Předmluva
Novak napsal, že sbíráním dokumentů a knih pro napsání své knihy strávil více než 40 let. Tento materiál začal sbírat už na střední škole, pokračoval v něm jako vysokoškolský student a člen Rakouského historického ústavu ve Vídni, poté jako univerzitní profesor v Záhřebu a Bělehradě. Pracoval na třech knihách, z nichž Magnum crimen je poslední, první dva díly jsou Magnum tempus a Magnum sacerdos. V roce 1941, po zničení a okupaci Království Jugoslávie, byl Novak nucen zničit veškerý materiál, který shromáždil. Hrozilo mu, že bude zatčen a zabit německými okupanty a jejich kolaboranty v Bělehradě. Byl mezi prvními deseti lidmi, které Němci v Bělehradě zatkli, ale podařilo se mu přežít a po osvobození Bělehradu v říjnu 1944 pokračovat v práci na této knize.
Novak věnuje tuto knihu obětem (známým i neznámým) klerofašismu.
Při sledování činnosti římskokatolické církve v Jugoslávii po více než padesát let dochází autor k závěru, že tato církev nahradila myšlenku služby Bohu službou římské kurii, tj. službou vládě římského pontifikátu v roli světového vůdce. V důsledku této myšlenky římskokatolická církev v Království Jugoslávie ztotožnila římský katolicismus s chorvatskou národností, což z většiny jejího kněžstva udělalo horlivé stoupence ustašovců.
Kapitoly I - XVIII
Kniha popisuje činnost římskokatolického kléru v Království Jugoslávie, včetně jeho záměrů a pokusů stát se nadřazeným státu, ovládat stát a nakonec i každodenní život obyčejných lidí. Má dvě samostatné části. První část se skládá z patnácti kapitol, které zahrnují římskokatolický klerikalismus od konce devatenáctého a počátku dvacátého století v Rakousku-Uhersku, poté v Království Jugoslávie. Druhá část, poslední čtyři kapitoly, zahrnuje vznik a pád Nezávislého státu Chorvatsko a aktivní podporu duchovenstva římskokatolické církve.
Hlavní doktrínou římskokatolické církve v Království Jugoslávie bylo, že
(a) duchovní jsou placeni státem jako státní úředníci;
(b) stát nemůže mít nad církví
žádnou kontrolu;
(c) církev má právo plně se zapojit do politického života Království Jugoslávie;
(d) církevní nauka/náboženská výchova musí být součástí osnov základních a středních škol; a že
(e) výuka římskokatolické církve ve školách je povinná pro všechny žáky, jejichž alespoň jeden rodič je římský katolík.
K dosažení těchto cílů církev podporovala klerikální politické strany a konfrontovala je s jinými konfesemi, především se srbskou pravoslavnou církví, přičemž veřejně hlásala nenávist vůči pravoslavnému obyvatelstvu a obhajovala chorvatský a slovinský separatismus a nesnášenlivost vůči ostatním.
Myšlenky Josipa Juraje Strossmayera, z nichž nejdůležitější byla - služba Bohu rovná se služba lidem, vytvoření blízkých vztahů mezi Chorvaty a Srby zavedením staroslověnštiny jako liturgického jazyka římskokatolické církve na Balkáně - byly římskokatolickým klérem v Chorvatsku a Slovinsku agresivně potlačovány. Duchovenstvo postavilo římskou kurii mezi Boha a lid a požadovalo od římských katolíků naprostou poslušnost římské kurii a bezpodmínečnou lásku k římskému papeži. Duchovenstvo, které zůstalo věrné Strossmayerovi, bylo odsunuto na okraj společnosti, přičemž nejhorlivější příznivci byli záhřebským arcibiskupem exkomunikováni.
Přesto byl Strossmayer stejným klérem přijímán jako velký římskokatolický biskup - jeho učení však bylo překrucováno nebo se o něm vůbec nemluvilo. Stejný osud potkal i Franja Račkiho, Anteho Trumbiće a Stjepana Radiće - tři chorvatské politiky aktivně prosazující a bojující za jugoslávství - jako společného jmenovatele pospolitosti a života slovanského národa v království Jugoslávie. Trumbićův a Radićův boj proti centralismu byl interpretován jako podpora chorvatského a slovinského separatismu.
Novak ukázal, že ani protichorvatským aktivitám v italských chorvatských a slovinských zemích (jako kompenzaci za pomoc v první světové válce) chorvatský a slovinský římskokatolický klérus v Jugoslávii neprotestoval. Vyhnání chorvatského a slovinského duchovenstva z těchto zemí a jeho nahrazení Italy bylo přijato mlčky a mezi jejich katolickými bratry v Jugoslávii bylo přijato bez odporu a protestů.
