Marshallův plán

Morgenthauův plán

Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší prohlásil, že pokud Evropa potřebuje peníze na obnovu válkou zničeného majetku, měla by si je vzít od Německa. Tyto peníze se nazývaly válečné reparace. Morgenthau také řekl, že to zabrání tomu, aby se Německo někdy obnovilo, a hrozilo, že začne další válka. Vzetí peněz Německu bylo provedeno po první světové válce a nefungovalo. Místo aby ostatním zemím pomohlo, uškodilo jim. Podniky totiž nemohly prodávat uhlí a ocel, které vyráběly, protože z Německa přicházely zdarma.

Monnetův plán

Francouz Jean Monnet prohlásil, že Francie by měla ovládnout německé uhelné oblasti Porúří a Sárska a využít je k obnově francouzského průmyslu. V roce 1946 se okupační mocnosti dohodly na přísném omezení rychlosti reindustrializace Německa. Byly stanoveny limity pro množství uhlí a oceli, které se může vyrábět.

Úroveň shody v odvětví

Jednalo se o první německý průmyslový plán. Byl podepsán počátkem roku 1946 a říkal, že německý těžký průmysl má být snížen na polovinu úrovně z roku 1938 zničením 1 500 výrobních závodů.

Koncem roku 1946 už vlády viděly problémy tohoto plánu a dohoda byla několikrát změněna, naposledy v roce 1949. Demontáž továren však pokračovala i v roce 1950. Německo bylo pro ekonomiku Evropy dlouhou dobu velmi důležité. To znamenalo, že chudé Německo brzdilo evropské oživení, protože ostatní země nemohly Německu tolik věcí prodat. Chudé Německo bylo drahé i pro okupační mocnosti. Musely Německu dodávat potraviny a další věci, které potřebovalo a které si již nemohlo samo vypěstovat nebo vyrobit.

Z tohoto důvodu byly plány Morgenthaua a Monneta odmítnuty.

Marshallův plán skončil v roce 1952. Nápady na jeho prodloužení byly zastaveny kvůli nákladům korejské války a přezbrojení. Ve volbách do Kongresu v roce 1950 navíc získali křesla američtí republikáni, kteří byli vůči plánu nepřátelští.

Marshallův plán je označován za "nejnezištnější čin v dějinách". To však nemusí být pravda. Spojené státy měly z plánu prospěch, protože součástí dohody o poskytnutí pomoci bylo, že země budou muset otevřít své ekonomiky americkým společnostem.

"Historičtí revizionisté", jako například Walter LaFeber, v 60. a 70. letech 20. století tvrdili, že šlo o americký ekonomický imperialismus. To znamená, že se jednalo o pokus získat kontrolu nad západní Evropou stejně jako Sověti kontrolovali východní Evropu.

Ekonom Tyler Cowen uvedl, že země, které dostaly nejvíce pomoci z Marshallova plánu (Velká Británie, Švédsko, Řecko), zaznamenaly v letech 1947-1955 nejmenší výnosy a nejméně rostly. Národy, které dostaly málo (např. Rakousko), rostly nejvíce.

Když se německý analytik Werner Abelshauser zabýval západoněmeckou ekonomikou v letech 1945 až 1951, usoudil, že k nastartování a udržení obnovy není zahraniční pomoc nutná. Cowen zjistil, že hospodářské oživení Francie, Itálie a Belgie začalo ještě před Marshallovým plánem. Belgie po svém osvobození v roce 1944 do značné míry spoléhala na hospodářskou politiku volného trhu a její oživení bylo nejrychlejší. Také neměla tak vážný nedostatek bytů a potravin jako zbytek kontinentální Evropy. [1]

• Aliance pro pokrok neuspěla s Marshallovým plánem pro Střední a Jižní Ameriku.
• GARIOA (Government and Relief in Occupied Areas) Předchůdce pomoci v rámci Marshallova plánu.
• Morgenthauův plán Plán po kapitulaci Německa
• Průmyslové plány pro Německo