Klauzule o zdanění a výdajích

Text

Kongres má pravomoc ukládat a vybírat daně, cla, poplatky (forma daně) a spotřební daně k úhradě dluhů a k zajištění společné obrany a obecného blahobytu Spojených států; všechna cla, poplatky a spotřební daně však musí být jednotné na celém území Spojených států;

Pozadí

Články Konfederace (1781-1789) neudělovaly ústřední vládě pravomoc vybírat daně. Tuto pravomoc měly pouze státy. Kongres mohl získat peníze pouze tak, že o ně požádal státy. Mohl si také půjčovat peníze od zahraničních vlád nebo prodávat západní země. Cílem tohoto opatření bylo udržet slabou centrální vládu, přičemž většina vládních pravomocí byla vyhrazena nezávislým státům. Kongres neměl žádné příjmy na splácení svých dluhů ani na prosazování svých zákonů a smluv. To byla jedna z otázek, kterými se zabýval Ústavodárný konvent v roce 1787 a které byly v ústavě změněny.

Druhy daní

Pravomoc Kongresu vybírat daně má v Ústavě výjimku a dvě výhrady. Zboží vyvážené z jakéhokoli státu nesmí být zdaněno. Přímé daně se musí řídit pravidlem rozdělení.

Doložka o obecném blahu

Pravomoc "pečovat o obecné blaho" je dána Ústavou. V roce 1791 Thomas Jefferson napsal:

Ukládat daně za účelem zajištění obecného blahobytu Spojených států, tedy "ukládat daně za účelem zajištění obecného blahobytu". Neboť ukládání daní je pravomoc a obecné blaho je účel, pro který má být tato pravomoc vykonávána. Nemají ukládat daně ad libitum za libovolným účelem, ale pouze za účelem splácení dluhů nebo zajištění blahobytu Unie. Stejně tak nemohou činit cokoli, co se jim zlíbí, aby zajistily obecné blaho, ale pouze ukládat daně za tímto účelem...

Psal o ústavnosti existence národní banky. Zde poukazoval na to, že tato klauzule není samostatnou pravomocí udělenou Kongresu, ale že má tuto daňovou pravomoc kvalifikovat. Nejvyšší soud od té doby neměl příležitost se k této otázce formálně vyjádřit.

Oba autoři tohoto ustanovení se lišili v názoru na význam slova "obecné blaho". Alexander Hamilton zastával velmi jasný názor, že doložka znamená právě to, co říká. Obecné blaho znamenalo prospěch každého občana. James Madison zastával omezenější názor. Domníval se, že doložka dává Kongresu pravomoc zdaňovat jen proto, aby se uživil a zůstal u moci. Kongres se od počátku řídil Hamiltonovým názorem. Vynakládal stále více prostředků na výdaje pro obecné blaho, které často vyžadovaly odpovídající finanční prostředky od států.

Doložka o jednotnosti

Nepřímé daně podléhají pravidlu jednotnosti. To říká, že "všechna cla, poplatky a spotřební daně musí být jednotné v celých Spojených státech". Nejvyšší soud nejprve prohlásil, že daň je jednotná, "pokud "působí se stejnou silou a účinkem na každém místě, kde se nachází její předmět". Ve věci United States v. Ptasynski (1983) dospěl soud jednomyslně k závěru, že jakákoli daň, u níž je její předmět vymezen negeograficky, splňuje ustanovení o jednotnosti. Za druhé, pokud je předmět daně vymezen geograficky, je třeba pečlivě hledat jakoukoli "skutečnou geografickou diskriminaci".