Ante Pavelić

Raný život

Ante Pavelić se narodil v Bradině, malé vesnici zhruba 15 kilometrů jihozápadně od Hadžići v Bosně a Hercegovině, tehdy Rakousku-Uhersku, i když jeho kořeny sahají do jižní Liky, do městečka Krivi Put v centrální části Velebitské nížiny. Jeho rodiče se přestěhovali do Bosny. V dospělosti se Ante Pavelić rozhodl přestěhovat do Záhřebu, kde studoval práva. Již v mládí byl extremistou a stal se členem organizace známé jako "Frankovci", jejíž zakladatel Dr. Josip Frank byl tchánem Slavka Kvaternika, důstojníka rakousko-uherské armády. V roce 1919 byl prozatímním tajemníkem Strany čistých práv. V roce 1921 byl spolu s několika dalšími členy strany zatčen, ale byl propuštěn; u soudu je obhajoval a prohrál. Kvaternik byl dlouhodobě silným zastáncem chorvatského separatismu a německé myšlenky na samostatný chorvatský stát v něm našly pohotový nástroj.

Pavelićova svárlivá povaha se stále více projevovala v letech bezprostředně po první válce, kdy se dostával do jednoho sporu za druhým s Centralistickou stranou a Radićovou Chorvatskou rolnickou stranou. Byl jediným zástupcem své strany ve Skupštině (jugoslávském parlamentu), ale zasedání se účastnil jen zřídka, a když už se jich zúčastnil, trucoval na svém místě a jen občas si dovolil dlouhou hantýrku na protest proti nějakému opatření, s nímž nesouhlasil.

20. a 30. léta 20. století

Na počátku 20. let Pavelić navázal kontakty s chorvatskou emigrací ve Vídni a Budapešti a později navázal úzké kontakty s makedonskou teroristickou společností IMRO. V roce 1927 působil jako obhájce makedonských teroristů v procesu ve Skopji.

V roce 1927 byl zvolen do záhřebské městské rady. Funkci stranického tajemníka ve Straně práv zastával až do roku 1929 a do začátku královské vlády v Království Jugoslávie. Krátce po vyhlášení ustavení vlády Alexandra I. v Jugoslávii v lednu 1929 Pavelić uprchl do zahraničí a následně byl v Bělehradě v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za účast na protisrbských demonstracích organizovaných v Sofii bulharskými a makedonskými teroristy. Poté spoluzaložil teroristickou organizaci Ustaše a odešel do ilegality.

V Itálii a Maďarsku byly zřízeny tábory pro výcvik teroristů a sabotérů, především v Brescii a Borgotaru v Itálii a v Janka Puszta v Maďarsku, a v roce 1933 se uskutečnil pokus o ozbrojené povstání, když se ustašovci vyzbrojení Italy pokusili vplout do země na motorových člunech přes Jaderské moře. Tento pokus byl neúspěšný, ale jeho neúspěch pravděpodobně přispěl k rozhodnutí zavraždit jugoslávského krále Alexandra I. Byly provedeny dva pokusy, z nichž poslední byl úspěšný a Aleksandar byl 9. října 1934 v Marseille zabit spolu s francouzským ministrem zahraničí Louisem Barthouem.

Výjimečný nedostatek ozbrojené ochrany jugoslávského panovníka a všeobecná laxnost bezpečnostních opatření, když bylo známo, že na Alexandra byl již spáchán jeden atentát, jsou chmurnou vizitkou Pavelićových organizačních schopností; zřejmě se mu podařilo podplatit vysokého úředníka generální bezpečnosti. Marseillský policejní prefekt Jouhannaud byl následně odvolán z funkce.

