Magnum Crimen

Kniha

Předmluva

Novak napsal, že sbíráním dokumentů a knih pro napsání své knihy strávil více než 40 let. Tento materiál začal sbírat už na střední škole, pokračoval v něm jako vysokoškolský student a člen Rakouského historického ústavu ve Vídni, poté jako univerzitní profesor v Záhřebu a Bělehradě. Pracoval na třech knihách, z nichž Magnum crimen je poslední, první dva díly jsou Magnum tempus a Magnum sacerdos. V roce 1941, po zničení a okupaci Království Jugoslávie, byl Novak nucen zničit veškerý materiál, který shromáždil. Hrozilo mu, že bude zatčen a zabit německými okupanty a jejich kolaboranty v Bělehradě. Byl mezi prvními deseti lidmi, které Němci v Bělehradě zatkli, ale podařilo se mu přežít a po osvobození Bělehradu v říjnu 1944 pokračovat v práci na této knize.

Novak věnuje tuto knihu obětem (známým i neznámým) klerofašismu.

Při sledování činnosti římskokatolické církve v Jugoslávii po více než padesát let dochází autor k závěru, že tato církev nahradila myšlenku služby Bohu službou římské kurii, tj. službou vládě římského pontifikátu v roli světového vůdce. V důsledku této myšlenky římskokatolická církev v Království Jugoslávie ztotožnila římský katolicismus s chorvatskou národností, což z většiny jejího kněžstva udělalo horlivé stoupence ustašovců.

Kapitoly I - XVIII

Kniha popisuje činnost římskokatolického kléru v Království Jugoslávie, včetně jeho záměrů a pokusů stát se nadřazeným státu, ovládat stát a nakonec i každodenní život obyčejných lidí. Má dvě samostatné části. První část se skládá z patnácti kapitol, které zahrnují římskokatolický klerikalismus od konce devatenáctého a počátku dvacátého století v Rakousku-Uhersku, poté v Království Jugoslávie. Druhá část, poslední čtyři kapitoly, zahrnuje vznik a pád Nezávislého státu Chorvatsko a aktivní podporu duchovenstva římskokatolické církve.

Hlavní doktrínou římskokatolické církve v Království Jugoslávie bylo, že
(a) duchovní jsou placeni státem jako státní úředníci;
(b) stát nemůže mít nad církví
žádnou kontrolu;
(c) církev má právo plně se zapojit do politického života Království Jugoslávie;
(d) církevní nauka/náboženská výchova musí být součástí osnov základních a středních škol; a že
(e) výuka římskokatolické církve ve školách je povinná pro všechny žáky, jejichž alespoň jeden rodič je římský katolík.

K dosažení těchto cílů církev podporovala klerikální politické strany a konfrontovala je s jinými konfesemi, především se srbskou pravoslavnou církví, přičemž veřejně hlásala nenávist vůči pravoslavnému obyvatelstvu a obhajovala chorvatský a slovinský separatismus a nesnášenlivost vůči ostatním.

Myšlenky Josipa Juraje Strossmayera, z nichž nejdůležitější byla - služba Bohu rovná se služba lidem, vytvoření blízkých vztahů mezi Chorvaty a Srby zavedením staroslověnštiny jako liturgického jazyka římskokatolické církve na Balkáně - byly římskokatolickým klérem v Chorvatsku a Slovinsku agresivně potlačovány. Duchovenstvo postavilo římskou kurii mezi Boha a lid a požadovalo od římských katolíků naprostou poslušnost římské kurii a bezpodmínečnou lásku k římskému papeži. Duchovenstvo, které zůstalo věrné Strossmayerovi, bylo odsunuto na okraj společnosti, přičemž nejhorlivější příznivci byli záhřebským arcibiskupem exkomunikováni.

Přesto byl Strossmayer stejným klérem přijímán jako velký římskokatolický biskup - jeho učení však bylo překrucováno nebo se o něm vůbec nemluvilo. Stejný osud potkal i Franja Račkiho, Anteho Trumbiće a Stjepana Radiće - tři chorvatské politiky aktivně prosazující a bojující za jugoslávství - jako společného jmenovatele pospolitosti a života slovanského národa v království Jugoslávie. Trumbićův a Radićův boj proti centralismu byl interpretován jako podpora chorvatského a slovinského separatismu.

Novak ukázal, že ani protichorvatským aktivitám v italských chorvatských a slovinských zemích (jako kompenzaci za pomoc v první světové válce) chorvatský a slovinský římskokatolický klérus v Jugoslávii neprotestoval. Vyhnání chorvatského a slovinského duchovenstva z těchto zemí a jeho nahrazení Italy bylo přijato mlčky a mezi jejich katolickými bratry v Jugoslávii bylo přijato bez odporu a protestů.

Politické aktivity Ante Paveliće v Království Jugoslávie, ustašovský terorismus a přijetí fašismu byly podporovány římskokatolickým duchovenstvem. Pavelićův nacionalismus ztotožňoval římský katolicismus s chorvatstvím, což duchovní aktivně podporovali a vykládali.

Druhá část této knihy pojednává o počátcích nezávislého chorvatského státu, o aktivní podpoře římskokatolického duchovenstva tomuto státu a o jeho účasti a podpoře při vyhlazování a/nebo násilné konverzi Srbů a vyhlazování Židů a Romů. Kniha je plná svědectví a dokumentů, které ukazují aktivní zapojení katolického duchovenstva do podpory, organizace a provádění vyhlazování Srbů, Židů a Romů v Království Jugoslávie. Jednou z nejbizarnějších popsaných událostí je, že římskokatoličtí kněží v koncentračním táboře Jasenovac denně pracovali na nejhroznějších způsobech zabíjení vězňů tábora, zatímco se pravidelně každý den chodili modlit k Bohu do kaple.

Na konci druhé světové války se katolický klérus bránil a v některých dopisech a instrukcích určených kněžím se hájil svým odporem k násilnému obracení na víru a vyhlazování. Kniha konstatuje, že tyto dopisy a pokyny nebyly veřejné a nebyly respektovány ani dodržovány. Ve skutečnosti článek z "Nového listu"' tvrdil, že Žida nelze zachránit přestupem ke katolictví.

Arcibiskup Aloysius Stepinac je v této knize vylíčen jako horlivý římskokatolický křižák, který veřejně podporoval vznik Nezávislého státu Chorvatsko, uznával ustašovce jako chorvatské vlastence, hájil ji před římským papežem a byl zodpovědný za rasistický postoj a chování svého kléru.

Vydání v anglickém jazyce [2011]

Toto vydání, kromě toho, že je anglickým překladem vydání z roku 1948, obsahuje dvě nové kapitoly - XIV. Ecclesia militants at war with the ideology of Tyrš a XV. Obvinění z libelly, které byly v původní verzi vypuštěny na nátlak šéfa OZNA Josipa Broze Tita Maksy Baće.

Kapitola XIV je věnována Sokolu, který založili v Praze v roce 1862 Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš. Cílem Sokolstva bylo oživit a posílit národní uvědomění a podpořit duševní a tělesné zdraví českého lidu prostřednictvím sportu a mravní výchovy. Myšlenka brzy získala všeslovanský charakter a sokolské organizace byly později založeny v Chorvatsku, Slovinsku, Srbsku, Bulharsku, Polsku a Rusku. Sokolské hnutí mělo plnou podporu tehdejšího Đakovského biskupa Strossmayera. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 a pod vedením Lazara Cara se 15. června 1919 chorvatské sokolské spolky spojily se srbskými a slovinskými sokolskými spolky do velkého Sokolského svazu.

Separatismu nakloněné chorvatské duchovenstvo přimělo chorvatské sokoly, aby v letech 1919-20 vystoupili z Jugoslávského sokolského svazu, což podnítilo vnitřní konflikty uvnitř svazu z politických důvodů. Zároveň vysoké katolické duchovenstvo založilo duchovenskou organizaci Orlovi (Orlové) s cílem odvést mládež ze Svazu. Chorvatská katolická církev odmítala panslovanskou myšlenku sdružovat katolické, pravoslavné a muslimské věřící pod heslem, že "bratr je drahý bez ohledu na víru". Dvě katolické organizace, Orlovi (Orlové) a Katolička Akcija (Katolická akce), byly hlavní základnou tohoto odporu proti myšlence jugoslávství, bratrství a náboženské tolerance. Odpor katolické církve k této myšlence panslavismu vedl polské Sokoly k tomu, že se v roce 1926 zdrželi účasti na mezinárodním Všesokolském sletu v Praze.

Kapitola XV, nazvaná Libellus Accusations, pojednává o několika chorvatských duchovních, kteří byli stoupenci Strossmayerovy myšlenky (totiž že sloužit lidem znamená sloužit Bohu). Nejvýznamnějším z nich byl Frano Ivanišević, národní bojovník a propagátor staroslověnštiny jako liturgického jazyka v chorvatské katolické církvi. Dokázal, že katolický kněz sloužící svému lidu nebude proti své církvi a víře.

Kniha jako akademická příručka

Mezi vědci-historiky je tato kniha přijímána jako seriózní vědecká literatura a jako taková je mnohokrát citována a odkazována [1],[2]. Tak se kniha stala příručkou v knihovnách mnoha univerzit po celém světě [3].

Nejstaršími přehledy této knihy jsou přehledy Rusa S. Troického (z roku 1949 - viz odkaz) a Švéda O. Neumanna. Neumann zdůraznil tři věci, které jsou pro tuto knihu specifické: roli V. Nováka při šíření a obhajobě myšlenky jugoslávství, hojnost dokumentace použité k doložení obsahu knihy a to, že "některé pasáže napsal učenec v důstojném akademickém taláru, v jiných částech knihy se autor ujímá role veřejného žalobce". Zkrácené vydání této knihy vydané v roce 1960 recenzuje Istorijski glasnik a stejná recenze se odráží i v Historických resumé.

O této knize lze nalézt řadu krátkých poznámek - roztroušených v pracích týkajících se tohoto historického období. Některé jsou neutrální, jiné odmítavé a nesouhlasné.

Poslední, anglické vydání z roku 2011, vyšlo ve dvou svazcích a obsahuje dvě kapitoly, které byly ze všech dřívějších vydání této knihy vyřazeny a které byly podle srbského historika Vasilije Krestiće cenzurovány na žádost dvou chorvatských komunistických vůdců, Vladimira Bakariće a Makse Baće. Jak uvedl srbský deník Politika, vydání knihy v angličtině financoval spolužák Milorada Ekmečiće; Ekmečić napsal k vydání předmluvu. Podle téhož článku se vydání anglického překladu časově shodovalo s žalobou Chorvatska na Srbsko u Mezinárodního soudního dvora, aby "svět byl informován o ustašovských zločinech na Srbech za druhé světové války".

Kniha se dočkala sedmi úplných vydání [4] a jednoho zkráceného.