Ella Fitzgerald

Ella Fitzgeraldová se narodila v roce 1917 v Newport News ve Virginii ve Spojených státech amerických Williamovi a Temperance "Tempie" Fitzgeraldovým. Brzy po narození Elly se její rodiče rozešli. Odešla žít do Yonkers ve státě New York se svou matkou a matčiným přítelem Josephem Da Silvou. V roce 1923 se narodila Fitzgeraldové nevlastní sestra Frances Da Silva. Jako dítě žila Fitzgeraldová v útulku pro barevné sirotky v Riverdale v Bronxu.

V mládí chtěl být Fitzgerald tanečníkem. Ráda poslouchala jazzovou hudbu Louise Armstronga, Binga Crosbyho a skupiny The Boswell Sisters. Obzvláště se jí líbila zpěvačka Connee Boswellová, o které později řekla: "Moje matka přinesla domů jednu z jejích desek a já jsem se do ní zamilovala.... tak moc se snažila znít přesně jako ona."

V roce 1932 zemřela Fitzgeraldova matka. Ella začala mít špatné výsledky ve škole. Jeden čas pracovala jako hlídačka v nevěstinci a měla práci u lidí s vazbami na mafii. Dostala se do problémů s policií a byla poslána do polepšovny. Z polepšovny utekla a nějaký čas byla bezdomovkyní.

První práci zpěvačky získala Fitzgeraldová ve svých 17 letech 21. listopadu 1934 v Harlem Opera House v Harlemu ve státě New York. Mohla se zúčastnit jedné z jejích slavných "amatérských nocí". Nejprve se chystala jít na jeviště a tančit, ale zastrašena některými místními tanečníky se rozhodla místo toho zpívat. Vyhrála první cenu ve výši 25 USD, když zazpívala písně "Judy" a "The Object of My Affection" od Connee Boswellové.

V lednu 1935 získal Fitzgerald možnost vystupovat týden s kapelou Tinyho Bradshawa v Harlemské opeře. Zde se seznámila s bubeníkem a kapelníkem Chickem Webbem. Webb již předtím najal pro spolupráci s kapelou zpěváka jménem Charlie Linton. Podle deníku The New York Times se Webb "zdráhal podepsat s ní smlouvu....protože byla neohrabaná a neotesaná, diamant na dně. " Webb ji nechal vyzkoušet zpěv se svou kapelou, když hráli na plese na Yaleově univerzitě.

Fitzgerald začal často zpívat s Webbovým orchestrem v roce 1935 v harlemském Savoy Ballroom. Nahrála s nimi několik hitů, mimo jiné "Love and Kisses" a "(If You Can't Sing It) You'll Have to Swing It (Mr. Paganini)". V roce 1938 se stala spoluautorkou a zpěvačkou verze dětské říkanky "A-Tisket, A-Tasket". Poté se začala prosazovat.

Chick Webb zemřel 16. června 1939 a jeho kapela byla přejmenována na "Ella Fitzgerald and her Famous Orchestra". Fitzgeraldová se stala kapelníkem. Během svého působení s orchestrem nahrála téměř 150 stran.

V roce 1942 Fitzgerald skupinu opustil a začal působit jako sólový zpěvák. Podepsala smlouvu s vydavatelstvím Decca a měla několik populárních hitů. Nahrávala s dalšími hudebníky, jako byli Ink Spots, Louis Jordan a Delta Rhythm Boys.

Jejím manažerem se stal Milt Gabler ze společnosti Decca a začala často pracovat pro jazzového producenta Normana Granze. Často zpívala na jeho koncertech Jazz at the Philharmonic. Poté se Granz stal jejím manažerem, ale téměř deset let ji u žádné ze svých nahrávacích společností nenahrál.

V polovině 40. let, po éře swingu a konci velkých koncertních big bandů, se jazzová hudba zcela změnila. Oblíbeným se stal nový druh jazzu zvaný bebop a Fitzgeraldová změnila styl zpěvu. Spolupracovala s big bandem Dizzyho Gillespieho a do svých vystoupení začala zařazovat scatový zpěv. O zpěvu s Gillespiem Fitzgeraldová řekla: "Snažila jsem se dělat [svým hlasem] to, co jsem slyšela dělat horny v kapele."

Její scatovou nahrávku písně "Flying Home" z roku 1945 později deník The New York Times označil za "jednu z nejvlivnějších vokálních jazzových nahrávek desetiletí..... Zatímco jiní zpěváci, zejména Louis Armstrong, se pokoušeli o podobnou improvizaci, nikdo před slečnou Fitzgeraldovou nepoužil tuto techniku s tak oslnivou invencí." Její be-bopová nahrávka "Oh, Lady be Good!" (1947) byla rovněž velmi populární a díky ní ji lidé začali považovat za jednu z nejvýznamnějších jazzových zpěvaček.

Granzovi se v té době nelíbily některé skladby, které Fitzgeraldová dostávala, a tak v posledních letech svého působení u vydavatelství Decca nahrála několik duetů s klavíristou Ellisem Larkinsem, které vyšly v roce 1950 pod názvem Ella Sings Gershwin.

