Gustav Leonhardt (narozen 30. května 1928, 's-Graveland, Nizozemsko, zemřel 16. ledna 2012, Amsterdam) byl slavný nizozemský cembalista, varhaník a dirigent, který se proslavil hraním hudby historických období na dobové nástroje. Na počátku jeho kariéry nebylo cembalo ještě oblíbeným nástrojem a hudba z období renesance a baroka se obvykle hrála stejně jako hudba pozdějších století. Díky Gustavu Leonhardtovi si jeho posluchači uvědomovali, jak by v Bachově době zněla hudba Johanna Sebastiana Bacha.

Život a vzdělání

Leonhardt pocházel z rodiny s hudebním zázemím a od mládí se věnoval klávesovým nástrojům. Studoval varhany a cembalo u řady učitelů v Nizozemsku i v zahraničí a záhy se začal zajímat o původní techniky hry, temperování ladění a ornamentiku historické hudby. Již od 50. let byl jedním z mála hudebníků, kteří cíleně obnovovali praxi výkonu staré hudby podle dobových pramenů.

Kariéra a nahrávky

V 50. letech založil vlastní soubor (Leonhardt Consort), s nímž vystupoval na koncertech a natáčel desky. Byl pilířem hnutí tzv. historicky poučené interpretace (Historically Informed Performance), které usilovalo o využití dobových nástrojů nebo jejich kopií, menších ansámblů a prameny vycházejících výkonových zásad. Leonhardt se prosadil především jako interpret děl J. S. Bacha, ale ve svém repertoáru měl i renesanční a raně barokní autory (např. Sweelinck, Froberger, Couperin a další).

Podílel se na významných nahrávkách barokní hudby a spolupracoval s řadou předních instrumentalistů a zpěváků své doby. Spolupráce s interprety jako Frans Brüggen nebo Nikolaus Harnoncourt přispěla k rozšíření a uznání myšlenky hraní na dobové nástroje v širokém mezinárodním měřítku. Významně ovlivnil způsob, jakým se dnes představují Bachovy kantáty, varhanní a cembalové skladby.

Pedagogická činnost a odkaz

Leonhardt byl i váženým pedagogem. Po mnoho let vychovával nové generace cembalistů a interpretů rané hudby, mezi jeho žáky patřily významné osobnosti současné scény. Jeho přístup k praxi ornamentace, provádění basso continuo a práci s improvizací v barokní hudbě se stal modelem pro mnoho učeben a konzervatoří.

Styl a přínos

Gustav Leonhardt byl známý svou přísnou hudební intelektualitou, důrazem na detail a respektováním pramenů. Preferoval menší, transparentní ansámbly a dbal na rytmickou jasnost, artikulaci a dobové temperování. Díky tomu přispěl k hlubšímu pochopení zvuku a významu raně novověké hudby pro dnešní posluchače.

Ocenění a dědictví

Během svého života obdržel řadu ocenění a uznání za svou interpretátorskou, pedagogickou i ediční činnost. Po jeho smrti v roce 2012 je Leonhardt považován za jednu z klíčových postav obrození zájmu o starou hudbu v 20. století; jeho nahrávky a edice zůstávají důležitým zdrojem pro interprety i badatele.