O jeho raném životě není nic známo. Není ani známo, zda se při narození jmenoval Howard Staunton. Stauntonův rodný list nebyl nikdy nalezen; jako rok narození uváděl rok 1810. Jeho rodiče ani místo narození nejsou známi.
23. července 1849 se Staunton oženil s Frances Carpenter Nethersoleovou, která měla z předchozího manželství osm dětí.
V roce 1849 si Nathaniel Cook zaregistroval návrh šachové soupravy a společnost Jaques z Londýna získala práva na její výrobu. Staunton inzeroval novou sadu ve svém šachovém sloupku Illustrated London News a zdůrazňoval, že figurky jsou snadno rozpoznatelné, velmi stabilní a dobře vypadají. Zpočátku byl štítek na každé krabici podepsán Stauntonem inkoustem; později byl jeho podpis vytištěn na štítku Jacques. Jaques mu platil nejen za podpis, ale také za vsuvky, které umístil do Illustrated London News. Každá prodaná sada mu vynesla honorář. Design se stal populárním a sady "Staunton pattern" jsou od té doby standardem pro soutěžní akce.
První kroky v šachu
Stauntonovi bylo šestadvacet let, když se začal vážně zajímat o šachy. V roce 1838 sehrál mnoho partií s kapitánem Evansem, vynálezcem Evansova gambitu, a prohrál také zápas s německým šachovým spisovatelem Aaronem Alexandrem. V roce 1840 se zlepšil natolik, že vyhrál zápas s německým mistrem H. W. Popertem. Od května do prosince 1840 vydával Staunton šachovou rubriku pro New Court Gazette. Poté se stal šachovým redaktorem časopisu British Miscellany a z jeho šachové rubriky se vyvinul samostatný časopis Chess Player's Chronicle, který Staunton vlastnil a redigoval až do počátku 50. let 19. století.
Počátkem roku 1843 zvítězil Staunton v dlouhé sérii partií proti silnému hráči Johnu Cochraneovi. O něco později téhož roku prohrál v Londýně krátký zápas (2½-3½) s hostujícím francouzským hráčem Saint-Amantem, který byl v té době nejlepším francouzským hráčem.
Staunton vyzval Saint-Amanta k delšímu zápasu, který se měl hrát v Paříži v Café de la Régence za vklad 100 liber (což dnes odpovídá přibližně 75 000 liber). Staunton vzal do Paříže jako své pomocníky Thomase Worralla a Harryho Wilsona; jedná se o první známý případ, kdy byli v šachovém zápase použiti sekundanti. Staunton získal náskok sedmi partií, ale pak se ho snažil udržet, než v prosinci 1843 vyhrál zápas 13:8 (jedenáct výher, čtyři remízy a šest proher).
Saint-Amant si přál třetí zápas, ale Staunton zpočátku nechtěl, protože během druhého zápasu měl problémy se srdcem. Po dlouhém a obtížném vyjednávání, o němž informoval v Chess Player's Chronicle, odjel Staunton do Paříže s úmyslem zahájit třetí zápas v říjnu 1844, ale během cesty dostal zápal plic a málem zemřel; zápas byl odložen a nikdy se neuskutečnil.
Někteří moderní komentátoři považují Stauntona po jeho vítězství nad Saint-Amantem za faktického mistra světa, ačkoli tento titul ještě formálně neexistoval.
Anglické zahájení, pojmenované tak proto, že ho Staunton hrál proti Saint-Amantovi.
V roce 1845 začal Staunton psát šachový sloupek pro Illustrated London News, který se stal nejvlivnějším šachovým sloupkem na světě a v němž pokračoval až do konce svého života. Ačkoli se jeho články většinou zaměřovaly na hru nad šachovnicí, značný počet jich obsahoval korespondenční šach. V některých z nich nadšeně sledoval pokroky nadějných mladíků, včetně Paula Morphyho. Staunton pro Illustrated London News napsal více než 1 400 článků týdně.
