Stephen Foster

Stephen Collins Foster se narodil 4. července 1826 Williamu Barclay Fosterovi (7. září 1779 - 27. července 1855) a Elise Clayland [Tomlinson] Fosterové (leden 1788 - leden 1855). Stephen Collins se narodil v otcově domě "The White Cottage" v Lawrenceville v Pensylvánii nedaleko Pittsburghu.

Pokřtěn byl 22. dubna 1827 v episkopálním kostele Trinity v Pittsburghu v Pensylvánii. Byl nejmladší z Fosterových dětí a jméno dostal po Stephenu Collinsovi, dětském příteli rodiny, který zemřel ve věku 12 let, a po Williamu Collinsovi, rodinném příteli a známém advokátovi.

Manželé Fosterovi se vzali 14. listopadu 1807 v Chambersburgu v Pensylvánii. William Barclay Foster byl vůdcem na západní hranici Pensylvánie. Usadil se nedaleko Pittsburghu. Manželé Fosterovi měli několik dětí: (1809), Ann Eliza (1812), Henry Baldwin (1816), Henrietta Angelica (1818), Dunning McNair (1821), Morrison (1823) a Stephen Collins (1826). V roce 1829 se jim narodil syn, který však v roce 1830 zemřel.

William Barclay Foster zplodil před svatbou nemanželského syna. Tento chlapec byl vychováván v rodině Fosterových. Fosterovi žili v elegantním domku vysoko na svahu nad řekou Allegheny v Lawrenceville v Pensylvánii, předměstí Pittsburghu, které naplánoval a vybudoval William Barclay Foster.

Stephenův pradědeček Alexander Foster se v roce 1725 přistěhoval z Londonderry v Severním Irsku do amerických kolonií. Usadil se v Little Britain Township v okrese Lancaster v Pensylvánii. Jeho syn James Foster se oženil s Ann Barclayovou a přestěhoval se do Virginie. Jejich syn James mladší sloužil v americké revoluci a v roce 1779 zplodil Stephenova otce Williama Barclaye Fostera.

Po revoluci se mnoho skotsko-irských rodin z Virginie (včetně Fosterových) přestěhovalo do západní Pensylvánie. William Barclay Foster se usadil poblíž Pittsburghu. Byl obchodníkem, který občas cestoval až do Louisiany. Do Pittsburghu se vracel přes New York nebo Filadelfii poté, co nakoupil zásoby pro svůj pittsburský obchod.

Se svou ženou Elizou Clayland Tomlinsonovou se seznámil ve Filadelfii. Byla to skotsko-irská šlechtična z Wilmingtonu ve státě Delaware. Manželé se vzali v Chambersburgu v Pensylvánii a cestovali 300 mil po souši do Pittsburghu. Manželé patřili ke společenské elitě pohraničí a stýkali se s nejlepšími rodinami.

William Barclay Foster měl vážné finanční problémy. V roce 1827 vláda zabavila Bílý domek a další Fosterovy nemovitosti, když Foster nesplácel hypotéky. Stephen se poté stěhoval a někdy bydlel u příbuzných. Jeho matka na něj později vzpomínala jako na chlapce, který pochodoval s pérem v čepici, tloukl na buben a pískal si "Auld Lang Syne". Poznamenala, že na tom chlapci bylo něco "originálního".

Stephenova nejstarší sestra zemřela v říjnu 1829. Morbidní smutek, který v té době postihl rodinu Fosterových, pravděpodobně poznamenal Stephenův pohled na mrtvé mladé ženy po zbytek jeho života. Krásné mrtvé mladé ženy se objevují v některých z jeho nejlepších písní včetně "Little Annie", "Jeanie with the Light Brown Hair" a "Beautiful Dreamer".

Stephenovi bylo pět let, když navštěvoval "dětskou školu". V roce 1833 začal navštěvovat Alleghany Academy, školu pro společenskou smetánku, kterou založil presbyteriánský duchovní Rev. Joseph Stockton. V roce 1834 chodil Stephen do černošského kostela s Olivií Piseovou, mulatskou služebnou. V roce 1836 rodina navždy opustila The White Cottage a přestěhovala se do Allegheny City, když byl Stephenův otec jmenován sběratelem pennsylvánského kanálu.

Podle rodinných legend hrál Stephen ve dvou letech na kytaru harmoniku a v sedmi letech v obchodě s hudebninami dokonale zahrál na flažolet. V devíti letech zpíval a vystupoval s ostatními chlapci v jejich vlastních sousedských divadelních představeních. Oblíbené byly africké melodie a Stephen je zpíval s chutí.

Za vznik americké minstrel show je zodpovědný Thomas Dartmouth "Daddy" Rice, herec, jehož vystoupení s písní "Jump Jim Crow" v kostýmu starého Afroameričana vyvolalo v Pittsburghu přes noc senzaci. Melodii zapsal a opatřil klavírním doprovodem W. C. Peters, majitel obchodu s hudebninami v Pittsburghu.

Po mnoho let vystupovali minstrelové v cirkusech a pojízdných zoologických zahradách. