Michael Collins (irský vůdce)

Narodil se na rodinné farmě Woodfield v Sam's Cross nedaleko Clonakilty v západním Corku. Michael Collins byl třetím synem a nejmladším z osmi dětí. Většina životopisů uvádí datum jeho narození 16. října 1890; na náhrobku je však uvedeno datum narození 12. října 1890. Jeho otec, který se rovněž jmenoval Michael, byl členem republikánského hnutí Fenian, ale odešel a usadil se v zemědělství. Collinsovi bylo šest let, když jeho otec zemřel.

Po ukončení školní docházky v 15 letech se Collins v únoru 1906 v Corku podrobil zkoušce pro britskou státní službu. V roce 1910 se přestěhoval do Londýna, kde se stal poslem v londýnské makléřské firmě Horne and Company. V Londýně žil se svou starší sestrou a studoval na King's College London.^[] Vstoupil do londýnské GAA a jejím prostřednictvím do Irského republikánského bratrstva, tajného, přísahou vázaného spolku usilujícího o dosažení irské nezávislosti. V roce 1915 přešel do newyorské společnosti Guaranty Trust Company, kde zůstal až do svého návratu do Irska v následujícím roce.

Michael Collins se poprvé proslavil během Velikonočního povstání v roce 1916. Jako zkušený organizátor a velmi inteligentní člověk byl v IRB velmi uznávaný. Když na Velikonoční pondělí roku 1916 došlo k samotnému povstání, bojoval po boku Patricka Pearseho a dalších na Hlavní poště v Dublinu.

Collins byl stejně jako mnoho dalších účastníků zatčen a téměř popraven. Byl uvězněn v internačním táboře Frongoch. Po povstání se Collins stal jednou z vůdčích osobností Sinn Féin. Jednalo se o malou nacionalistickou stranu, které britská vláda a irská média povstání mylně přisoudila. V říjnu 1917 se Collins stal členem exekutivy Sinn Féin a ředitelem organizace Irských dobrovolníků. Éamon de Valera byl předsedou obou organizací.

Collins byl nominován v parlamentních volbách v roce 1918, v nichž se volili irští poslanci do britské Dolní sněmovny v Londýně. Collins zvítězil za Sinn Féin a stal se poslancem za jižní Cork. Poslanci Sinn Féin však na rozdíl od svých soupeřů z Irské parlamentní strany oznámili, že nezasednou ve Westminsteru, ale že místo toho založí irský parlament v Dublinu.

Tento nový parlament, nazvaný Dáil Éireann (což znamená "Shromáždění Irska"), se sešel v dublinském Mansion House v lednu 1919, ačkoli De Valera a přední poslanci Sinn Féin byli zatčeni.

V de Valerově nepřítomnosti byl Cathal Brugha zvolen Príomh Aire ("hlavní" nebo "premiér", ministr", ale často se překládá jako "předseda Dáil Éireann"). Nahradil ho de Valera, když mu Collins v dubnu 1919 pomohl uprchnout z Lincolnova vězení.

Irská válka za nezávislost začala ve stejný den, kdy se 21. ledna 1919 sešel první Dáil. Přepadová skupina dobrovolníků IRA jednajících bez rozkazu a vedená Seánem Treacym zaútočila na skupinu mužů Královské irské policie. Ti doprovázeli zásilku gelignitu do lomu v Soloheadbegu v hrabství Tipperary. Během boje byli zastřeleni dva policisté. Tento incident je považován za první akci v irské válce za nezávislost.

V roce 1919 měl Collins několik rolí. V létě byl zvolen prezidentem IRB, ředitelem zpravodajské služby Irské republikánské armády. Stal se také ministrem financí. Jeho ministerstvu se podařilo zorganizovat rozsáhlou emisi dluhopisů v podobě "národní půjčky" na financování nové Irské republiky. Collins a Richard Mulcahy byli dvěma hlavními organizátory Irské republikánské armády, nakolik bylo možné řídit akce neorganizovaných partyzánských jednotek.

