AlegsaOnline.com

Nosová souhláska

Přehled o nosových souhláskách: jejich artikulaci, typologii, příkladech v různých jazycích, fonologických rolích a ortografii. Vysvětlení rozdílů mezi nosováním, denasalizací a asimilací.

Autor: Leandro Alegsa Datum vytvoření: 12. listopadu 2022 Poslední aktualizace: 28. dubna 2026

Nosová souhláska je druh souhlásky, při které proud vzduchu opouští ústní dutinu nosem. Základní definici najdete také pod pojmem nosová souhláska. K jejich vzniku je typicky sníženo měkké patro (velum), takže vzduch proudí přes nosní dutinu, zatímco v ústech je artikulace uzavřená nebo zúžená díky postavení rtů, jazyka či zubů.

Charakteristika a artikulace

Nosové souhlásky vznikají kombinací dvou principů: uzávěru nebo zúžení v určité místě artikulace (např. bilabiální, alveolární, velární) a současným odklonem vzduchu nosem. Díky tomu mají nosové souhlásky typický rezonanční profil — zvuk je měkčí a méně praskaný než u otevřených oralních exploziv. V mluvních transkripcích se běžně užívají IPA symboly jako [m], [n], [ɲ], [ŋ].

Typy a příklady

Bilabiální nosovky: [m] — příklad českého „mama“ nebo anglického „map“.
Alveolární nosovky: [n] — „nos“, „no“ v mnoha jazycích.
Palatální/některé nazální: [ɲ] — české „ň“ v „kůň“.
Velární nosovky: [ŋ] — anglické koncové "ng" v „sing"; o angličtině viz příklady v angličtině.

Fonologická role a změny

Nosovky mohou být samostatnými fonémy nebo vznikat asimilací sousedních zvuků. V mnoha jazycích se vyskytuje homorganická asimilace, kdy souhláska přizpůsobí místo artikulace sousední nosovce (např. Latin/románské případy nebo česká fonotaktika). Některé jazyky umožňují syllabické (slabičné) nosovky, kdy nosovka tvoří jádro slabiky bez samohlásky. Existují také historické změny, kdy se původní skupiny souhlásek zjednodušily na nosovku nebo naopak (denasalizace).

Ortografie a zajímavosti

V pravopisech jsou nosovky obvykle označeny samostatnými písmeny (m, n, ň, ng aj.), ale některé jazyky reprezentují nosovost diakritikou nebo kontextovými písmy. Nosové souhlásky jsou důležité pro rozlišování slov (minimal pairs) a pro rytmus řeči. Z akustického hlediska mají zvýšenou energii v nízkých frekvencích a odlišné formantové struktury než orální souhlásky. Pro detailní fonetické popisy a spektrogramy lze vyhledat specializované zdroje či učebnice fonetiky.

Nosové souhlásky jsou běžné ve většině jazyků světa a jejich přesné realizace se liší podle fonologického systému daného jazyka. Pro více informací o obecné teorii souhlásek a jejich klasifikaci navštivte také odkaz na obecný článek o souhláskách: více o souhláskách.

Definice

Téměř všechny nosové souhlásky jsou nosové stopky (nebo nosové kontinuanty), při nichž vzduch vychází nosem, ale ne ústy, protože je blokován rty nebo jazykem.

Většina nosovek je znělá a nosovky [n] a [m] patří mezi nejčastější hlásky používané v jazycích světa. Bezhlasé nosovky se používají v několika jazycích, například v barmštině a velštině.

Z akustického hlediska jsou nosové zátky sonorní, což znamená, že výrazně nezastavují proudění vzduchu (protože může vycházet z nosu). Nosovky jsou však zároveň stopami ve své artikulaci, protože proudění vzduchu ústy zcela blokují. Nosové souhlásky tedy znějí jak jako sonorní, tak jako obstruenty.

Z akustického hlediska mají nosové stopky pásma energie o frekvencích kolem 200 a 2 000 Hz.

Hlas			Voiceless
Popis	IPA	SAMPA	Popis	IPA	SAMPA
hlasitá bilabiální nazála	[m]	[m]	bezhlasá bilabiální nazála	[m̥] nebo [m̊]	[m_0]
hlasitá labiodentální nazála	[ɱ]	[F]	bezhlasá labiodentální nazála	[ɱ̥] nebo [ɱ̊]	[F_0]
znělá dentální nazála	[n̪]	[n_d]	bezzubá nosovka	[n̪̥] nebo [n̪̊]	[n_d_0]
hlasitá alveolární nazála ¹	[n]	[n]	Bezhlasá alveolární nazála ¹	[n̥] nebo [n̊]	[n_0]
znělá retroflexní nazála	[ɳ]	[n`]	bezhlasá retroflexní nazála	[ɳ̥] nebo [ɳ̊]	[n`_0]
znělá palatální nazála	[ɲ]	[J]	bezhlasá palatální nazála	[ɲ̥] nebo [ɲ̊]	[J_0]
znělá velární nazála, běžně psaná ng.	[ŋ]	[N]	bezhlasá velární nazála	[ŋ̥] nebo [ŋ̊]	[N_0]
znělá uvulární nazála	[ɴ]	[N\]	bezhlasá uvulární nazála	[ɴ̥] nebo [ɴ̊]	[N\_0]

Příklady jazyků obsahujících nosové souhlásky:

Znělá retroflexní nazála [ɳ] je v indických jazycích běžná.

Znělá palatální nazála [ɲ] je běžná v evropských jazycích, např. v: Španělština ñ, francouzština a italština gn, katalánština, maďarština a luganda ny, čeština a slovenština ň, polština ń, okcitánština a portugalština nh, srbština, chorvatština, bosenština a černohorština nj.

Angličtina, němčina a kantonština mají [m], [n] a [ŋ]. Tamilština má pro hlásky [m], [n̪], [n], [ɳ], [ɲ] a [ŋ] vlastní odlišná písmena (ம,ந,ன,ண,ஞ,ங).

Katalánština, okcitánština, španělština a italština mají jako fonémy [m], [n], [ɲ] a jako alofony [ɱ] a [ŋ]. (V několika amerických dialektech španělštiny neexistuje palatální nosovka, ale pouze palatalizovaná nosovka [nʲ], jako v anglickém canyon. V brazilské portugalštině se nh často vyslovuje jako nazalizované [ j ], tedy jako nazální glida. Tato hláska se vyskytuje také v guaraní.)

Termín "nosovka" se často zkracuje na "nosovka". Existují však také nosové frikativy, nosové klapky, nosové skluzy a nosové samohlásky, jako ve francouzštině, portugalštině, katalánštině (nářeční rys), jorubštině, gbe, polštině a lublaňské slovinštině. V IPA se nosové samohlásky označují umístěním tildy (~) nad samohlásku : francouzské sang [sɑ̃].

Několik jazyků používá bezhlasé nosové souhlásky. Mezi ně patří islandština, barmština, jalapská mazatština, kildinští Sámové, velština a středoaljašský Yup'ik.