Internační tábor Ruhleben u Berlína (1914–1918)
Přehled internačního tábora Ruhleben u Berlína (1914–1918): internace převážně britských civilistů na bývalém dostihovém závodišti, podmínky, samospráva, kulturní život a osudy internovaných
Ruhleben P.O.W. Camp byl internacní tábor poblíž Berlína v Německu, kde byli během první světové války zadržováni převážně britští civilisté a další osoby považované za nepřátelské cizince, často označovaní jako váleční zajatci nebo interneři. Ruhleben se tehdy nacházel v tehdejší vesnici přibližně 10 km západně od Berlína a dnes leží v městské části Ruhleben v obvodu Spandau. Areál tábora zabíral bývalé dostihové závodiště, jehož prostory byly upraveny pro ubytování a zajištění základních služeb.
Galerie obrázků
6 Obrázky
Historie a účel
Tábor byl zřízen krátce po vyhlášení války v roce 1914 jako místo internace pro tisíce občanů Spojeného království, Britského impéria a dalších států, kteří se v té době nacházeli na území Německa. Internace se týkala zejména mužů — obchodních námořníků, studentů, obchodníků a cestujících — jejichž svoboda byla omezena na dobu trvání války. Tábor fungoval po většinu války, až do konce konfliktu v roce 1918.
Organizace tábora a denní život
V podmínkách bývalého závodiště vznikla improvizovaná síť přístřešků, stájí a baráků. Internovaní si ve značné míře organizovali vlastní společenský a kulturní život: založili samosprávné orgány, školy, knihovnu, divadelní spolky a sportovní kluby. Organizované vzdělávání, divadelní představení a sport pomáhaly udržovat morálku a zabraňovaly izolaci. V táboře vznikaly i noviny a další tištěné materiály, které informovaly o vnitřním dění.
Podmínky, péče a zdravotnictví
Podmínky v Ruhlebenu byly náročné, ale v porovnání s frontovými tábory často lepší — zásobování a zdravotní péče kolísaly v závislosti na válečné situaci a diplomatických jednáních. Ve městě pracovali lékaři a sanitární personál, internovaní se starali o vlastní nemocniční zařízení a péči o nemocné. Úmrtnost v táboře byla obecně nižší než v mnoha vojenských zajateckých táborech; přesná čísla se liší podle zdrojů.
Kultura, vzdělání a význam
Ruhleben je v historické literatuře často zmiňován jako příklad toho, jak se internovaní lidé snažili zachovat normální společenské struktury a kulturní činnost i v omezených podmínkách. Vzniklé divadelní produkce, sportovní akce a vzdělávací kurzy měly pro účastníky velký psychologický a společenský význam. Tyto aktivity rovněž sloužily jako prostředek vzájemné pomoci a sebeorganizace uvnitř tábora.
Konec internace a následky
Po skončení války v roce 1918 byli internovaní postupně propouštěni nebo repatriováni. Mnohé vzpomínky a záznamy o životě v Ruhlebenu přispěly k historickému porozumění dopadům válečné internace na civilní obyvatelstvo. Místo, které bylo původně překonfigurováno pro válečné potřeby, se později znovu začlenilo do městské struktury Berlína a okolí.
Zadržené osoby
Vězni (lidé, kteří zde byli drženi) pocházeli ze zemí, které ve válce bojovaly proti Německu. Většina z nich byli Britové. V době vypuknutí války se nacházeli v Německu, a proto byli zajati (zadrženi). Někteří z nich byli v Německu, protože tam žili, jiní byli v té době na dovolené. Někteří z nich byli členy posádek civilních lodí, které se náhodou v té době nacházely v německých přístavech, nebo byli zajati na moři.
V táboře bylo asi 5 500 vězňů. Většina z nich zde strávila celé čtyři roky první světové války. O tom, jak se v táboře žilo, byly napsány knihy. Patří mezi ně například kniha To Ruhleben - And Back od Geoffreyho Pykea, kterému se v roce 1915 podařilo z tábora uprchnout.
Se zadrženými se většinou zacházelo docela dobře. Dozorci museli dodržovat Ženevské konvence. Ačkoli pro některé lidi bylo velmi obtížné být zde držen, mnoho jiných si našlo spoustu věcí, které je zaměstnaly. Do tábora byly povoleny dopisy, knihy, sportovní vybavení a tiskárna a vězni si zorganizovali vlastní policii, časopis, knihovnu a poštu. Někteří ze zadržených byli mladí lidé, kteří se později proslavili. Patřil mezi ně i kanadský hudebník Ernest MacMillan, který se později stal dirigentem Torontského symfonického orchestru. Když vypukla válka, byl MacMillan na dovolené v Německu, kde navštívil Bayreuthské slavnosti. Charles Ellis a James Chadwick se později stali slavnými vědci. Svůj pobyt v Ruhlebenu využili ke studiu. Podařilo se jim vybudovat laboratoř a provést několik experimentů. Byli zde také slavní fotbalisté a sportovci.
Umění v Ruhlebenu
V táboře se konalo mnoho hudebních aktivit. Působil zde Ruhleben Musical Society. Jeho členem byl Ernest MacMillan, který pořádal koncerty a přednášky. Spolu se skladatelem a klavíristou Benjaminem Dalem hrál v klavírním duu verze všech Beethovenových symfonií. Společnost uspořádala představení Gilbertovy a Sullivanovy opery Mikádo a pantomimickou verzi Popelky. Hudbu k Mikádovi neměli, ale někdo měl libreto (slova) a čtyři hudebníci napsali hudbu z toho, co si pamatovali. Napsali ji pro všechny nástroje, které měli v táboře. Existoval také Ruhlebenův divadelní spolek, který hrál Shakespearova Othella a Dvanáctou noc a hru Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa.
Sport v Ruhlebenu
Kromě hudby a divadla hrál v životě táborových vězňů velkou roli také sport. Mezi zadrženými byli čtyři lidé, kteří byli anglickými internacionály: Fred Spiksley, Fred Pentland, Samuel Wolstenholme a Steve Bloomer, skotský internacionál, John Cameron, německý internacionál Edwin Dutton a John Brearley, někdejší hráč Evertonu a Tottenhamu Hotspur. Existoval Ruhleben Football Association. Někdy se na jeden zápas dívalo až 1 000 vězňů. Oblíbené byly také kriket, rugby, tenis, golf a box.
Konec války
Po skončení války byli zadržení propuštěni na svobodu a mnozí z nich byli odvezeni lodí zpět do Británie.
Autor
AlegsaOnline.com Internační tábor Ruhleben u Berlína (1914–1918) Leandro Alegsa
URL: https://cs.alegsaonline.com/art/145139