První šachový zápas elektrickým telegrafem se uskutečnil v roce 1844 mezi Washingtonem a Baltimorem. V dubnu 1845 odcestovali Staunton a kapitán Kennedy do Gosportu, aby zde sehráli dvě partie telegraficky proti skupině v Londýně. Staunton se o toto řešení obtíží spojených s cestováním dlouhodobě zajímal a o telegrafických partiích informoval v Illustrated London News. V roce 1871 ve své zprávě o telegrafickém zápase mezi Sydney a Adelaide vypočítal, že 74 tahů nejdelší partie urazilo celkem 220 000 mil (ne o mnoho méně než vzdálenost mezi Zemí a Měsícem).
V roce 1847 vydal Staunton své nejslavnější dílo The Chess-Player's Handbook, které se stále tiskne. Obsahovala více než 300 stran rozboru zahájení a téměř 100 stran rozboru koncovek. V roce 1846 si ještě našel čas na dva zápasy, v nichž pohodlně porazil dva profesionály.
Londýn 1851
Staunton navrhl a následně se ujal vedení organizace vůbec prvního mezinárodního turnaje v roce 1851. Domníval se, že Velká výstava v roce 1851 představuje jedinečnou příležitost, protože obtíže, které bránily mezinárodní účasti, se výrazně zmenší.
Výbor také uspořádal "Londýnský provinční turnaj" pro další britské hráče a některé z účastníků podpořil, aby se zúčastnili mezinárodního turnaje a získali tak správný počet hráčů pro vyřazovací turnaj.
Turnaj byl úspěšný, ale pro Stauntona osobně byl zklamáním; ve druhém kole ho vyřadil Anderssen, který turnaj přesvědčivě vyhrál, a v play-off o třetí místo Stauntona těsně porazil Elijah Williams. Možná se Staunton přetěžoval tím, že působil jako soutěžící i jako tajemník organizačního výboru. V roce 1852 vydal Staunton knihu The Chess Tournament (Šachový turnaj), v níž podrobně popsal úsilí, které bylo nutné vynaložit na uskutečnění londýnského mezinárodního turnaje, a uvedl všechny partie se svými komentáři ke hře.
Londýnský šachový klub, který se se Stauntonem a jeho kolegy nepohodl, uspořádal turnaj, který se hrál o měsíc později a kterého se zúčastnila mezinárodní sestava hráčů, z nichž mnozí soutěžili ve Stauntonově turnaji. Výsledek byl stejný - Anderssen zvítězil.
V polovině 50. let 19. století Staunton získal zakázku na edici Shakespearova textu. Toto vydání vycházelo po částech v letech 1857-1860; dílo bylo v recenzích chváleno.
Morphy
Zatímco se Staunton zabýval vydáním Shakespeara, obdržel zdvořilý dopis od New Orleans Chess Clubu, který ho zval do tohoto města, aby si zahrál s Paulem Morphym, který vyhrál první americký šachový kongres. Staunton odpověděl a poděkoval klubu i Morphymu "za poctu, kterou jste mi prokázali tím, že jste mě vybrali jako soupeře takového šampióna". Staunton poukázal na to, že již několik let nesoutěží a pracuje šest dní v týdnu (na úpravě Shakespeara), a proto nemůže cestovat přes Atlantik na zápas. V Illustrated London News také napsal, že se
"byl nucen kvůli náročné literární činnosti zanechat šachové hry, kromě občasného hraní... Pokud si pan Morphy - k jehož umění chováme ten nejživější obdiv - přeje získat ostruhy mezi šachovými rytíři Evropy, musí využít své plánované návštěvy v příštím roce; pak se v této zemi, ve Francii, v Německu a v Rusku setká s mnoha mistry ... připravenými vyzkoušet a vzdát čest jeho zdatnosti".
