Očkování

Očkování versus imunizace

Dalším slovem používaným pro vakcíny je imunizace. Tato slova znamenají trochu odlišné věci. Očkování je, když je člověku podáno něco, co má přimět imunitní systém, aby se naučil bojovat s infekčním onemocněním.

Imunizace spočívá v tom, že se imunitní systém člověka naučí bojovat s infekcí. K imunizaci může dojít na základě očkování. K imunizaci však může dojít také v důsledku získání infekce. Například proti žloutence typu B může být člověk imunní, pokud onemocní žloutenkou typu F. Poté, co člověk prodělá žloutenku typu B a následně se uzdraví, je imunizován proti tomu, aby ji znovu dostal. Proti hepatitidě B může být člověk také imunizován tím, že se nechá očkovat proti hepatitidě B.

Očkování a imunizace mají tedy trochu odlišný význam. Když však lidé tato slova vyslovují, obvykle znamenají totéž. Lidé říkají imunizace a myslí tím totéž co očkování.

 

Stádní imunita

Důležitou součástí fungování vakcín je stádní imunita. Stádo je skupina zvířat. Stádová imunita vzniká, když je většina zvířat ve skupině imunní vůči infekci. Pokud je většina zvířat imunní, nemohou onemocnět. Pokud onemocnění nedostanou, nemohou ho přenést na jiná zvířata. Takže i jedno zvíře, které není imunní, je bezpečnější. Pokud žádné z ostatních zvířat ve stádě infekci nedostane, nemůže ji přenést na to, které není imunní.

To je důležité i u lidí. Pokud je 95 % lidí v daném místě vůči nemoci imunních, je zbylých 5 % v bezpečí. Nejsou v blízkosti nakažených lidí, takže se nenakazí.

Lidé, kteří jsou v pětiprocentní skupině, tam jsou z mnoha důvodů. Někteří dostali vakcínu, ale nereagovali na ni. Jejich imunitní systém se s ní nenaučil dobře bojovat. Někteří z nich jsou příliš nemocní na to, aby vakcínu dostali. Mohou to být děti, které jsou příliš nemocné jinými nemocemi, než aby dostaly vakcínu. Mohou to být těhotné ženy, které vakcínu nemohou dostat, protože by mohla ublížit jejich dítěti. Může to být člověk s rakovinou, který nemá silný imunitní systém. Může to být starší osoba, která má oslabený imunitní systém.

Pokud se tedy v daném místě nechají očkovat všichni, chrání to i tyto lidi. Pokud nejsou chráněni stádovou imunitou, mohou na infekci onemocnět více. Snadněji se nakazí a onemocní na ni více. Proto je důležité, aby se nechali očkovat lidé, kteří jsou zdraví. Chrání to zdravé lidi. Je však také důležité chránit ostatní lidi, kteří jsou staří, slabí nebo nemocní.

 

Typy vakcín

Existují různé typy vakcín:

1. Inaktivované vakcíny obsahují částice (obvykle viry). Ty byly za tímto účelem vypěstovány. Byly usmrceny pomocí formaldehydu nebo jiným způsobem. Virus však stále vypadá neporušeně; imunitní systém si proti němu může vytvořit protilátky.
2. Atenuované vakcíny obsahují živé viry, které byly oslabeny. Rozmnožují se, ale velmi pomalu, což je pro imunitní systém "snadná výhra". Takové vakcíny nelze použít u pacientů se silně oslabeným imunitním systémem, jako jsou například pacienti s AIDS, protože nejsou schopni porazit ani tento velmi slabý virus.
3. Subjednotkové vakcíny ukazují antigeny imunitnímu systému, aniž by do něj vnášely virový materiál.

 

Bezpečnost očkování

Dnes jsou v moderních zemích téměř všichni lidé očkováni, což způsobilo, že se mnoho závažných onemocnění stalo vzácnými. Někteří lidé však proti očkování brojí, protože se obávají možných vedlejších účinků očkování.

Očkování má některé vedlejší účinky. Patří mezi ně otok a zarudnutí v místě vpichu, bolest ruky nebo horečka. Tyto účinky jsou způsobeny bojem imunitního systému s viry nebo bakteriemi, které byly injekčně aplikovány. Velmi vzácně se stává, že imunitní systém reaguje na virus natolik přehnaně, že poškodí další oblasti v těle.

Kromě těchto skutečných vedlejších účinků očkování se někteří lidé domnívají, že vakcíny způsobují i další závažné problémy, jako je autismus, poškození mozku nebo cukrovka. Pro to však neexistují žádné důkazy. Téměř všichni lékaři a vědci jsou přesvědčeni, že očkování nic z toho nezpůsobuje.

Převážná většina lékařů a vědců je přesvědčena, že očkování je dobrá věc a že výhody, které přináší předcházení nemocem, jsou mnohem větší než velmi malé riziko vedlejších účinků. Všechny lékařské organizace na celém světě, včetně Světové zdravotnické organizace(WHO), Americké lékařské asociace, Americké pediatrické akademie a Centra pro kontrolu nemocí ve Spojených státech, očkování podporují.

 

Původ

Slovo "vakcína" vytvořil Edward Jenner. Slovo pochází z latinského slova vacca, což znamená kráva. Virus, který postihuje hlavně krávy (kravské neštovice), byl použit k prvnímu vědeckému důkazu, že podání jednoho viru člověka může ochránit před příbuzným a nebezpečnějším virem.

 

Historie očkování

Vůbec první očkování bylo proti neštovicím. V roce 1796 si toho všiml anglický lékař Edward Jenner. Všiml si, že lidé, kteří dostali kravské neštovice, neonemocněli neštovicemi. Dal mladému chlapci virus kravských neštovic, aby ho ochránil před neštovicemi. To se provádělo tak, že se chlapci do kůže vyškrábala tekutina z vředů po kravských neštovicích. Stejnou metodu s použitím tekutiny z vředů používali i lidé, kteří dostali neštovice. Lidé to dělali proto, aby se jim neštovice dostaly na jedno místo na těle. Mohli si pak vybrat, na které části těla jim neštovice zanechají jizvy. Někdy však lidé, kteří to dělali, na neštovice velmi onemocněli. Někteří dokonce zemřeli. Bylo to nebezpečné. Ale lidé to dělali, protože to bylo méně nebezpečné než dostat neštovice.

Edward Jenner dal chlapci kravské neštovice stejným způsobem, jakým se lidé pokoušeli dát neštovice. O šest týdnů později vyškrábal chlapci neštovice do kůže. Chlapec neštovicemi neonemocněl. Tento chlapec byl vůbec prvním člověkem, který se nechal očkovat.

Teprve téměř 100 let po očkování proti neštovicím byl v roce 1879 nalezen lék na další očkování proti choleře. Poté byly nalezeny vakcíny proti 28 různým typům nemocí.

 
Plakát k očkování proti neštovicím.