Konrad Lorenz

Ve své autobiografické eseji, která vyšla v roce 1973 v časopise Les Prix Nobel (lidé, kteří získají Nobelovu cenu, jsou požádáni, aby napsali esej o svém životě), Lorenz uvedl, že jeho rodiče byli hlavním důvodem, proč byl tak úspěšný. Uvedl také, že kniha Selmy Lagerlofové s názvem Podivuhodná dobrodružství Nilse, kterou četl jako dítě, byla důvodem, proč se začal zajímat o divoké husy.

Lorenz začal studovat v roce 1922 na Kolumbijské univerzitě, ale v roce 1923 se vrátil do Vídně, kde pokračoval ve studiu na Vídeňské univerzitě až do roku 1928. Na této univerzitě působil v letech 1928 až 1935 jako docent. V roce 1936 se Lorenz seznámil se svým velkým přítelem a kolegou Nikem Tinbergenem. Společně studovali husy - divoké, domácí a hybridní.

V roce 1940 se Lorenz stal profesorem psychologie na univerzitě v Königsbergu. V roce 1941 byl povolán do wehrmachtu. Snažil se stát mechanikem motocyklů, ale místo toho byl přidělen jako zdravotník. V letech 1942 až 1948 byl válečným zajatcem v Sovětském svazu. Během této doby pokračoval v práci lékaře a "docela se spřátelil s některými Rusy, většinou lékaři". Když byl po válce poslán zpět domů, směl si ponechat rukopis knihy, kterou psal, i svého domácího mazlíčka špačka. Do Altenbergu se vrátil "s rukopisem i ptákem v pořádku". Z rukopisu se stala jeho kniha Za zrcadlem.

Lorenz se v roce 1973 podělil o Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu "za objevy v oblasti individuálních a sociálních vzorců chování" s dalšími dvěma významnými etology, Nikem Tinbergenem a Karlem von Frischem. V roce 1969 se stal prvním člověkem, který obdržel cenu Prix mondial Cino Del Duca.

V roce 1973 odešel Lorenz z Institutu Maxe Plancka do důchodu, ale pokračoval ve výzkumu a publikační činnosti ve svém rodinném domě v Rakousku. Konrad Lorenz zemřel 27. února 1989 v Altenbergu.

V roce 1938 vstoupil Lorenz do nacistické strany a přijal místo na univerzitě v nacistickém Německu. Ve své přihlášce ke členství v nacistické straně NSDAP v roce 1938 napsal: "Jsem schopen říci, že celá moje vědecká práce je věnována myšlenkám národních socialistů."

Při přebírání Nobelovy ceny v roce 1973 se Lorenz omluvil za publikaci z roku 1940, která obsahovala nacistické názory na vědu, a řekl, že "mnoho velmi slušných vědců doufalo, stejně jako já, že národní socialismus [přinese dobré výsledky], a mnozí se od něj rychle odvrátili se stejnou hrůzou jako já".

Spolu s Nikem Tinbergenem vytvořil Lorenz myšlenku vrozeného uvolňovacího mechanismu, který vysvětluje instinktivní chování (ustálené vzorce jednání). V návaznosti na myšlenky Williama McDougalla ji Lorenz rozvinul do "psychohydraulického" vysvětlení motivů (příčin) chování. Dalším přínosem je jeho práce o vtisku. Jeho vliv na mladší generaci etologů, stejně jako jeho knihy, byly důležité pro to, aby se etologie dostala do povědomí široké veřejnosti.

Lorenzova vize výzev, kterým lidstvo čelí

Lorenz předpověděl, že tržní ekonomika může nakonec zničit ekosystém Země. Ve své knize Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka z roku 1973 se Lorenz zabýval následujícím paradoxem:

"Všechny výhody, které člověk získal díky svému stále hlubšímu poznávání světa přírody, který ho obklopuje, díky svému technologickému, chemickému a lékařskému pokroku, které by měly [přispět] ke [zmírnění] lidského utrpení... mají místo toho tendenci [způsobit], že lidstvo bude zničeno [pravděpodobněji než dříve]."

Lorenz se pokouší vysvětlit tento rozpor pomocí ekologického modelu:

"Aby pes nebo vlk získali vytouženou kořist, udělají věci, které by normálně neudělali, například proběhnou trnitým křovím, skočí do studené vody a vystaví se riziku, které by je normálně vyděsilo. Všechny tyto inhibiční mechanismy... působí jako protiváha účinků mechanismů učení... Organismus si nemůže dovolit zaplatit cenu, která za to nestojí". s. 53.