V roce 1955 Fitzgerald opustil Deccu a připojil se ke Granzově nové nahrávací společnosti Verve Records. Později řekla: "Dostala jsem se do bodu, kdy jsem zpívala jen bebop. Myslela jsem si, že bebop je 'to' a že stačí někam zajít a zpívat bop. Ale nakonec jsem se dostala do bodu, kdy jsem neměla kde zpívat. Tehdy jsem si uvědomil, že hudba je víc než jen bop. Norman.... měl pocit, že bych měl dělat i jiné věci, a tak se mnou vydal The Cole Porter Songbook. Byl to zlomový bod v mém životě."

V roce 1956 vyšlo nové album Ella Fitzgerald Sings the Cole Porter Songbook. Bylo to první z osmi vícealbových "Songbooků", které zpěvačka nahrála pro Verve v letech 1956-1964. Mnohé z písní byly standardy a Fitzgeraldová se jimi snažila přiblížit i jinému než jazzovému publiku.

Ella Fitzgerald Sings the Duke Ellington Songbook byl jediným zpěvníkem, na kterém s ní hrál i autor písní. Duke Ellington a Billy Strayhorn, kteří spolu dlouho spolupracovali, hráli na polovině z 38 skladeb a napsali pro album dvě nové skladby: "The E and D Blues" a hudební skladbu o Fitzgeraldové (jediná skladba "Songbooku", v níž Fitzgeraldová nezpívá).

Série Zpěvník se stala Fitzgeraldovým nejoceňovanějším a nejoblíbenějším dílem. Deník New York Times v roce 1996 napsal: "Tato alba patřila k prvním popovým deskám, které věnovaly tak vážnou pozornost jednotlivým autorům písní, a měla zásadní význam pro etablování popového alba jako prostředku pro vážné hudební zkoumání."

Ella Fitzgerald nahrála v letech 1972 a 1983 také alba s písněmi Colea Portera a George Gershwina. Alba se jmenovala Ella Loves Cole a Nice Work If You Can Get It. Pozdější album s písněmi jednoho skladatele vyšlo v době, kdy působila u Pablo Records, pod názvem Ella Abraça Jobim s písněmi Antonia Carlose Jobima.

Během nahrávání Songbooků a příležitostných studiových alb absolvovala Fitzgeraldová s Normanem Granzem 40 až 45 týdnů ročně turné po Spojených státech i po celém světě. Granz jí pomohl stát se jednou z nejvýznamnějších živých jazzových interpretek.

V polovině 50. let se Fitzgerald stal prvním Afroameričanem, který vystoupil v hollywoodském nočním klubu Mocambo poté, co Marilyn Monroe přesvědčila jeho majitele, aby si ho objednal. To bylo pro Fitzgeraldovu kariéru velmi důležité. Podle této události napsala Bonnie Greerová divadelní hru, která bude od listopadu 2009 uvedena v londýnském West Endu.

Některá živá alba, která nahrála u Verve, jsou kritikou hodnocena dobře: Ella at the Opera House, Ella in Rome a Ella in Berlin.

V pozdějším věku se Fitzgeraldová věnovala koncertování, ale její zdravotní stav se zhoršoval. V roce 1986 podstoupila operaci srdce. Trpěla cukrovkou, což bylo příčinou jejího zhoršujícího se zraku. Její cukrovka se zhoršila a obě nohy jí byly odříznuty (amputovány) pod koleny. Nikdy se zcela neuzdravila. Nebyla schopna často vystupovat. Trávila čas s rodinou. Fitzgeraldová zemřela ve svém domě v Beverly Hills v Kalifornii 15. června 1996. Byla pohřbena v mauzoleu Sunset Mission na hřbitově Inglewood Park v kalifornském Inglewoodu.

Do 90. let 20. století nahrál Fitzgerald více než 200 písní. V roce 1991 uspořádala svůj poslední koncert v Carnegie Hall. Vystoupila zde 26krát. Získala řadu ocenění. V roce 1979 obdržela ocenění Kennedy Center Honors. V roce 1987 obdržela Národní medaili za umění. Obdržela Prezidentskou medaili svobody. Francie jí udělila ocenění Komandér umění a literatury. Yaleova univerzita, Dartmouthská univerzita a další školy jí udělily čestné doktoráty. Několik Fitzgeraldové ocenění, významné osobní věci a dokumenty byly předány Smithsonian Institution, knihovně Bostonské univerzity, Knihovně Kongresu a Schoenbergově knihovně na Kalifornské univerzitě.

V roce 1941 se Fitzgeraldová provdala za Bennyho Kornegaye, odsouzeného drogového dealera. Manželství bylo po dvou letech zrušeno. V prosinci 1947 se provdala za kontrabasistu Raye Browna. Adoptovali dítě Fitzgeraldovy nevlastní sestry Frances. Dali mu jméno Ray Brown junior. Fitzgeraldová a Brown se rozvedli v roce 1953.

V červenci 1957 agentura Reuters oznámila, že se Fitzgerald v Oslu tajně oženil s mladým Norem Thorem Einarem Larsenem. Na románek se rychle zapomnělo, když byl Larsen ve Švédsku odsouzen k pěti měsícům nucených prací za krádež peněz mladé ženy.