Paul von Hindenburg

Předsednictví

Volby 1925

V roce 1925 neměl Hindenburg zájem ucházet se o veřejnou funkci. Po prvním kole navštívil Hindenburga admirál Alfred von Tirpitz, jeden z vůdců DNVP, a požádal ho, aby kandidoval.

Hindenburg nakonec souhlasil, že bude ve druhém kole voleb kandidovat jako nestraník, ačkoli byl konzervativec. Protože byl největším německým válečným hrdinou, Hindenburg ve druhém kole voleb konaném 26. dubna 1925 zvítězil.

Pomohlo mu, když Bavorská lidová strana (BVP) přešla od Marxe, kandidáta SPD, a Komunistická strana Německa (KPD) nestáhla svého kandidáta Ernsta Thälmanna. Kdyby tak učinily, jejich příznivci by s největší pravděpodobností hlasovali pro SPD a Hindenburg by nemusel vyhrát.

První funkční období

Hindenburg se snažil držet stranou každodenní politiky a být ceremoniálním prezidentem. Měl rád monarchii, ale svou přísahu Výmarské ústavě bral vážně.

Hindenburg si často stěžoval, že mu chybí klid na odpočinku a že politika je plná myšlenek, jako je ekonomie, kterým nerozumí.

Mezi jeho poradce patřili jeho syn Oskar, jeho starý pobočník generál Wilhelm Groener a generál Kurt von Schleicher. Mladší Hindenburg působil jako otcův pobočník a kontroloval přístup politiků k prezidentovi.

Schleicher přišel s myšlenkou prezidentské vlády a s "formulí 25/48/53".

V "prezidentské" vládě je kancléř odpovědný prezidentovi), nikoliv Říšskému sněmu. "Formule 25/48/53" představovala tři články ústavy, které mohly umožnit vznik "prezidentské vlády":

• Článek 25 umožňoval prezidentovi rozpustit Říšský sněm.
• Článek 48 umožňoval prezidentovi podepisovat mimořádné zákony bez souhlasu Říšského sněmu. (Říšský sněm mohl prostou většinou zrušit jakýkoli zákon přijatý podle článku 48 do šedesáti dnů od jeho podpisu).
• Článek 53 umožňoval prezidentovi jmenovat kancléře.

Schleicher chtěl, aby Hindenburg jmenoval kancléře, kterého by vybral Schleicher. Pokud by tento kancléř potřeboval nějaké zákony, mohl by použít článek 48. Pokud by Říšský sněm hrozil zrušením některého z těchto zákonů, mohl Hindenburg pohrozit rozpuštěním a vypsáním nových voleb. Hindenburgovi se tato myšlenka nelíbila, ale jeho syn a další poradci na něj tlačili, aby s nimi souhlasil.

Prezidentská vláda

První pokus o "prezidentskou vládu" v letech 1926-1927 ztroskotal na nedostatku politické podpory. V zimě 1929-1930 se Schleicher tajně sešel s Heinrichem Brüningem, vůdcem katolické Strany středu (Zentrum).

Schleicher se poté rozhodl rozdělit vládu "velké koalice" sociálních demokratů a Německé lidové strany. Výsledkem byl pád vlády v březnu 1930 a Hindenburg jmenoval Brüninga kancléřem.

Brüning nejprve předložil rozpočet, který počítal s výraznými výdajovými škrty a razantním zvýšením daní. Když byl rozpočet v červenci zamítnut, nechal Brüning Hindenburga podepsat rozpočet jako výjimečný zákon podle článku 48. Když Říšský sněm odhlasoval zrušení rozpočtu, nechal Brüning Hindenburga rozpustit Říšský sněm po pouhých dvou letech jeho mandátu a nechal rozpočet znovu schválit podle článku 48. Ve volbách v září 1930 získali nacisté 17 % hlasů. Zisků dosáhla také Komunistická strana Německa.

Brüning vládl prostřednictvím článku 48; sociální demokraté nikdy nehlasovali pro nezrušení jeho návrhů zákonů podle článku 48, aby nedošlo k dalším volbám, které by mohly prospět jen nacistům a komunistům.

Volby 1932

V prvním kole voleb, které se konalo v březnu 1932, byl Hindenburg favoritem, ale neměl absolutní většinu. Ve druhém kole voleb v dubnu 1932 Hindenburg porazil Hitlera v boji o prezidentský úřad.

