Tunikáti (Urochordata) — mořští filtrátoři a příbuzní obratlovců

Stavba a funkce

Dospělci mají charakteristickou ochrannou vrstvu zvanou tunika — kožovitý obal, často obsahující polysacharid podobný celulóze (tunicin). Tunika je zdrojem názvu a slouží k ochraně a oporě; odtud český název. Základní vnější rysy zahrnují dvě sifony pro příjem a výdej vody, rozsáhlou hltanovou komoru s filtračními štěrbinami a endostyl produkující hlen k zadržení potravních částic.

Rozmnožování a vývoj

Mnoho druhů je hermafroditních; některé tvoří kolonie a množí se i nepohlavně pučením. Typický životní cyklus zahrnuje plovací larvu s notochordem a nervovou trubicí, jež připomíná „koketní“ fázi obratlovců; po usazení následuje metamorfóza do většinou částečně či zcela přisedlého dospělce. Některé skupiny, např. larváčci, si zachovávají larvální podobu (neotenie).

Ekologie a význam

Tunikáti nejčastěji žijí přisedle na pevných substrátech, jako jsou skály nebo schránky jiných živočichů; jiné jsou planktonické. Obecně obývají pobřežní a litorální zóny, kde mohou tvořit rozsáhlé kolonie. Jejich filtrační činnost ovlivňuje kvalitu vody, účastní se potravních sítí a někdy způsobují biofouling na námořních konstrukcích. Některé druhy se používají v biologickém výzkumu jako modely pro studium vývoje a molekulární evoluce.

Skupiny a příklady

• Ascidiacea (pláštěnci) — většina přisedlých druhů, často koloniálních či polokoloniálních.
• Thaliacea (salpy) — volně plovoucí, někdy tvořící dlouhé řetězce jedinců.
• Appendicularia (larváčci) — malí, trvale plovoucí jedinci, kteří si uchovávají larvální znaky.

Celkový počet popsaných druhů je přibližně 3000, přičemž některé oblasti a skupiny stále čekají na podrobnější průzkum. Dospělí jedinci jsou často přisedlí a kryti kožovitou vrstvou, přičemž své prostředí filtrují vodou proudící z přijímacího do vývodního sifonu. Tunikáty představují zajímavý mezistupeň mezi jednoduchými bezobratlými a komplexnějšími obratlovci a jsou proto významné pro pochopení evoluce chrordátů.

Pro stručné seznámení a další informace lze nahlédnout na specializované zdroje a atlas mořských organismů; základní biologii tunikátů shrnují i encyklopedická hesla a odborné přehledy o potravě a o taxonomii.