Úmluva o právním postavení uprchlíků

Historie

Úmluva byla schválena na zvláštní konferenci OSN 28. července 1951. Zpočátku se v ní hovořilo pouze o ochraně evropských uprchlíků po druhé světové válce. Bylo stanoveno, jak dlouho bude úmluva platit a koho bude chránit.

V roce 1967 však "protokol" (změna) úmluvy tato omezení zrušil. Díky tomuto protokolu se Úmluva vztahuje na všechny uprchlíky.

Protože byla úmluva schválena v Ženevě, často se jí říká "Ženevská úmluva". Nejedná se však o jednu ze známějších ženevských úmluv, které hovoří o tom, jaké chování je během války povoleno.

Prvním státem, který smlouvu ratifikoval (souhlasil s ní), bylo 4. prosince 1952 Dánsko. V současné době se k úmluvě, protokolu nebo k oběma dohodlo 147 zemí. (Viz mapa na této stránce.)

Kapitola I. Definice uprchlíka

Kapitola 1 se skládá z článků 1 až 11. V článku 1 úmluvy (ve znění protokolu z roku 1967) je uvedena definice uprchlíka:

"Osoba, která se z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi, jejíž je státním občanem, a nemůže nebo nechce z důvodu takového strachu využít ochrany této země; nebo která nemá státní občanství a nachází se mimo zemi svého dosavadního obvyklého pobytu v důsledku těchto událostí a nemůže nebo nechce se do ní z důvodu takového strachu vrátit.".

To znamená, že uprchlík je člověk, který musel opustit svou zemi, protože kdyby zůstal, byl by pronásledován (bylo by s ním špatně zacházeno) kvůli:

• Jejich rasa;
• Jejich náboženství;
• jejich státní příslušnost (v jaké zemi se narodili);
• příslušnost k určité sociální skupině nebo
• Politické přesvědčení, které se nelíbilo jejich vládě.

Kapitola II. Právní postavení

Kapitola II se skládá z článků 12 až 16. Ty hovoří o:

• Právo lidí na majetek (věci, které vlastní)
• Právo lidí na svobodu sdružování (svoboda být členem jakékoli sociální skupiny nebo politické strany, kterou chtějí být).
• Právo uprchlíků na využití soudů

Kapitola III. Výdělečná činnost

Kapitola III pojednává o právech lidí na práci:

• Článek 17 říká, že každý má právo na "výdělečné zaměstnání" (právo pracovat za mzdu).
• Článek 18 říká, že lidé mají také právo na "samostatnou výdělečnou činnost".
• Článek 19 říká, že uprchlíci mají právo na "svobodná povolání".

Kapitola IV. Sociální zabezpečení

Kapitola IV pojednává o právech uprchlíků na:

• Příděly (vydávání potravin) (článek 20)
• Místo k životu (článek 21)
• Veřejná pomoc (článek 23)
• Dobré pracovní podmínky a sociální zabezpečení (článek 24)

Kapitola V. Správní opatření

Kapitola V se skládá z článků 25 až 34. Tyto články hovoří o zákonných právech uprchlíků:

• Článek 31 říká, že uprchlík, který vstoupil do země nelegálně, by neměl být trestán, pokud tak učinil, aby unikl před ohrožením svého života nebo svobody.
• Článek 32 říká, že země nesmí žádného uprchlíka donutit opustit zemi jen z důvodu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Země by musela mít konkrétní důvod, aby uprchlíka donutila opustit zemi.
• Článek 33 hovoří o "zákazu vyhoštění nebo návratu" (francouzsky "refoulement"). To znamená, že žádná země nesmí uprchlíka donutit k odchodu nebo ho poslat zpět do jeho domovské země, pokud by v jeho domovské zemi byl ohrožen jeho život nebo svoboda.
• Článek 34 říká, že pokud země přijme uprchlíky, musí udělat vše pro to, aby jim pomohla asimilovat se a naturalizovat se (změnit státní příslušnost na novou zemi).

Související stránky

• Mezinárodní právo lidských práv
• Uprchlík
• Organizace spojených národů
• Vysoký komisař OSN pro uprchlíky