Hominina je podkmen primátů rodu hominid. V taxonomii se tímto pojmem označuje podskupina, která zahrnuje přímé předky a blízké příbuzné lidské linie. Hominina je pojmem užívaným v systémech, kde je potřeba rozlišit několik úrovní uvnitř širší skupiny hominidů — například mezi podčeladími a kmeny.

Někteří antropologové do něj zahrnují vzpřímené dvounohé opice, včetně rodu Homo. Toto zahrnutí vychází z morfologických znaků (především adaptací k bipedii) a z interpretace fosilního materiálu, podle které jsou australopitékové a časní zástupci rodu Homo součástí jedné podskupiny.

Chce-li antropolog zařadit šimpanze do kmene Hominini, pak z toho vyplývá, že je třeba vytvořit podkmen, do kterého by se zařadili australopitékové a lidé. Tento názor však v současné době není většinový a je to názor hlavního proudu:

Pokud se použije, zahrnuje skupina Sahelanthropus před šesti až osmi miliony let. Sahelanthropus tchadensis patří mezi nejstarší kandidáty na členy lidské linie a jeho zařazení ilustruje, jak fosilní nálezy ovlivňují hranice mezi kmeny a podkmeny.

Charakteristické znaky

  • Bipedalismus: jedním z klíčových znaků lidské linie je schopnost trvalé nebo převážné chůze po dvou končetinách; tento rys se uplatňuje už u některých australopitéků.
  • Čelist a zuby: zmenšení špičáků, změny v tvaru čelistí a žvýkacích svalů související s dietou a používáním nástrojů.
  • Velikost mozku: postupné zvětšování mozkovny v linii vedoucí k rodu Homo, i když u raných zástupců byla velikost mozku stále malá ve srovnání s moderním člověkem.
  • Nástrojová kultura: u některých zástupců se objevují známky používání kamenných nástrojů a kulturních adaptací.

Vývoj a hlavní fosilie

Vývoj lidské linie je rekonstruován z fosilních nálezů i z molekulárních dat. Kromě Sahelanthropus se do diskutovaných raných forem počítají také ostatní africké druhy jako Orrorin či Ardipithecus (bez přidání odkazů zde). Následují australopitékové (např. Australopithecus afarensis), kteří žili před několika miliony let a vykazují směs pravěkého a lidsky příbuzného rysu. Rod Homo je považován za pozdější vývojovou větev, která vede k modernímu člověku.

Taxonomické spory a kritéria

Rozhodování o tom, kam zařadit konkrétní fosilie a moderní druhy, závisí na tom, jaké znaky (morfologické vs. molekulární) badatelé považují za rozhodující. Cladistický přístup upřednostňuje monofyletické skupiny (obsahující společného předka a všechny jeho potomky), což někdy vede k přejmenovávání nebo zavádění podskupin jako Hominina, aby byla zachována jasná filogenetická struktura.

Hlavní spory se týkají především hranice mezi tím, co považovat za „lidskou“ linii a co za linii šimpanzí. Molekulární hodiny ukazují, že rozchod linií vedoucích k rodu Pan (šimpanzi) a rodu Homo proběhl přibližně před 6–8 miliony lety, ale přesné zařazení jednotlivých fosilií do jedné či druhé větve je předmětem průběžného výzkumu.

Současné užívání

V současné literatuře se terminologie liší podle autorů a škol. Z praktického hlediska je dobré rozumět, že Hominina bývá používána tam, kde je potřeba vymezit konkrétní podskupinu zahrnující lidskou linii (lidi a jejich nejbližší fosilní příbuzné), zatímco širší kategorie jako Hominidae nebo Homininae zahrnují i jiné větve hominidů. Většina současných odborníků však nerozšiřuje kmen Hominini o šimpanze, takže pojem Hominina slouží především k upřesnění vnitřní struktury lidské větve.