V roce 1920 Britové nabídli odměnu 10 000 liber (v roce 2017 v přepočtu 474 000 Kč) za informace vedoucí k dopadení nebo smrti Collinse. Jeho sláva natolik přesáhla hranice hnutí IRA, že se mu začalo přezdívat "Velký chlapík".

V červenci 1921 Britové náhle nabídli příměří. Byla dohodnuta konference mezi britskou vládou a vůdci dosud neuznané Irské republiky.

V srpnu 1921 Eamonn de Valera povýšil svůj úřad v Dáilu z premiéra na prezidenta Irské republiky. Tím se při jednáních dostal na stejnou úroveň jako Jiří V. Nakonec však prohlásil, že když se jich nezúčastní král, nezúčastní se jich ani on. Místo toho de Valera s neochotným souhlasem svého kabinetu sestavil tým delegátů, kteří jeli místo něj. Tým vedl viceprezident Arthur Griffith a jeho zástupcem byl Collins.

Výsledkem jednání byla anglo-irská smlouva, která byla podepsána 6. prosince 1921. V ní byl dohodnut nový stát s názvem "Svobodný irský stát". Dohoda umožnila vytvoření celoirského státu. Oblast šesti hrabství na severovýchodě země mohla ze Svobodného státu vystoupit, pokud chtěla. Pokud by se tak stalo, měla irská hraniční komise znovu vytyčit irskou hranici. Irský svobodný stát byl založen v prosinci 1922 a Severní Irsko se podle očekávání rozhodlo zůstat součástí vlastního Spojeného království.

Ačkoli to nebyla republika, za kterou bojoval, dospěl Collins k závěru, že smlouva nabízí Irsku "svobodu k dosažení svobody". Věděl, že smlouva, a zejména otázka rozdělení, nebude v Irsku populární. Když smlouvu podepisoval, řekl: "Podepsal jsem si rozsudek smrti." To se mu podařilo.

Sinn Féin se kvůli smlouvě rozdělila a Dáil o ní deset dní horlivě diskutoval, než ji schválil poměrem hlasů 64 ku 57. Nejvyšší rada IRB, která byla o jednání o smlouvě podrobně informována, hlasovala jednomyslně (bez výjimek) pro přijetí smlouvy. Jedinou výjimkou byl pozdější COS IRA Liam Lynch.

14. dubna 1922 obsadila skupina 200 mužů IRA, kteří byli proti smlouvě, budovu Four Courts v Dublinu, aby se vzepřela prozatímní vládě. Collins, který se chtěl za každou cenu vyhnout občanské válce, na ně zaútočil až v červnu 1922, kdy si to vynutil i britský nátlak. Po posledním pokusu přesvědčit muže, aby odešli, si Collins od Britů vypůjčil dvě osmnáctiliberní dělostřelecká děla a ostřeloval Four Courts, dokud se muži nevzdali.

To vedlo k irské občanské válce, protože v Dublinu vypukly boje mezi protiuprchlickou IRA a vojsky prozatímní vlády.

Pod Collinsovým dohledem Svobodný stát rychle ovládl hlavní město. V červenci 1922 držely protistátní síly jižní provincii Munster a několik dalších oblastí země. De Valera a další TD proti smlouvě podporovali proti smlouvě vystupující IRA.

V polovině roku 1922 už Collins jako předseda Prozatímní vlády ve skutečnosti nepracoval. Stal se vrchním velitelem Národní armády, formální uniformované armády, která se zformovala kolem protimluvní IRA.

Collins spolu s Richardem Mulcahy a Eoinem O'Duffym rozhodli o sérii námořních výsadků do republikány držených oblastí. V červenci a srpnu 1922 znovu obsadili Munster a západní oblasti. V rámci této ofenzívy se Collins vydal do svého rodného Corku. Učinil tak navzdory radám svých společníků a přestože trpěl bolestmi žaludku a depresemi. Collins prý svým druhům řekl, že "v mém vlastním kraji by mě nezastřelili". Svůj mírový plán si zaznamenal do deníku: Republikáni musí "přijmout lidový verdikt" o smlouvě, ale pak by mohli "jít domů bez svých zbraní (pistolí). Nežádáme žádné vzdání se jejich zásad". "Chceme se vyhnout případnému zbytečnému ničení a ztrátám na životech". Pokud by však republikáni jeho podmínky nepřijali, "další krev je na jejich bedrech".

