole v roce 330, vláda Justiniana I. v 6. století, arabské nájezdy 7.–8. století, obnovy během 9.–11. století a tlak normanských a seldžuckých sil. Významnou ránu utrpěla říše po čtvrté křížové výpravě (1204), kdy bylo Konstantinopol dobyto a založeno latinské císařství; Byzantinci se později v 13. století vrátili pod dynastií Paleologů, ale říše už nikdy nezískala dřívější sílu. Konečný pád nastal v roce 1453, kdy Osmanská říše dobyla Konstantinopol.

Dědictví

Byzantinci výrazně ovlivnili kulturu a náboženství jihovýchodní Evropy a Blízkého východu. Přenesli křesťanství a byzantskou liturgii na slovanské oblasti (především díky Cyrilu a Metodějovi), zachovali a přepisovali antické texty, které později podpořily evropskou renesanci. Jejich umění, architektura a právní tradice přetrvaly v pravoslavných zemích a měly dlouhodobý kulturní dopad.

Byzantinci tedy tvořili most mezi antikou a středověkem: udržovali staré klasické tradice, adaptovali římskou správu a právo a vytvořili bohatou křesťanskou kulturu, která ovlivnila celou oblast východního Středomoří a Balkánu.