Dechové zvuky jsou zvuky vydávané vzduchem při jeho pohybu dýchacím systémem. Dechové zvuky se také nazývají zvuky plic nebo dýchací zvuky. Někdy je může slyšet každý, jindy je lze slyšet pouze při poslechu plic a dýchacích cest pomocí stetoskopu.

K popisu a identifikaci dechových zvuků používají lékaři obvykle auskultaci (poslech stetoskopem). Poslouchají, když se pacient nadechuje a když vydechuje. Poslouchají obě plíce, na hrudníku i na zádech, přičemž začínají dole a postupují nahoru. Poslouchají, zda je výška dechových zvuků nízká, střední nebo vysoká. Poslouchají také, zda jsou zvuky tiché, střední, hlasité nebo velmi hlasité.

Typy normálních dechových zvuků

  • Vesikulární (plicní) zvuky – tiché až středně hlasité, slyšitelné převážně při nádechu; jsou normální nad většinou plicního pole.
  • Bronchovesikulární zvuky – střední intenzity, slyšitelné v oblasti mezi lopatkami a vedle hrudní kosti; mají vlastnosti jak plicních, tak průduškových zvuků.
  • Bronchiální (průduškové) zvuky – hlasitější, s kratším nádechem a delším výdechem; normálně slyšitelné nad tracheou, ale pokud se objeví nad plicním polem, může to ukazovat na konzolidaci (např. pneumonii).
  • Tracheální zvuky – velmi hlasité, obvykle slyšitelné nad průdušnicí.

Adventitní (patologické) zvuky

  • Cvrčivé/crackly (rales) – krátké, praskavé zvuky. Dělí se na jemné (fine) a hrubé (coarse). Jemné bývají při plicním edému nebo fibróze, hrubé např. při bronchitidě či sekretech v dýchacích cestách.
  • Wheezes (pískoty) – souvislé vysokofrekvenční zvuky, často při výdechu; typické pro obstrukční onemocnění jako astma nebo COPD.
  • Rhonchi (chraplavé, nízké pískoty) – nižší tón, vznikají při proudění vzduchu přes husté sekretové hmoty v dýchacích cestách; mohou se měnit po vykašlání.
  • Stridor – hrubý, vysoký zvuk slyšitelný při dýchání, obvykle nad krkem; znamená částečnou obstrukci horních cest dýchacích a často vyžaduje urgentní péči.
  • Trelující tření poplic (pleurální Šelest) – třecí zvuk vznikající při zánětu poplic (pleuritida), slyšitelný při dýchání, někdy doprovázen bolestí.

Auskultace — technika a doporučení

  • Pacient by měl sedět vzpřímeně, pokud to zdravotní stav dovolí; při nemožnosti sedět lze poslouchat vleže. Poslouchá se jak zepředu, tak zezadu a po stranách.
  • Poslouchá se systematicky: začít nejdříve dolními poli a postupovat nahoru, porovnávat symetricky pravou a levou polovinu hrudníku.
  • Poslouchat je třeba při nádechu i výdechu; některé zvuky jsou lépe slyšitelné při hlubokém nádechu (např. jemné rales), jiné při výdechu (např. wheeze).
  • Před auskultací doporučit pacientovi zakřičet nebo několikrát kašlat, případně zopakovat měření po hlubokém vdechu — někdy to zvýrazní či odstraní advenitní zvuky.
  • Elektronické stetoskopy a záznamová zařízení umožňují ukládání zvuků, telemedicínu a přesnější analýzu.

Klinický význam jednotlivých nálezů

  • Hlasité bronchické zvuky nad plicním polem často ukazují na konsolidaci plic (např. pneumonie).
  • Jemné rales na konci nádechu mohou znamenat plicní edém (srdeční selhání) nebo intersticiální plicní onemocnění.
  • Hrubé rales a rhonchi bývají spojeny s bronchitidou, sekretovými změnami či infekcí dýchacích cest.
  • Wheezes svědčí pro obstrukci dýchacích cest (astma, exacerbace COPD, obstrukce cizím tělesem).
  • Stridor znamená závažnou obstrukci horních cest dýchacích a často vyžaduje rychlé vyšetření a léčbu.
  • Tření poplic ukazuje na zánět pleury (bolestivé dýchání, pleuritida).

Další poznámky a kdy vyhledat lékaře

  • Izolovaný nález může mít omezenou hodnotu; je důležité posuzovat dechové zvuky spolu s klinickým stavem (dušnost, horečka, kašel, barva sputa, saturace kyslíkem).
  • Akutní stridor, výrazná dušnost, cyanóza nebo pokles saturace jsou známky závažného stavu — je třeba vyhledat urgentní pomoc.
  • V mnoha případech je nutné doplnit vyšetření: rentgen hrudníku, CT, spirometrie, laboratorní testy a v některých případech bronchoskopie.
  • Pro zlepšení poslechového nálezu je třeba minimalizovat rušivé zvuky, zajistit teplé a klidné prostředí a vhodně umístit pacienty.

Správná interpretace dechových zvuků vyžaduje praxi a vždy ji je třeba kombinovat s celkovým klinickým obrazem pacienta a dalšími vyšetřeními. Výše uvedené informace slouží jako přehled běžných typů zvuků a jejich možného významu.