Povolující zákon (Ermächtigungsgesetz) 1933 – krok k nacistické diktatuře
Povolující zákon (Ermächtigungsgesetz) 1933: jak legální legislativa umožnila Hitlerovi vznik nacistické diktatury — analýza politických kroků, důsledků a historického kontextu.
Povolující zákon (německy Ermächtigungsgesetz) byl schválen německým parlamentem (Reichstagem) 23. března 1933. Byl to druhý významný krok po výnosu o požáru Říšského sněmu, kterým nacisté získali diktátorské pravomoci převážně legálními prostředky. Zákon umožnil kancléři Adolfu Hitlerovi a jeho kabinetu přijímat zákony bez účasti Říšského sněmu, včetně zákonů, které mohly měnit ústavu nebo pravomoci jednotlivých spolkových zemí.
Formální název zmocňovacího zákona zněl Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich ("Zákon o nápravě nouze lidu a říše"). Jeho text uděloval vládě pravomoc vydávat právní předpisy s účinností zákona, a to i tehdy, pokud by byly v rozporu s ústavou. V praxi to znamenalo, že kabinet mohl obcházet parlamentní kontrolu a omezovat základní občanská práva.
Politický a právní kontext
Přijetí zákona je třeba chápat v kontextu rychlého upevňování moci po jmenování Hitlera kancléřem 30. ledna 1933. Po požáru Říšského sněmu (27. února 1933) byla vydána tzv. Říšská nouzová vyhláška, která suspendovala řadu občanských práv a umožnila masové represe proti politickým oponentům — především komunistům. Ve volbách a při jednáních Reichstagu se uplatnila atmosféra zastrašování: v ulicích působily jednotky SA a mnoho poslanců opozičních stran bylo zatčeno nebo vystrašeně absentovalo.
Průběh hlasování
- Zasedání Reichstagu proběhlo v budově Krollovy opery za silného policejního a paramilitárního tlaku.
- Zákon byl schválen většinou hlasů; proti vystoupila zejména Sociální demokracie (SPD), která byla jedinou parlamentní stranou, jež hlasovala jednotně proti.
- Komunistická strana (KPD) byla mezi zastrašováním a zákazy výrazně oslabená a velká část jejích poslanců byla již zbavena mandátu nebo v zajetí, takže se nemohla účinně účastnit hlasování.
Obsah a právní následky
Povolující zákon dal vládě pravomoc, aby vydávala právní předpisy bez souhlasu Reichstagu, a to včetně zákonů, které by měnily ústavu nebo pravomoci jednotlivých spolkových zemí. Formálně zůstala legislativní moc v rukou kabinetu, které nebyla v praxi téměř žádná efektivní parlamentní nebo soudní brzda.
Důsledky byly rychlé a dalekosáhlé:
- Začalo systematické omezování a následné zrušení politické opozice (zákaz stran, likvidace odborů).
- Proběhla tzv. Gleichschaltung — centralizace státní moci a sjednocování správy, školství, médií i kulturních institucí podle nacistické ideologie.
- Základní občanská práva a právní jistota byly fakticky zrušeny; vláda mohla vydávat nařízení, která nemusela respektovat ústavu.
Význam v procesu nástupu k diktatuře
Přijetí Ermächtigungsgesetz představuje právně formální přechod od parlamentní demokracie k jedné z nejtvrdších diktatur 20. století. I když zákon sám o sobě nevytvořil celý režim, poskytl nezbytný legální rámec, jenž umožnil nacistům v následujících letech odstranit opozici, přepsat státní instituce a realizovat politiku bez jakékoli parlamentní kontroly. Pro historiky a právníky je tento zákon symbolem, jak lze zákonnými prostředky zrušit demokracii.
V dalším vývoji byla legislativní moc využívána k vydávání řady opatření, která upevnila diktaturu; mnohá z nich měla trvalé následky pro německou společnost a vedla k rozsáhlému porušování lidských práv až do konce nacistického režimu.
