Afrikáty jsou souhlásky, které se tvoří jako spojení dvou artikulačních fází: nejprve krátká stopa (uzávěr), po níž bezprostředně následuje frikativa (souvislé šumění). Typickým příkladem je zvuk psaný v angické pravopisu jako "ch" ve slově "church" (angličtině (v IPA se píše /t͡ʃ/); při výslovnosti nejprve uzavřete proud vzduchu jako pro /t/ a pak uvolněním tohoto uzávěru vytvoříte třecí proud jako /ʃ/. Afrikáty bývají homorganické (stopa i frikativa na stejném místě artikulace) a často se v fonologii chovají jako jeden segment (foném), nikoli jako dvě oddělené souhlásky. V IPA se afrikáty zapisují buď pomocí spojovací čárky/tie-baru (např. /t͡ʃ/, /d͡ʒ/), nebo bez něj (např. /tʃ/, /dʒ/).

Znělost a další opoziční rysy

Afrikáty mohou být znělé (výdech vzduchu doprovázený vibrací hlasivek, např. /d͡ʒ/) nebo bezznělé (např. /t͡ʃ/). V některých jazycích se místo kontrastu znělosti používá kontrast aspirace (výdech / dech), případně palatalizace či retroflexe.

Příklady v různých jazycích

  • Angličtina: /t͡ʃ/ (často psáno "ch") jako v church, a /d͡ʒ/ (psáno "j" nebo "dg") jako v judge.
  • Čeština: běžná afrikáta /t͡s/ je psána písmenem c (např. cena [tsena]); písmeno č označuje /t͡ʃ/ (např. čaj [t͡ʃaj]); zvuk /d͡ʒ/ se vyskytuje převážně v příponách a vázaných l-zech z cizích slov (např. džus [d͡ʒus]).
  • Mandarínská čínština rozlišuje afrikáty podle aspirace (nikoli podle znělosti). Aspirované afrikáty (s dechem) jsou /t͡ɕʰ/ (v hanyu pinyin psáno "q"), /t͡sʰ/ ("c") a /ʈ͡ʂʰ/ ("ch"); neaspirované (bez dechu) jsou /t͡ɕ/ (psáno "j"), /t͡s/ ("z") a /ʈ͡ʂ/ ("zh"). Příklady pinyin: "ji" (/t͡ɕi/), "qi" (/t͡ɕʰi/), "zhi" (/ʈ͡ʂɨ/), "chi" (/ʈ͡ʂʰɨ/), "zi" (/t͡si/), "ci" (/t͡sʰɨ/).
  • Jiné jazyky: v polštině, italštině nebo němčině se afrikáty vyskytují v různých podobách (např. italské /ts/ nebo /dz/ psané z nebo zz, německé případy v přejatých slovech jako "Tsch").

Rozdíl mezi afrikátou a dvojicí souhlásek

Afrikátu lze od skupiny dvou souhlásek rozlišit podle několika kritérií:
  • Fonetika: stopa a frikativa jsou stejným místem artikulace a plynule přecházejí bez krátké samohláskové vložky.
  • Fonologie: afrikáta často funguje jako jeden foném (např. může tvořit jednu slabiku nebo se chovat jako jeden segment při asimilaci a přepisu).
  • Distribuce: v některých jazycích se afrikáty nevyskytují na místech, kde by se očekávaly klasické shluky dvou souhlásek.

Jak na výslovnost (praktické tipy)

  • Nejdříve vytvořte krátký uzávěr (jako pro /t/ nebo /d/). Poté uvolněním uzávěru pokračujte do třecího proudu vzduchu (jako pro /ʃ/ nebo /ʒ/) — celý pohyb by měl být plynulý.
  • Dbejte na to, aby obě fáze byly homorganické (stejné místo artikulace): např. pro /t͡ʃ/ vytvořte alveolární uzávěr a následující postalveolární frikativ.
  • V jazycích s aspirací (např. mandarínština) rozlišujte silnější výdech / „dech“ po uvolnění (aspirace) od neaspirované varianty.

Zápis v IPA a pravopis

V IPA se afrikáty zapisují často s tie-barem (např. /t͡ʃ/, /d͡ʒ/, /t͡s/), ale v praktických přepisech se běžně používá i bez něj (např. /tʃ/, /dʒ/). Pravidla pravopisu se v jednotlivých jazycích liší (angličtina: ch/j; čeština: c/č/dž; pinyin pro mandarínštinu: j/q/zh/ch/ z/c apod.). Shrnutí: Afrikáty jsou jedinečné souhlásky složené ze stopy následované frikativou, často se chovají jako jeden foném a v různých jazycích je důležitý rozdíl mezi znělostí, aspirací nebo místem artikulace.