Ledové

Chlamydomonas nivalis

Chlamydomonas nivalis je zelená mikrořasa, která kromě jiných blízce příbuzných druhů způsobuje melounový sníh.

Melounový sníh je sníh načervenalé nebo růžové barvy, který může mít vůni podobnou čerstvému melounu. Tento typ sněhu je běžný v létě ve vysokohorských a pobřežních polárních oblastech, jako je Sierra Nevada v Kalifornii. Zde, v nadmořské výšce 10 000 až 12 000 stop (3 000-3 600 m), je teplota nízká po celý rok, a tak se sníh udržuje ze zimních bouří. Když někdo šlápne na sníh s řasami, stopy vypadají červeně.

Chlamydomonas nivalis je zelená řasa, která za svou červenou barvu vděčí jasně červenému karotenoidnímu barvivu (astaxanthinu). Ten chrání chloroplast a buněčné jádro před silným viditelným a ultrafialovým zářením. Zelené a červené pigmenty pohlcují světlo a teplo, díky čemuž řasa získává tekutou vodu, když kolem ní taje sníh. Květy řas mohou sahat až do hloubky 25 cm. Protože každá buňka má v průměru 20 až 30 mikrometrů, obsahuje čajová lžička roztátého sněhu milion nebo více buněk. Řasy se hromadí ve "slunečních pohárech", což jsou mělké prohlubně ve sněhu. Karotenoidní pigment pohlcuje teplo, které prohlubuje sluneční baňky a způsobuje rychlejší tání ledovců a sněhových náplavů.

V zimních měsících, kdy je přikryje bílý sníh, řasy spí. Na jaře živiny, zvýšená hladina světla a tající voda stimulují klíčení. Jakmile vyklíčí, klidové buňky uvolní menší zelené bičíkaté buňky, které se pohybují směrem k povrchu sněhu. Jakmile se bičíkovci přiblíží k povrchu, mohou ztratit své bičíky a vytvořit tlustostěnné klidové buňky nebo mohou fungovat jako gamety, které se spojují v párech a vytvářejí zygoty.

Některé specializované druhy se živí C. nivalis, včetně prvoků, jako jsou řasinky, rotify, hlístice, ledoví červi a pružinovky.

Historie

První zmínky o melounovém sněhu se objevují v Aristotelových spisech. Melounový sníh vrtá hlavou horolezcům, badatelům a přírodovědcům už tisíce let.

V květnu 1818 vypluly z Anglie čtyři lodě, aby hledaly Severozápadní cestu a zmapovaly arktické pobřeží Severní Ameriky. Kvůli špatnému počasí nakonec lodě obrátili zpět, ale výprava významně přispěla k vědě. Kapitán John Ross si při objíždění mysu York na severozápadním pobřeží Grónska všiml karmínového sněhu, který se jako potoky krve táhl po bílých útesech. Výsadek se zastavil a přivezl vzorky do Anglie. O tomto objevu napsaly 4. prosince 1818 noviny Times:

“

Kapitán sir John Ross přivezl z Baffinova zálivu množství červeného sněhu, nebo spíše sněhové vody, která byla v této zemi podrobena chymické analýze, aby se zjistila povaha jejího barviva. Naše důvěřivost je při této příležitosti vystavena extrémní zkoušce, ale nemůžeme se dozvědět, že by existoval důvod pochybovat o uvedené skutečnosti. Sir John Ross neviděl padat žádný červený sníh, ale viděl jím pokryté velké plochy. Barva sněhových polí nebyla jednolitá, ale naopak se na nich vyskytovaly více či méně červené skvrny nebo pruhy s různou hloubkou odstínu. Tekutina neboli rozpuštěný sníh má tak tmavě červenou barvu, že připomíná červené portské víno. Uvádí se, že se v tekutině usazuje sediment, a není zodpovězena otázka, zda je tento sediment živočišné nebo rostlinné povahy. Předpokládá se, že barva pochází z půdy, na kterou sníh dopadá: v tomto případě nemohl být na ledu viděn žádný červený sníh.

”

Když Ross v roce 1818 vydal svůj příběh o plavbě, byla k němu připojena příloha s rostlinami od Roberta Browna. Brown v ní přirovnal červený sníh k řasám.

Melounové sněhové pruhy.


Neobvyklé melounové sněhové důlky překryté oranžovým otiskem boty.