Michail Fokine – ruský choreograf a reformátor baletu (1880–1942)

Reformy a principy jeho tvorby

Fokine usiloval o přeměnu divadelního baletu z řady dekorativních tanců v uměleckou formu, která by autenticity a výrazu sloužila obsahu. Virtuózní technika pro něj nebyla cílem sama o sobě, ale prostředkem k vyjádření charakterů a nálady. Kritizoval zkostnatělou pantomimu, přehnané kostýmy a odtržení tance od hudby a děje. Snažil se o větší přirozenost pohybu, uvolnění paží a trupu a o to, aby každý prvek představení podporoval dramatický smysl díla.

Mezi hlavní zásady Fokina patřily:

• tanec musí vznikat z obsahu a hudby, nikoli jako pouhá technická ukázka;
• každý krok, gesto a kostým má podporovat děj nebo charakter postavy;
• odmítání přebytečné pantomimy a umělých póz;
• volnější, výraznější užití paží a trupu, přirozenější držení těla;
• nutnost stylového a barevného sladění scény, kostýmů a pohybu.

Fokine jako choreograf často zasahoval i do divadelní výpravy a kostýmů, spolupracoval s malíři a scénografy, aby celek působil jednotně. Experimentoval také s obuví – v některých inscenacích nechával tanečníky tančit bez klasických baletních špiček nebo v měkčích botách, aby zvýraznil přirozenost pohybu.

Raný repertoár a spolupráce

Mezi jeho ranými díly patří balet Acis a Galatea (1905) nebo sólový tanec Umírající labuť (1907), který vytvořil pro Annu Pavlovovou v choreografii na hudbu Saint-Saënsova Le Cygne. Jeho práce pro přední sólistky a sólisty tehdejší scény zvýšily jeho pověst inovátora, který dokáže spojit technickou čistotu s výrazovou hloubkou.

Okamžik slávy: Ballets Russes

V roce 1909 pozval Sergej Ďagilev Fokina, aby se stal hlavním choreografem jeho slavného souboru Ballets Russes v Paříži. Ve spolupráci s Ďagilevem vytvořil řadu zásadních děl, která vynikala spojením moderní choreografie, progresivní hudby a výrazné scénografie. Pro Ballets Russes nastudoval významné balety, mezi nimi i Ptáka Ohniváka a Petrušku, kde pracoval s hudbou soudobých skladatelů a otevíral nové dramatické možnosti baletní tvorby. Konflikty v souboru – zejména Fokinova žárlivost na Ďagilevův blízký vztah s Vaslavem Nižinským – vedly v roce 1912 k přerušení jejich spolupráce.

Další život a pozdní období

Po opuštění Ballets Russes se Fokine během první světové války a po roce 1917 postupně usadil v cizině. V roce 1918 se přestěhoval do Švédska a později přesídlil do New Yorku, kde založil vlastní baletní školu, vychovával nové generace tanečníků a pravidelně vystupoval se svou ženou Věrou Fokinou. V roce 1932 získal občanství Spojených států. Zemřel v New Yorku 22. srpna 1942.

Dílo a odkaz

Fokine nastudoval více než 70 baletů v Evropě a ve Spojených státech. Jeho nejznámější díla zahrnují Chopiniana (později přepracovaná jako Les Sylphides), Le Carnaval a Le Pavillon d'Armide. Pro Ballets Russes vytvořil mimo jiné Ptáka Ohniváka, Petrušku, Přízrak růže nebo Dafnise a Chloé. Pro Ballets Russes také nastudoval balet z Šeherezády Rimského-Korsakova. Jeho inscenace se vyznačovaly citlivým vztahem k hudbě, stylovou jednotou a novátorským přístupem k hereckému projevu tanečníků.

Fokinův vliv na balet 20. století je trvalý: prosadil myšlenku, že choreografie má být uměleckým a dramatickým celkem, a připravil půdu pro další generace choreografů, kteří rozvíjeli moderní a expresivní přístupy k tanečnímu umění. Jeho díla jsou i dnes součástí repertoáru předních světových baletních souborů a jeho principy jsou studovány na tanečních školách po celém světě.