Přijetí zmocňovacího zákona
Nacisté napsali zmocňovací zákon, aby získali úplnou politickou moc bez potřeby podpory většiny v Říšském sněmu a bez nutnosti vyjednávat s koaličními partnery.
Propaganda
Během 24 hodin po svém jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933 Hitler obratně ovlivnil výsledek voleb prostřednictvím ministra propagandy Josepha Goebbelse, který napsal:
Nyní bude snadné pokračovat v boji, protože můžeme využít všech zdrojů státu. Rozhlas a tisk jsou nám k dispozici. Zinscenujeme mistrovské dílo propagandy.
Ve dnech před volbami nacisté organizovali pouliční násilí, aby zastrašili opozici a vyvolali strach z komunismu. Klíčovou událostí kampaně bylo zapálení Říšského sněmu šest dní před volbami.
Násilí
Později téhož dne se Říšský sněm sešel za zastrašujících okolností a uvnitř i vně sněmovny se hemžili příslušníci SA. Hitler ve svém projevu zdůraznil význam křesťanství v německé kultuře. Jeho cílem bylo zejména uklidnit dříve spojeneckou katolickou Stranu středu. Částečně obsahoval záruky, které požadoval předseda strany Ludwig Kaas.
Pro zmocňovací zákon hlasovaly všechny strany kromě SPD. Po odvolání komunistických delegátů a zatčení nebo skrývání 26 poslanců SPD bylo v konečném hlasování 441 poslanců pro zmocňovací zákon a 94 (všichni sociální demokraté) proti.
Důsledky
Poslanci komunistické strany - a také několik sociálně demokratických poslanců - byli již uvězněni a vláda krátce po volbách prohlásila komunistické mandáty za "neaktivní". Zbývající svobodní poslanci byli zastrašováni SA, která obklíčila sál parlamentu. Proti návrhu zákona nakonec hlasovali pouze sociální demokraté.
Britský bulvární deník Daily Express popsal židovské reakce na bojkot Německa jako "Judea vyhlásila Německu válku" (25. března 1933).
Prezidentské důsledky
Zdálo se, že prezident von Hindenburg je s Hitlerovou pevnou rukou spokojen. Během vládní konference o zmocňovacím zákonu von Hindenburgův zástupce prohlásil, že se stárnoucí prezident stahuje z každodenních vládních záležitostí a že prezidentova spolupráce na zákonech vydaných v důsledku zmocňovacího zákona nebude vyžadována.
Související stránky
- Zmocňovací akt (obecný)
Otázky a odpovědi
Otázka: Jak se jmenoval zmocňovací zákon v němčině?
Odpověď: Zmocňovací zákon se v němčině jmenoval Ermהchtigungsgesetz.
Otázka: Kdy byl zmocňovací zákon německým parlamentem přijat?
Odpověď: Zmocňovací zákon schválil německý parlament (Říšský sněm) 23. března 1933.
Otázka: Co zmocňovací zákon umožnil kancléři Adolfu Hitlerovi a jeho kabinetu?
Odpověď: Zmocňovací zákon umožnil kancléři Adolfu Hitlerovi a jeho kabinetu přijímat zákony bez účasti Říšského sněmu.
Otázka: Jak nacisté získali diktátorské pravomoci převážně legálními prostředky?
Odpověď: Nacisté získali diktátorské pravomoci s využitím převážně legálních prostředků prostřednictvím dvou hlavních kroků, zaprvé dekretem o požáru Říšského sněmu a zadruhé přijetím zmocňovacího zákona.
Otázka: Jak se jinak nazývá zmocňovací zákon?
Odpověď: Jiný název zmocňovacího zákona je Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich ("Zákon k nápravě tísně lidu a říše").
Otázka: Kdo přijímal zákony bez účasti Říšského sněmu v důsledku přijetí tohoto zákona?
Odpověď: Díky přijetí tohoto zákona mohl kancléř Adolf Hitler a jeho kabinet přijímat zákony bez účasti Říšského sněmu.
Vyhledávání