Druhá světová válka

Pavelić zůstal v Itálii až do začátku druhé světové války. Jako vůdce Ustaše přímo nařídil, zorganizoval a vedl kampaň teroru proti Srbům, Židům, Cikánům a komunistickým Chorvatům a Bosňákům. Rozsah této kampaně dosáhl rozměrů genocidy. Pavelićův režim Ustaše byl nejvražednějším nacistickým loutkovým státem v celé okupované Evropě. O bestialitách páchaných na civilním obyvatelstvu státu svědčí četná dochovaná svědectví z Norimberského procesu a z německých a italských válečných archivů. Podle těchto svědectví byli sami němečtí důstojníci zděšeni scénami zvěrstev páchaných jeho ustašovci a byli nuceni zastavit krveprolití (Jasenovac, 1941), zatknout jednoho z nejznámějších ustašovců (Fra Miroslav Filipović-Majstorović, Banja Luka, 1942) a odzbrojit ustašovský oddíl (východní Bosna, 1942). Tato zvěrstva byla zaznamenána v románové literatuře a poezii: Malaparteho Kaputtova "Kapitola o košíku ústřic", inspirovaná rozšířenými praktikami Ustaše, který Srbům vydloubával oči; Kovačićova "Jama" (Jáma), kde Ustaše Srbům přivazoval ostnatý drát a házel je do jam; Oljačova "Kozara"; Svetinova "Volčiči" (Vlčí štěňata). Pokud jde o srbské obyvatelstvo loutkového státu, deklarovaným cílem bylo vyhlazení třetiny jejich počtu, vyhnání další třetiny a nucená konverze ke katolicismu pro další třetinu. Ustašovcům se podařilo dosáhnout prvního cíle a vyhladit téměř třetinu Srbů a možná i více. Ve zprávě gestapa Himmlerovi (17. února 1942) o zvýšené aktivitě partyzánů se uvádí: "Zvýšená aktivita band je způsobena především zvěrstvy, která ustašovské jednotky provádějí v Chorvatsku proti pravoslavnému obyvatelstvu. Ustašovci páchali své činy bestiálním způsobem nejen na mužích v branném věku, ale zejména na bezmocných starých lidech, ženách a dětech. Počet pravoslavných, které Chorvati zmasakrovali a sadisticky umučili k smrti, se pohybuje kolem tří set tisíc." Pavelićův režim nebyl oficiálně uznán Vatikánem, ale církev v žádném okamžiku neodsoudila genocidu a násilné konverze ke katolictví, které ustašovci páchali. Krátce po nástupu k moci v dubnu 1941 přijal Paveliće na soukromé audienci v Římě papež Pius XII. a tento akt byl papežem široce kritizován. V poznámce britského ministerstva zahraničí na toto téma byl Pius za přijetí Paveliće označen za "největšího morálního zbabělce našeho věku". Pavelić zůstal Hitlerovým služebníkem až do konce války. Jeho servilitu vůči Hitlerovi popsal A. Veesenmayer

Co Pavelič myslel "nezávislostí", vysvětlil německému ministru zahraničí Ribentropovi jeho důvěrník pro jihovýchodní Evropu Anton Veesenmeyer. Pavelič měl pouze dvě přání, hlásil Veesenmayer do Berlína: zaprvé dosáhnout německého uznání Chorvatska a zadruhé získat příležitost osobně poděkovat Hitlerovi a slíbit mu, že "bude žít a zemře pro Vůdce".

Jugoslávský soud prohlásil, že Pavelić je zodpovědný za smrt 700 000 lidí během své vlády.

Poválečné

V květnu 1945 Pavelić uprchl přes Bleiburg do Rakouska, kde zůstal několik měsíců, než se přesunul do Říma, kde ho ukrývali členové římskokatolické církve (jak dokládají odtajněné dokumenty amerických tajných služeb).

O šest měsíců později uprchl do Jižní Ameriky. Po příjezdu do Argentiny se stal bezpečnostním poradcem Juana Peróna. Perón vydal 34 000 víz Chorvatům: jak kolaborantům s nacisty, tak antikomunistům, kteří uprchli před novou komunistickou vládou vedenou Josipem Brozem Titem.

10. dubna 1957, v den 16. výročí založení Nezávislého státu Chorvatsko, byl 67letý Pavelić v Buenos Aires postřelen a těžce zraněn neznámým útočníkem. Operace byla připisována Titově jugoslávské rozvědce, ačkoli výročí naznačovalo i pokus o pomstu ze strany četnického aktivisty. Přestože měl Pavelić kulku v páteři, rozhodl se nebýt hospitalizován. O dva týdny později argentinská vláda vyhověla žádosti Titovy vlády o vydání Paveliće a ten se začal skrývat. Ačkoli se objevily zprávy, že uprchl, aby pracoval pro Stroessnerův režim v Paraguayi, Pavelićovo místo pobytu zůstalo neznámé až do konce roku 1959, kdy se zjistilo, že mu byl udělen azyl ve Španělsku. Pavelić zemřel 28. prosince 1959 v německé nemocnici v Madridu, údajně na komplikace způsobené průstřelem páteře.

Související stránky

• Druhá světová válka
• Ustaše
• Jure Francetić
• Chorvatské osvobozenecké hnutí