Délka samohlásky ve fonetice: definice, příklady a zápis v IPA

Délka samohlásky ve fonetice: vysvětlení, příklady a zápis v IPA — jak rozlišit krátké a dlouhé samohlásky s ukázkami z japonštiny, latiny a angličtiny.

Délka samohlásky je fonetická vlastnost, při níž se doba trvání výslovnosti samohlásky liší tak, že tento rozdíl může nést významovou (fonematickou) distinkci — tedy vést k rozdílu mezi dvěma samostatnými slovy. Délka může být v některých jazycích fonologicky podstatná (např. japonština, thajština, klasická latina), v jiných jazycích je pouze fonetickým rysem nebo závisí na okolních hláskách a výslovnostních pravidlech (např. většina dialektů moderní angličtiny).

Fonetika vs. fonologie

Je důležité rozlišit:

• fonetickou délku — objektivní časová délka trvání samohlásky (měřitelná v milisekundách),
• fonologickou (nebo fonematickou) délku — systémovou vlastnost jazyka, kdy rozdíl v délce mění význam slova (minimal páry).

Zápis v IPA

V IPA se pro označení dlouhé samohlásky obvykle používá znaménko ː (U+02D0), které se v běžném textovém zápisu často nahrazuje dvojtečkou :. Pro označení polodlouhé výslovnosti existuje symbol ˑ. Například japonské příklady z níže uvedeného odstavce lze zapsat jako /t͡ɕizɯ/ (krátká) a /t͡ɕiːzɯ/ (dlouhá), což odpovídá i široce používanému zápisu /t͡ɕizɯ/ vs. /t͡ɕi:zɯ/.

Příklady a minimal páry

Nejčitelnějším příkladem, kde délka mění význam, je japonština. Příkladem jsou slova chizu a chīzu:

• chizu — krátká samohláska /t͡ɕizɯ/ — "mapa",
• chīzu — dlouhá samohláska /t͡ɕiːzɯ/ (nebo /t͡ɕi:zɯ/) — "sýr".

Tento rozdíl je slyšitelný pouze v době trvání („jak dlouho“ je vyslovena samohláska „i“).

Další ukázky z textu a historie:

• Ve staré angličtině se samohlásky prodlužovaly a délka nesla význam. Příkladem historického rozdílu jsou slova God a good, která dříve obsahovala rozdílné délky samohlásek (např. good /goːd/ vs. God /god/). Později se vztahy mezi pravopisem a výslovností změnily (Velký samohláskový posun) a mnohé historické značky délky zůstaly pouze v psaném tvaru jako pozůstatky etymologie.
• V klasické latině byly délky samohlásek fonologicky významné; dlouhé samohlásky se značí makronem (rovná čára). Například ānus (/ˈaː.nus/), annus (/ˈan.nus/) a anus (/ˈa.nus/) jsou tři odlišná slova s rozdílným významem — ānus "hýždě", annus "rok", anus "stařena".
• Dnes románské jazyky obecně délku samohlásek fonologicky nerozlišují (vyjímky a speciální případy se vyskytují), zatímco některé jazyky (např. italština) rozlišují délky souhlásek (geminace): např. /anno/ "rok" vs. /ano/ "anus".

Délka v češtině

Čeština patří mezi jazyky, kde je délka samohlásky fonologicky významná — mění význam slova. Dlouhé samohlásky jsou v češtině označovány pravopisně akcentem (á, é, í, ý, ó, ú) a historickým znakem ů. Např.:

• byt /bɪt/ — "byt" (obytný prostor) vs. být /biːt/ — "existovat" (infinitiv slovesa) — rozdíl je v délce samohlásky i v její kvalitě,
• další páry: rok vs. – tu je méně příkladů s čitelnou minimal párou, ale běžné jsou páry jako pán /paːn/ "pán" vs. pan /pan/ (pan jako oslovení) nebo např. sám /saːm/ "sám" vs. sam (výrazy v oblastech slova, které se liší v kontextech).

Gramotně se délka v češtině značí diakritikou; délka je tedy součástí spisovné ortografie. Délka samohlásek v češtině je obvykle zhruba dvojnásobná oproti krátkým samohláskám, ale přesný poměr závisí na kontextu a tempu řeči.

Ortogafické značky délky v různých jazycích

Různé jazyky používají různé způsoby zápisu délky v ortografii:

• makron (čára) nad písmenem v latině: ā, ē, ī, ō, ū,
• dlouhé samohlásky v češtině: akut (á, é, í, ý, ó, ú) a historické ů,
• zdvojení samohlásek v některých stadiích angličtiny či v transkripcích (např. středověké zápisy),
• dvojtečka nebo symbol ː v IPA jako univerzální notace délky.

Fonetická realizace a měření

Foneticky se délka měří jako doba trvání sonorního výdechu při vyslovování samohlásky (v ms). V některých jazycích (např. japonština) je dlouhá samohláska přibližně dvojnásobkem krátké; v jiných jazycích se rozdíl může pohybovat v menším rozsahu (1,2–1,8×). V praxi délka také závisí na:

• přízvuku (ve zdůrazněných slabikách bývají samohlásky delší),
• okolních hláskách (např. samohlásky před znělými souhláskami bývají delší než před neznělými v angličtině),
• tempo a emocionální nátlak mluvy.

Další jevy související s délkou

Existují také procesy jako kompenzační prodloužení (compensatory lengthening), kdy ztráta hlásky vede k prodloužení sousední samohlásky, a rovněž procesy, kdy délka koreluje s kvalitou samohlásky (v některých jazycích se krátké a dlouhé samohlásky liší i v artikulační kvalitě, nikoliv pouze v době trvání).

Shrnutí

Délka samohlásky je univerzální fonetický rys, který v některých jazycích slouží k rozlišování slov (fonematická délka), zatímco v jiných jazycích je pouze proměnným akustickým rysem. V notaci IPA se pro dlouhou samohlásku užívá znak ː (nebo běžně dvojtečka :), a v různých jazycích ji graficky zaznamenává ortografie různými způsoby (diakritika, dvojité písmeno, historické značky apod.).

Otázky a odpovědi

Otázka: Co je to délka samohlásky?

Otázka: Které jazyky mají tuto vlastnost?

Otázka: Můžete uvést nějaký příklad?

Otázka: Jak zobrazujeme dlouhé samohlásky při použití IPA?

Otázka: Má angličtina nějaké rysy související s prodlužováním samohlásek?

Hledání podle dopisu