Polní dělo je dělostřelecká zbraň. Tento termín byl poprvé použit pro označení menších děl, která mohla být vzata s sebou na pochod. V bitvě se polní děla mohla rychle přesouvat po bojišti podle potřeby. Děla instalovaná v pevnosti, obléhací děla a minomety byly příliš velké na to, aby se daly rychle přesouvat, a používala se pouze při dlouhém obléhání.

Napoleon používal polní děla s velmi velkými koly, která umožňovala jejich rychlý přesun i během bitvy. Přesouváním děl z místa na místo během bitvy bylo možné rozbít formace nepřátelských vojáků, aby si s nimi pěchota poradila tam, kde se shromáždila, což výrazně zvýšilo celkovou efektivitu pěchoty.

Vývoj a technické změny

Od počátků do moderní doby se polní dělo vyvíjelo v několika klíčových směrech: zlepšení průbojnosti a přesnosti (zásluhou drážkování hlavně — rifling), přechod na zadní nabíjení (breech‑loading), zavedení účinných zpětných (recoil) mechanismů a zdokonalení munice. Zvláštní zlom znamenal vývoj rychlopalných systémů na konci 19. století — ty umožnily podstatně vyšší kadenci palby, protože po výstřelu se hlaveň nevracela celá lafetou a dělo nemusel posunovat a znovu zaměřovat.

V 19. století se přesunovalo dělo i s doprovodem – týmy koní, přívěsy (limbery) a zásobovací vozy (caissons). Ve 20. století koně postupně nahradily automobilové tahače a nakonec pásová technika a terénní tahače, což zvýšilo mobilitu i schopnost přesunu těžších ráží na frontu.

Taktika nasazení

Polní děla plní v boji několik základních úkolů:

  • Přímá palba – střelba viditelnému cíli, typická pro starší éry a pro některé situace, kdy je cíl na otevřeném prostoru.
  • Nepřímá palba – střelba na cíle mimo přímou viditelnost, s využitím pozorovatelů, map, příměrových korekcí nebo dělostřeleckých tabulek. To umožňuje zasáhnout nepřítele ukrytého za terénními překážkami.
  • Podpůrná palba – potlačení nepřátelské palby a krytí postupu vlastní pěchoty nebo obrany pozic.
  • Bariérová a postupná palba – například „kráčející“ nebo „sapérská“ salva (creeping barrage) používaná v první světové válce k ochraně útočících jednotek.
  • Proti­dělostřelecký boj – lokalizace a ničení nepřátelských děl pomocí přímé nebo nepřímé palby a pomocí průzkumu (pozorovatelé, zvuková lokalizace, radar).

V moderní armádě je klíčová koordinace dělostřelectva s průzkumem (pozemním, leteckým i bezpilotním) a s komunikací — rozkazy a korekce palby se předávají rychle, aby byla střelba účinná a minimalizovaly se nežádoucí škody na civilní infrastruktuře.

Organizace, posádka a logistika

Typické posádky polího děla zahrnují velitele zbraně, zaměřovače, nabíječe a střelce, k nimž přistupují obsluha tahače a obslužný personál pro dopravu munice. Důležitou částí je logistika — zásobování municí, výměna hlavní, údržba a palebné připravení. Pro pohyb a rychlé znovu‑nasazení se používají limbery, zásobní vozy, tahače a dnes i velitelské a průzkumné vozidlo.

Munice a ráže

Polní děla používají různé typy munice podle cíle: tříštivou (pro protitělesné a protipěchotní účinky), zápalnou, průbojnou, osvětlovací nebo kouřovou. Ráže se liší podle role — lehčí dělostřelectvo mělo běžně ráže kolem 75–105 mm (příkladem je slavné francouzské „75 mm“), těžší polní nebo univerzální děla a houfnice mohly mít větší ráže 122, 150 nebo více milimetrů.

Historické příklady a změny taktiky

Napoleonské války ukázaly význam pohyblivého dělostřelectva pro rozbití formací a podporu pěších útoků. Ve 20. století, zejména během první světové války, se taktika proměnila — statické zákopové boje vedly k masivnímu využití dělostřelectva při dlouhých předofenzívních přípravách. Ve druhé světové válce vzrostla role mobilního dělostřelectva, kombinovaného s průzkumem a protivzdušnou ochranou, a dále se rozvinula protidělostřelecká činnost a koordinace palby na operační úrovni.

Současnost

Dnešní polní děla a samohybné houfnice jsou součástí moderních dělostřeleckých systémů, kde se klade důraz na přesnost (navigace, balistické počítače), rychlost nasazení, mobilitu a interoperabilitu s ostatními složkami. Kromě klasických děl se často používají i raketomety a řízené dělostřelecké granáty pro zvýšení účinku na cíle na větší vzdálenost.

Polní dělo tak zůstává základním prvkem pozemního boje: od podpory pěchoty přes ničení opevnění až po ničení nepřátelské palby — jeho podoba a taktika se vyvíjely s technologickým pokrokem, ale základní princip podpory vlastních sil a ovlivňování bojiště zůstává stejný.