Šachový historik H. J. R. Murray napsal, že Stauntonův dopis a článek měly být interpretovány jako zdvořilé odmítnutí nabídky, ale Morphy si je vyložil jinak a jedním z hlavních důvodů jeho návštěvy Evropy v roce 1858 byla naděje, že si se Stauntonem zahraje zápas. str.415
Po příjezdu do Anglie v červnu 1858 Morphy okamžitě vyzval Stauntona k zápasu. Staunton nejprve Morphyho nabídku odmítl s tím, že výzva přišla příliš pozdě. Morphy však jednání nevzdal a naléhal na Stauntona, aby hrál. Začátkem července Staunton souhlasil pod podmínkou, že dostane čas na návrat do praxe, a za předpokladu, že to vše zvládne, aniž by porušil smlouvu na vydání svého shakespearovského díla. Začátkem srpna Morphy napsal Stauntonovi dotaz, kdy by k zápasu mohlo dojít, a Staunton opět požádal o odklad o několik týdnů. Těsně před Stauntonovým odjezdem z Londýna do Birminghamu zveřejnil jeho starý nepřítel George Walker článek, v němž ho obvinil, že se snaží zápas odložit na neurčito, a Staunton dostal od Morphyho další dopis, v němž na něj naléhal, aby určil datum zápasu. Staunton a Morphy se v Birminghamu společensky setkali a po napjaté diskusi Staunton souhlasil, že se bude hrát začátkem listopadu. V září otiskly Illustrated London News celostránkový pochvalný článek o Morphym i pochvalnou zmínku v šachové rubrice. Dne 6. října 1858 napsal Morphy během svého pobytu v Paříži Stauntonovi otevřený dopis, který byl rovněž rozeslán do několika publikací a v němž si Morphy stěžoval na Stauntonovo chování. Staunton odpověděl 9. října a znovu uvedl potíže, kterým čelil, ale nyní je uvedl jako důvod pro zrušení zápasu. Dne 23. října Staunton zveřejnil celou svou odpověď spolu s částečnou kopií Morphyho otevřeného dopisu. Hlavní výtkou vůči Stauntonovi nikdy nebylo jeho selhání při hře s Morphym. Jak se vyjádřil lord Lyttleton v dopise Morphymu:
"Vzhledem k celkovým okolnostem případu se domnívám, že pan Staunton odmítl zápas zcela oprávněně... Nemohu si nemyslet, že... Pan Staunton vám o tom mohl říct dávno předtím, než to udělal... Zdá se mi jasné... že pan Staunton vám dal všechny důvody předpokládat, že bude připraven zápas sehrát v nejbližší době....".
Pozdější život
Staunton pokračoval v psaní šachového sloupku v Illustrated London News až do své smrti v roce 1874 a s nadšením vítal nový vývoj. V roce 1860 vydal Chess Praxis, dodatek ke svému dílu The Chess Player's Handbook z roku 1847. Nová kniha věnovala 168 stran představení mnoha Morphyho partií a chválila Američanovu hru. O pět let později Staunton vydal knihu Great Schools of England (1865), jejímž hlavním tématem byla historie velkých anglických veřejných škol, ale která také představila některé pokrokové myšlenky: učení může úspěšně probíhat pouze při aktivním zájmu žáka; je třeba se vyhnout tělesným trestům a zrušit buzerování. Většinu svého pozdějšího života věnoval psaní o Shakespearovi, mimo jiné: v roce 1864 vydal fotolitografickou reprodukci Mnoho povyku pro nic a v roce 1866 první folio Shakespeara. Od roku 1872 až do své smrti psal články na téma Netušená poškození Shakespearova textu, které publikoval. Všechny tyto práce byly ve své době vysoce ceněny. Když 22. června 1874 náhle zemřel na srdeční chorobu, seděl u svého psacího stolu a psal jeden z těchto článků. Současně také pracoval na své poslední šachové knize Šachy: teorie a praxe, která vyšla posmrtně v roce 1876.
Na jeho starém bydlišti na 117 Lansdowne Road v Londýně W11 nyní visí pamětní deska. V roce 1997 byl nad jeho hrobem na londýnském hřbitově Kensal Green, který byl dosud neoznačený a zanedbaný, vztyčen pamětní kámen s rytinou šachového jezdce.