Na cestě do Bandonu, ve vesnici Béal na mBláth (irsky "Ústa květů"), se Collins zastavil, aby se zeptal na cestu. Muž, kterého se ptali, Dinny Long, byl však také členem místní protitrestanecké IRA. Na cestu zpět do města Cork pak byla na konvoj připravena léčka. Věděli, že Collins se bude vracet stejnou cestou, protože dvě další silnice z Bandonu do Corku byly zničeny republikány. Přepadová skupina, které velel Liam Deasy, zahájila palbu na Collinsův konvoj.

Collins byl zabit při přestřelce, která trvala asi 20 minut, od 20:00 do 20:20. Byl jediným mrtvým. Nařídil svému konvoji zastavit a opětovat palbu, místo aby zvolil bezpečnější variantu a jel dál ve svém cestovním voze nebo se přesunul do bezpečí doprovodného obrněného vozu, jak si přál jeho společník Emmet Dalton. Neví se, kdo vypálil osudný výstřel.

Collinsovi muži přivezli jeho tělo do Corku, odkud bylo převezeno do Dublinu, protože panovaly obavy, že by mohlo být při převozu po silnici ukradeno ze zálohy. Jeho tělo leželo tři dny na dublinské radnici, kde kolem jeho rakve procházely desetitisíce truchlících, aby mu vzdaly hold. Jeho pohřební mše se konala v dublinské katedrále Pro, kde se jí zúčastnila řada zahraničních i irských hodnostářů. Jeho pohřbu se zúčastnilo přibližně 500 000 lidí, tedy téměř pětina obyvatel země.

Eamon de Valera údajně v roce 1966 prohlásil:

"Nevidím si cestu k tomu, abych se stal patronem Nadace Michaela Collinse. Domnívám se, že v plnosti času historie zaznamená Collinsovu velikost a bude zaznamenána na můj účet."

Existují však určité pochybnosti, zda de Valera tento kontroverzní výrok vůbec pronesl.

Každoročně v srpnu se na místě přepadení v Béal na mBláth v Corku koná vzpomínková slavnost.

U Collinsova hrobu v Glasnevinu se také koná vzpomínkový obřad.

Společnost Collins 22 založená v roce 2002 je mezinárodní organizace, která se snaží udržet jméno a odkaz Michaela Collinse v živé paměti. Patronkou společnosti je Nora Owenová, vnučka Michaela Collinse.

Filmy

Film Milovaný nepřítel z roku 1936 s Davidem Nivenem v hlavní roli je smyšleným popisem Collinsova života. Na rozdíl od skutečného Michaela Collinse je smyšlený "Dennis Riordan" (hraje ho Brian Aherne) postřelen, ale uzdraví se. V roce 1973 byl pro televizi ITV natočen britský dokumentární film Kennetha Griffitha Hang Up Your Brightest Colours (Pověste své nejjasnější barvy), který však odmítl být odvysílán. Nakonec jej BBC odvysílala v roce 1993 ve Walesu a v následujícím roce v celém Spojeném království.

O Collinsově smrti natočil Colm Connolly v roce 1989 pro televizi RTE dokumentární film Stín Béal na Bláth. V roce 1991 byl natočen televizní film The Treaty (Smlouva), v němž si zahráli Brendan Gleeson jako Collins a Ian Bannen jako David Lloyd George. V roce 2007 natočila RTE dokumentární film s názvem Get Collins, který se soustředil na zpravodajskou válku, jež se odehrávala v Dublinu.

O Collinsovi natočil režisér Neil Jordan v roce 1996 film Michael Collins s Liamem Neesonem v hlavní roli.