Povolující zákon (německy Ermächtigungsgesetz) byl schválen německým parlamentem (Reichstagem) 23. března 1933. Byl to druhý významný krok po výnosu o požáru Říšského sněmu, kterým nacisté získali diktátorské pravomoci převážně legálními prostředky. Zákon umožnil kancléři Adolfu Hitlerovi a jeho kabinetu přijímat zákony bez účasti Říšského sněmu, včetně zákonů, které mohly měnit ústavu nebo pravomoci jednotlivých spolkových zemí.

Formální název zmocňovacího zákona zněl Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich ("Zákon o nápravě nouze lidu a říše"). Jeho text uděloval vládě pravomoc vydávat právní předpisy s účinností zákona, a to i tehdy, pokud by byly v rozporu s ústavou. V praxi to znamenalo, že kabinet mohl obcházet parlamentní kontrolu a omezovat základní občanská práva.

Politický a právní kontext

Přijetí zákona je třeba chápat v kontextu rychlého upevňování moci po jmenování Hitlera kancléřem 30. ledna 1933. Po požáru Říšského sněmu (27. února 1933) byla vydána tzv. Říšská nouzová vyhláška, která suspendovala řadu občanských práv a umožnila masové represe proti politickým oponentům — především komunistům. Ve volbách a při jednáních Reichstagu se uplatnila atmosféra zastrašování: v ulicích působily jednotky SA a mnoho poslanců opozičních stran bylo zatčeno nebo vystrašeně absentovalo.

Průběh hlasování

  • Zasedání Reichstagu proběhlo v budově Krollovy opery za silného policejního a paramilitárního tlaku.
  • Zákon byl schválen většinou hlasů; proti vystoupila zejména Sociální demokracie (SPD), která byla jedinou parlamentní stranou, jež hlasovala jednotně proti.
  • Komunistická strana (KPD) byla mezi zastrašováním a zákazy výrazně oslabená a velká část jejích poslanců byla již zbavena mandátu nebo v zajetí, takže se nemohla účinně účastnit hlasování.

Obsah a právní následky

Povolující zákon dal vládě pravomoc, aby vydávala právní předpisy bez souhlasu Reichstagu, a to včetně zákonů, které by měnily ústavu nebo pravomoci jednotlivých spolkových zemí. Formálně zůstala legislativní moc v rukou kabinetu, které nebyla v praxi téměř žádná efektivní parlamentní nebo soudní brzda.

Důsledky byly rychlé a dalekosáhlé:

  • Začalo systematické omezování a následné zrušení politické opozice (zákaz stran, likvidace odborů).
  • Proběhla tzv. Gleichschaltung — centralizace státní moci a sjednocování správy, školství, médií i kulturních institucí podle nacistické ideologie.
  • Základní občanská práva a právní jistota byly fakticky zrušeny; vláda mohla vydávat nařízení, která nemusela respektovat ústavu.

Význam v procesu nástupu k diktatuře

Přijetí Ermächtigungsgesetz představuje právně formální přechod od parlamentní demokracie k jedné z nejtvrdších diktatur 20. století. I když zákon sám o sobě nevytvořil celý režim, poskytl nezbytný legální rámec, jenž umožnil nacistům v následujících letech odstranit opozici, přepsat státní instituce a realizovat politiku bez jakékoli parlamentní kontroly. Pro historiky a právníky je tento zákon symbolem, jak lze zákonnými prostředky zrušit demokracii.

V dalším vývoji byla legislativní moc využívána k vydávání řady opatření, která upevnila diktaturu; mnohá z nich měla trvalé následky pro německou společnost a vedla k rozsáhlému porušování lidských práv až do konce nacistického režimu.