William Boyce: anglický skladatel chrámové a divadelní hudby 18. století

William Boyce (1711–1779), anglický skladatel a editor, autor chrámové i divadelní hudby na rozhraní pozdního baroka a raného klasicismu; významný pro formování anglické chrámové tradice a repertoáru.

Autor: Leandro Alegsa

12-04-2026

William Boyce (narozen 11. září 1711 v Londýně, zemřel 7. února 1779 v Kensingtonu) byl jedním z významných anglických skladatelů 18. století. Jeho tvorba leží na rozhraní posledních let baroka a raného klasicismu a zahrnuje jak hudbu církevní, tak i světskou.

Život a profesní dráha

Boyce se narodil a působil převážně v Londýně. Během své kariéry zastával různé hudební funkce v rámci církevních i divadelních institucí. Jeho život a působení byly úzce spjaty s anglickou hudební scénou 18. století.

Druhy a charakter tvorby

V Boyceově díle se projevuje příklon k procítěnému vokálnímu psaní a k formám srozumitelným pro veřejné provedení. Mezi hlavní oblasti jeho tvorby patří:

chrámová hudba – anthemy, moteta a sbírky určené pro kostelní provoz;
hudba pro divadlo – scénické skladby a doprovodné úryvky pro divadelní představení;
orchestrální skladby – kratší instrumentální kusy vhodné pro komorní či koncertní provedení.

Významná díla a edice

Boyce je často připomínán jak jako autor původních skladeb, tak jako editor a vydavatel. Mezi jeho úspěchy patří soubory a sbírky, které pomohly zachovat repertoár anglické církevní hudby pro pozdější generace. Jeho skladby se v 19. a 20. století pravidelně objevovaly v repertoáru chrámových sborů i na koncertních pódiích.

Dědictví a přijímání

Boyceův styl byl charakterizován důrazem na melodii a jasnou textovou srozumitelnost, což z něj činí člena přechodného pokolení mezi barokem a klasickým idiomem. Jeho práce přispěly k formování anglické chrámové tradice a k uchování děl starších autorů prostřednictvím ediční činnosti.

Výběr charakteristik

žánrová rozmanitost: vokální i instrumentální skladby;
praktický přístup k provedení: skladby vhodné pro běžné církevní a divadelní potřeby;
editační činnost, která ovlivnila pozdější recepci anglické hudby.

William Boyce je dnes připomínán jak v odborné literatuře, tak v nahrávkách a kostelním provozu; jeho dílo představuje důležitý článek v dějinách anglické hudby 18. století.

Život

Raná léta

Boyce se narodil v londýnské City. Jeho otec byl truhlář. Jeho dům byl známý podle nápisu Naked Boy, který visel venku.

Boyce byl sboristou v katedrále svatého Pavla a poté, co se mu zlomil hlas, studoval hudbu u Maurice Greena. Po ukončení studií získal místo varhaníka v kapli hraběte z Oxfordu na Cavendish Square. O dva roky později přešel do St Michael's Cornhill. Stále studoval hudbu, nyní byl jeho učitelem Pepusch.

Boyce napsal písně pro Vauxhall Gardens. Mnoho lidí tyto písně slyšelo. V roce 1736 se stal skladatelem pro Královskou kapli. Byla to velká pocta. Napsal několik velkých děl, i když o nich ani o jejich provedení toho moc nevíme. Někdy v průběhu 40. let 17. století složil divadelní dílo nazvané Světská maska. Slova napsal John Dryden. V roce 1749 mu byl po provedení jeho hymny O be joyful udělen titul doktora hudby.

Roky slávy

Boyce už byl velmi slavný. Odešel bydlet do velkého domu v Chancery Lane. Zdá se, že se oženil a založil rodinu. Byl požádán, aby komponoval pro divadlo v Drury Lane. Je s podivem, že ho o psaní divadelní hudby nepožádali již dříve. Možná to bylo proto, že ohluchl. To by mu ztěžovalo zkoušení hudby s orchestrem.

Boyce napsal mnoho hudby pro divadlo. Zdá se, že mezi ním a skladatelem Thomasem Arnem existovala určitá rivalita. Sami skladatelé si tuto rivalitu pravděpodobně nepřáli, podporovali ji jejich příznivci.

V roce 1755, kdy Maurice Green zemřel, byl místo něj jmenován mistrem královské hudby William Boyce. Měl skládat ódy na každý Nový rok a na královy narozeniny. Tuto práci vykonával po zbytek svého života.

Pozdější léta a pověst

Za Boyceova života nebylo publikováno mnoho jeho děl. Napsal osm symfonií. Ty starší jsou v barokním stylu. Později se jeho styl začal měnit na klasicistní, ale v době, kdy byl již velmi hluchý, nemohl slyšet novou hudbu, kterou skládali jiní lidé, takže se jeho styl již dále nevyvíjel. Hodně času věnoval sestavování sbírky chrámové hudby nazvané Katedrální hudba. Obsahovala hudbu dvou století anglické církevní hudby, zejména hudbu Johna Blowa, Henryho Purcella, Pelhama Humfreyho a Orlanda Gibbonse. Podporoval zpěváky, aby zpívali s partiturou před sebou (notový zápis, na kterém jsou uvedeny všechny zpívané části), a ne pouze s částí, kterou zpívají, aby viděli, jak jejich část zapadá do ostatních. Dnes je to běžné, ale v té době to byla nová myšlenka. Musel trávit spoustu času psaním nedůležité hudby pro krále, která se pravděpodobně nikdy nebude hrát více než jednou.

Jeho hudba

Boyce je známý především svými osmi symfoniemi, hymnami a ódami. Napsal také masku Peleus a Thetis a písně pro Světskou masku Johna Drydena, doprovodnou hudbu k hrám Williama Shakespeara Bouře, Cymbelín, Romeo a Julie a Zimní pohádka a mnoho komorní hudby včetně souboru dvanácti triových sonát. Zkomponoval také pochod britského a kanadského námořnictva "Heart of Oak". Text k němu později napsal David Garrick. Jeho hudba je vždy zručně napsaná, zejména fugy a tance.

Po jeho smrti se na Boyce téměř zapomnělo. V 19. století byl známý především díky vydávání Cathedral Music. Dnes se často hrají některé jeho orchestrální a instrumentální skladby.