Politické aktivity Ante Paveliće v Království Jugoslávie, ustašovský terorismus a přijetí fašismu byly podporovány římskokatolickým duchovenstvem. Pavelićův nacionalismus ztotožňoval římský katolicismus s chorvatstvím, což duchovní aktivně podporovali a vykládali.
Druhá část této knihy pojednává o počátcích nezávislého chorvatského státu, o aktivní podpoře římskokatolického duchovenstva tomuto státu a o jeho účasti a podpoře při vyhlazování a/nebo násilné konverzi Srbů a vyhlazování Židů a Romů. Kniha je plná svědectví a dokumentů, které ukazují aktivní zapojení katolického duchovenstva do podpory, organizace a provádění vyhlazování Srbů, Židů a Romů v Království Jugoslávie. Jednou z nejbizarnějších popsaných událostí je, že římskokatoličtí kněží v koncentračním táboře Jasenovac denně pracovali na nejhroznějších způsobech zabíjení vězňů tábora, zatímco se pravidelně každý den chodili modlit k Bohu do kaple.
Na konci druhé světové války se katolický klérus bránil a v některých dopisech a instrukcích určených kněžím se hájil svým odporem k násilnému obracení na víru a vyhlazování. Kniha konstatuje, že tyto dopisy a pokyny nebyly veřejné a nebyly respektovány ani dodržovány. Ve skutečnosti článek z "Nového listu"' tvrdil, že Žida nelze zachránit přestupem ke katolictví.
Arcibiskup Aloysius Stepinac je v této knize vylíčen jako horlivý římskokatolický křižák, který veřejně podporoval vznik Nezávislého státu Chorvatsko, uznával ustašovce jako chorvatské vlastence, hájil ji před římským papežem a byl zodpovědný za rasistický postoj a chování svého kléru.
Vydání v anglickém jazyce [2011]
Toto vydání, kromě toho, že je anglickým překladem vydání z roku 1948, obsahuje dvě nové kapitoly - XIV. Ecclesia militants at war with the ideology of Tyrš a XV. Obvinění z libelly, které byly v původní verzi vypuštěny na nátlak šéfa OZNA Josipa Broze Tita Maksy Baće.
Kapitola XIV je věnována Sokolu, který založili v Praze v roce 1862 Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš. Cílem Sokolstva bylo oživit a posílit národní uvědomění a podpořit duševní a tělesné zdraví českého lidu prostřednictvím sportu a mravní výchovy. Myšlenka brzy získala všeslovanský charakter a sokolské organizace byly později založeny v Chorvatsku, Slovinsku, Srbsku, Bulharsku, Polsku a Rusku. Sokolské hnutí mělo plnou podporu tehdejšího Đakovského biskupa Strossmayera. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 a pod vedením Lazara Cara se 15. června 1919 chorvatské sokolské spolky spojily se srbskými a slovinskými sokolskými spolky do velkého Sokolského svazu.
Separatismu nakloněné chorvatské duchovenstvo přimělo chorvatské sokoly, aby v letech 1919-20 vystoupili z Jugoslávského sokolského svazu, což podnítilo vnitřní konflikty uvnitř svazu z politických důvodů. Zároveň vysoké katolické duchovenstvo založilo duchovenskou organizaci Orlovi (Orlové) s cílem odvést mládež ze Svazu. Chorvatská katolická církev odmítala panslovanskou myšlenku sdružovat katolické, pravoslavné a muslimské věřící pod heslem, že "bratr je drahý bez ohledu na víru". Dvě katolické organizace, Orlovi (Orlové) a Katolička Akcija (Katolická akce), byly hlavní základnou tohoto odporu proti myšlence jugoslávství, bratrství a náboženské tolerance. Odpor katolické církve k této myšlence panslavismu vedl polské Sokoly k tomu, že se v roce 1926 zdrželi účasti na mezinárodním Všesokolském sletu v Praze.
Kapitola XV, nazvaná Libellus Accusations, pojednává o několika chorvatských duchovních, kteří byli stoupenci Strossmayerovy myšlenky (totiž že sloužit lidem znamená sloužit Bohu). Nejvýznamnějším z nich byl Frano Ivanišević, národní bojovník a propagátor staroslověnštiny jako liturgického jazyka v chorvatské katolické církvi. Dokázal, že katolický kněz sloužící svému lidu nebude proti své církvi a víře.
