Délka samohlásky
Délka samohlásky je v jazycích vlastností, kdy délka samohlásky ve slově může vytvořit zcela jiné slovo. Ačkoli je to vlastnost mnoha jazyků, například japonštiny, arabštiny, havajštiny, klasické latiny a thajštiny, existuje také mnoho jazyků, které tuto vlastnost nemají.
Příkladem mohou být japonská slova chizu, která mají krátkou samohlásku (samohláska vyslovovaná krátkou dobu), a chīzu, která mají dlouhou samohlásku (samohláska vyslovovaná dlouhou dobu). Jediný rozdíl, který lze slyšet, je v tom, jak dlouho se vyslovuje samohláska "i". Doba, po kterou je samohláska vyslovována, může vytvořit dvě zcela odlišná slova. Chizu znamená "mapa", zatímco chīzu "sýr".
Při použití IPA se dvojtečka (:) používá k označení, že samohláska před ní je dlouhá samohláska. Například chizu se v IPA píše jako /t͡ɕizɯ/, ale chīzu se píše jako /t͡ɕi:zɯ/.
Zatímco ve staré angličtině se samohlásky prodlužovaly, ve většině moderních dialektů angličtiny tomu tak není. Například slova God a good měla dříve stejný samohláskový zvuk, ale samohláska ve slově good (/go:d/), která byla dlouhou samohláskou, se vyslovovala déle než ve slově God (/god/), které bylo samohláskou krátkou. Ačkoli se samohlásky v moderní angličtině velmi liší od staročeštiny, čtenář si často může udělat představu o tom, jak samohlásky dříve zněly, na základě pravopisu anglického slova, který často ukazuje spíše historické kořeny slov než jejich současnou výslovnost. Dlouhé samohlásky se ve staré angličtině mohly psát s čárkou na vrcholu samohlásky, jako je tomu například ve slově gōd (dobrý). Později, v době střední angličtiny, se dlouhé samohlásky psaly dvěma samohláskami dohromady jako ve slovech book nebo break a na konec slova se psalo němé "E" jako ve slově hate (nenávist). Všechny tyto samohlásky byly dlouhými samohláskami až do Velkého samohláskového posunu v angličtině, kdy se samohlásky v angličtině změnily a zněly zcela jinak než dříve.
V klasické latině se samohlásky i souhlásky prodlužovaly a nad dlouhými samohláskami se psal makron neboli rovná vodorovná čára. V klasické latině byly ānus (/ˈaː.nus/), annus (/ˈan.nus/) a anus (/ˈa.nus/) různá slova. Ānus znamená "hýždě", annus znamená rok a anus znamená stařena. Dnes žádný z románských jazyků, tedy jazyků, které jsou dceřinými jazyky latiny, nerozlišuje slova podle délky samohlásek, ačkoli italština dokáže rozlišovat slova podle délky souhlásek: /anno/ "rok", /ano/ "anus". Italština má také samohlásky prodlužující se v přízvučných slabikách končících na samohlásku, ale délka samohlásky nemůže rozlišovat dvě slova tak, jak by to bylo možné v latině.
Otázky a odpovědi
Otázka: Co je to délka samohlásky?
Odpověď: Délka samohlásky je vlastnost jazyků, kdy to, jak dlouho je samohláska ve slově vyslovena, může vytvořit zcela jiné slovo.
Otázka: Které jazyky mají tuto vlastnost?
Odpověď: Tuto vlastnost lze nalézt v mnoha jazycích, například v japonštině, arabštině, havajštině, klasické latině a thajštině.
Otázka: Můžete uvést nějaký příklad?
Odpověď: Příkladem mohou být japonská slova chizu a chīzu. Jediný rozdíl mezi těmito dvěma slovy je, že samohláska "i" ve slově chīzu se vyslovuje déle než ve slově chizu. Chizu znamená "mapa", zatímco chīzu znamená "sýr".
Otázka: Jak zobrazujeme dlouhé samohlásky při použití IPA?
Odpověď: Při používání IPA se dvojtečka (:) používá k označení, že samohláska před ní je dlouhá. Například chizu by se v IPA zapsalo jako /t͡ɕizɯ/, ale chīzu by se zapsalo jako /t͡ɕi:zɯ/.
Otázka: Má angličtina nějaké rysy související s prodlužováním samohlásek?
Odpověď: Stará angličtina měla některé rysy související s prodlužováním samohlásek, avšak většina moderních dialektů angličtiny tento rys již nepoužívá. Ve staré angličtině se k hláskování dlouhých samohlásek používaly hlásky se dvěma samohláskami dohromady jako book nebo break a psaní němého "E" na konci slova jako hate. Všechny tyto změny byly prováděny až do doby, kdy došlo k Velkému samohláskovému posunu, který oproti dřívějšku drasticky změnil způsob, jak samohlásky zněly.
Otázka: Jak klasická latina rozlišovala slova podle jejich délky? Odpověď: V klasické latině se k rozlišování slov podle délky používaly makrony, což jsou rovné vodorovné čáry nad dlouhými samohláskami. Například Ānus (/ˈaː.nus/), annus (/ˈan.nus/) a anus (/ˈa.nus/) jsou tři různá slova, z nichž každé má jiný význam, přestože se vyslovují podobně, a to díky rozdílné délce samohlásek, která je vyznačena makronem nad nimi. Ānus znamená "hýždě", annus znamená rok a anus znamená stará žena, respektive .
Otázka: Zachovávají si ještě některé románské jazyky rozlišovací znaky založené na délce samohlásek ? Odpověď: Ne , žádný z románských jazyků , které jsou dceřinými jazyky latiny, nerozlišuje slova podle délky samohlásek, i když italština má souhlásky prodloužené. Italština má také určitou formu prodlužování samohlásek, ale nedokáže rozlišit dvě slova jako latina .