V přírodě tyto mechanismy směřují ke "stabilnímu stavu" mezi živými bytostmi v ekologii:

"Bližší zkoumání ukazuje, že tyto bytosti... se nejen navzájem nepoškozují, ale často tvoří společenství zájmů. Je zřejmé, že predátor je silně zainteresován na přežití toho živočišného či rostlinného druhu, který tvoří jeho kořist. ... Není neobvyklé, že druh kořisti získává ze své interakce s druhem predátora specifické výhody...". str. 31-33

Lorenz tvrdí, že lidstvo je jediným druhem, který není nucen se těmito mechanismy řídit, protože člověk je jediným druhem, který má schopnost měnit své vlastní prostředí: "[Tempo lidské ekologie] je určováno pokrokem lidské technologie". Nejen to, ale lidská ekologie (ekonomika) je řízena mechanismy pozitivní zpětné vazby, definované jako mechanismus, který má tendenci chování spíše podporovat než odrazovat. s. 43.

Pozitivní zpětná vazba vždy představuje nebezpečí lavinového efektu... K jednomu zvláštnímu druhu pozitivní zpětné vazby dochází, když jedinci téhož druhu mezi sebou soutěží... U mnoha živočišných druhů brání faktory prostředí tomu, aby vnitrodruhová selekce vedla ke katastrofě... Neexistuje však žádná síla, která by tento typ zdravého regulačního účinku uplatňovala na kulturní vývoj lidstva; naneštěstí pro sebe se lidstvo naučilo překonávat všechny ty síly prostředí, které jsou vůči němu vnější". s. 44.

Lorenz nepovažuje nezávislost člověka na přírodních ekologických procesech za nutně špatnou. Tvrdí totiž, že "zcela nová [ekologie], která by ve všech ohledech odpovídala přáním [člověka]... by se teoreticky mohla ukázat stejně trvanlivá jako ta, která by existovala bez jeho zásahu", s. 36. Princip konkurence, typický pro západní společnosti, však jakoukoli takovou šanci ničí:

"Soupeření mezi lidmi ničí s chladnou a ďábelskou brutalitou... Pod tlakem této konkurenční zuřivosti jsme zapomněli nejen na to, co je užitečné pro lidstvo jako celek, ale dokonce i na to, co je dobré a výhodné pro jednotlivce. [...] Člověk se ptá, co je pro moderní lidstvo škodlivější: touha po penězích nebo konzumní spěch... V obou případech hraje velmi důležitou roli strach: strach z toho, že ho předběhne konkurence, strach z toho, že zchudne, strach ze špatných rozhodnutí nebo strach z toho, že nebude na výši...". str. 45-47

V této knize Lorenz navrhuje, že nejlepší naděje pro lidstvo spočívá v tom, že si budeme hledat partnery spíše na základě laskavosti jejich srdce než na základě dobrého vzhledu nebo bohatství.

Filozofické myšlenky

Ve své knize Za zrcadlem: hledání přirozených dějin lidského poznání z roku 1973 se Lorenz zamýšlí nad starou filozofickou otázkou: Vypovídají nám naše smysly skutečně o světě, jaký je? Nebo nám poskytují pouze iluzi? Lorenzova odpověď pochází z evoluční biologie. Zachovávají se pouze věci, které pomáhají druhu přežít a rozmnožovat se. Vše, co druhu neprospívá, je rychle odstraněno procesem přírodního výběru. Lorenz tvrdil, že kdyby nám naše smysly poskytovaly nesprávné informace o našem prostředí, lidstvo by brzy vymřelo. Proto si můžeme být jisti, že nám naše smysly poskytují správné informace, protože jinak bychom tu nebyli, abychom se nechali oklamat.

Lorenzovy nejznámější knihy jsou Prsten krále Šalamouna a O agresi, obě napsané pro populární publikum. Jeho vědecké práce se objevovaly především v časopiseckých článcích psaných německy; do širšího povědomí anglicky mluvících vědců se dostaly díky popisu v Tinbergenově knize The study of instinct z roku 1951, i když mnoho jeho prací bylo později publikováno v anglickém překladu ve dvou svazcích s názvem Studies in animal and human behaviour.

• Prsten krále Šalamouna (1949)
• Člověk potkává psa (1950)
• Vývoj a modifikace chování (1965)
• O agresi (1966)
• Studie o chování zvířat a lidí, I. díl (1970)
• Studie o chování zvířat a lidí, II. díl (1971)
• Za zrcadlem (1973)
• Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka (1974)
• Rok husy šedé (1979)
• Základy etologie (1982)
• Přírodověda lidského druhu: úvod do srovnávacího výzkumu chování - ruský rukopis (1944-1948). (1995)