Po skončení prezidentských voleb uspořádal Schleicher v květnu 1932 řadu tajných schůzek s Hitlerem a domníval se, že Hitler souhlasil s podporou nové "prezidentské vlády", kterou Schleicher budoval.

V květnu 1932 Schleicher nechal Hindenburga Groenera odvolat z funkce ministra obrany, aby Groenera i Brüninga ponížil. Dne 31. května 1932 Hindenburg vyhodil Brüninga z funkce kancléře a nahradil ho Schleicherem navrženým Franzem von Papenem.

von Papenova vláda chtěla otevřeně zničit německou demokracii. Stejně jako Brüningova vláda byla i von Papenova vláda "prezidentskou vládou", která vládla pomocí článku 48.

Na Schleicherovo přání Hindenburg rozpustil Říšský sněm a stanovil nové volby na červenec 1932. Schleicher i von Papen věřili, že nacisté získají většinu křesel a podpoří von Papenovu vládu.

Nacistická strana se skutečně stala největší stranou v Říšském sněmu a očekávalo se, že Hitler bude kancléřem. Když se Hindenburg 13. srpna 1932 v Berlíně setkal s Hitlerem, odmítl Hitlerovy požadavky na kancléřský úřad.

Zápis z jednání vedl Otto Meißner, vedoucí prezidentské kanceláře. Podle zápisu:

“

Herr Hitler prohlásil, že z důvodů, které ráno podrobně vysvětlil říšskému prezidentovi, nepřipadá jeho účast na spolupráci se stávající vládou v úvahu. Vzhledem k významu národně socialistického hnutí musí pro sebe a svou stranu požadovat plné a úplné vedení vlády a státu. Říšský prezident v odpovědi rozhodně prohlásil, že na tento požadavek musí odpovědět jasným a neústupným ne.Nemůže před Bohem, před svým svědomím ani před vlastí ospravedlnit přenesení celé vládní moci na jedinou stranu, zejména na stranu, která je zaujatá proti lidem, kteří mají jiné názory než oni. Proti tomu byla řada dalších důvodů, které nechtěl podrobněji rozvádět, například obava z nárůstu nepokojů, vliv na zahraničí atd. Herr Hitler opakoval, že jakékoli jiné řešení je pro něj nepřijatelné. Na to říšský prezident odpověděl: "Takže půjdete do opozice?" Hitler: "Nyní nemám jinou možnost."

”

Hindenburg vydal o setkání s Hitlerem tiskovou zprávu, z níž se zdálo, že Hitler požadoval absolutní moc a prezident ji odmítl. Hitlera tato tisková zpráva rozzuřila.

Když se v září 1932 sešel Říšský sněm, jeho prvním a jediným aktem bylo masivní hlasování o nedůvěře von Papenově vládě. V reakci na to von Papen nechal Hindenburga rozpustit Říšský sněm pro volby v listopadu 1932. Podle ústavy z roku 1949 muselo být hlasování o nedůvěře doprovázeno volbou nového kancléře, takže k tomu nemohlo dojít.

Ve druhých volbách do Říšského sněmu v roce 1932 nacisté ztratili část podpory, ale zůstali největší stranou v Říšském sněmu. Následovalo další kolo jednání mezi Hindenburgem, von Papenem a von Schleicherem na jedné straně a Hitlerem a dalšími nacistickými vůdci na straně druhé.

Hitler přesto požadoval, aby mu Hindenburg předal kancléřský úřad. Hindenburg to nemohl přijmout, a tak von Papen navrhl, aby Hindenburg vyhlásil stanné právo a zrušil demokracii.

Von Papen přiměl Oscara Hindenburga, aby plán podpořil, a přesvědčili prezidenta, aby ignoroval svou přísahu ústavě a souhlasil s tímto plánem. Schleicher viděl ve von Papenovi hrozbu, a tak plán stanného práva zablokoval s tím, že by to přimělo nacistické SA a komunistické bojovníky Rudé fronty ke vzpouře a že by Poláci vtrhli do země a Reichswehr by se s tím nedokázal vyrovnat.

Hindenburgovi se myšlenka Hitlera jako kancléře nelíbila, ale pod tlakem Meißnera, von Papena a Oskara Hindenburga se prezident rozhodl Hitlera kancléřem jmenovat. Ráno 30. ledna 1933 složil Hindenburg v prezidentském paláci Hitlerův kancléřský slib.

Portrét prezidenta Paula von Hindenburga


Hlasovací lístek pro 2. kolo voleb v roce 1932

Machtergreifung

Hindenburg hrál klíčovou roli při nacistickém převzetí moci v roce 1933. Na plánování se nepodílel, ale Hitlera nezastavil. Ve "vládě národního soustátí" v čele s Hitlerem byli nacisté v menšině. Většina ministrů pocházela z von Papenovy a von Schleicherovy vlády. Kromě Hitlera byli nacistickými ministry pouze HermannGöring a Wilhelm Frick.

Hindenburg se domníval, že moc nacistů je omezená, zejména proto, že jeho oblíbený politik von Papen byl vicekancléřem a říšským komisařem pro Prusko.

Hitler jako kancléř nejprve požádal Hindenburga o rozpuštění Říšského sněmu, aby nacisté a D.N.V.P. mohli zvýšit počet svých mandátů, a Hindenburg souhlasil.

Na začátku února 1933 nechal von Papen podepsat zákon podle článku 48, který omezoval svobodu tisku. Po požáru Říšského sněmu podepsal Hindenburg zákon o požáru Říšského sněmu.

Při otevření nového Říšského sněmu 21. března 1933 v Krollově opeře uspořádali nacisté slavnostní ceremoniál, v němž hrál hlavní roli Hindenburg a který měl označit kontinuitu mezi prusko-německou tradicí a novým nacistickým státem.

Slavnost v Krollově opeře měla za následek ujištění mnoha Němců, zejména konzervativních, že život v novém režimu bude v pořádku. Dne 23. března 1933 podepsal Hindenburg zmocňovací zákon.

Hindenburg byl stále velmi populární, ale jeho zdravotní stav se zhoršoval. Nacisté dbali na to, aby kdykoli se Hindenburg objevil na veřejnosti, byl s ním i Hitler, který se k prezidentovi vždy choval s velkou úctou. Nacističtí propagandisté doufali, že si lidé budou myslet, že Hindenburg má Hitlera rád, a Hitler se stane populárnějším.

Jediný případ, kdy se Hindenburg pokusil zastavit nacistický návrh zákona, byl počátkem dubna 1933. Říšský sněm přijal zákon o obnovení profesionální státní služby. Ten říkal, že všichni židovští úředníci pracující pro Říši, spolkové země nebo místní okresy mají být okamžitě propuštěni.

Hindenburg odmítl tento zákon podepsat, pokud nebudou moci zůstat ve funkci všichni židovští veteráni z první světové války, židovští státní zaměstnanci, kteří za války sloužili ve státní správě, a ti židovští státní zaměstnanci, jejichž otcové byli veteráni. Hitler souhlasil, aby zákon podepsal, přestože se domníval, že se Židé snažili během Velké války podkopat Německo. Byl to Hindenburg, kdo prohlásil, že Německo prohrálo první světovou válku kvůli politikům a dalším osobám, které "vrazili armádě nůž do zad". Hindenburg této historce nevěřil. Řekl to proto, aby jeho válečný zástupce Erich von Ludendorff nepsal ve svých pamětech špatné věci. Hitler však historce uvěřil a využil ji k získání moci.

Hindenburg zůstal prezidentem až do 2. srpna 1934, kdy ve svém domě v Neudecku ve Východním Prusku zemřel na rakovinu plic.

Den před Hindenburgovou smrtí přiletěl Hitler do Neudecku a navštívil ho. Starý a senilní Hindenburg si myslel, že se setkává s císařem Vilémem II., a oslovoval Hitlera "Vaše Veličenstvo".

Byl posledním německým prezidentem až do roku 1945, kdy byl na základě Hitlerovy poslední vůle jmenován prezidentem Karl Dönitz. Po Hindenburgově smrti Hitler prohlásil úřad prezidenta za trvale neobsazený a fakticky jej spojil s úřadem kancléře pod názvem Vůdce a kancléř (Führer und Reichskanzler), čímž se stal hlavou státu a hlavou vlády Německa.

Pohřeb

Hindenburg byl pohřben v Tannenberském památníku u Tannenbergu ve Východním Prusku (dnes Stębark, Polsko). Hindenburg však vždy tvrdil, že chce být pohřben vedle své ženy. V roce 1945 německá vojska odstranila jeho a manželčiny rakve, aby je zachránila před blížícími se sovětskými vojsky.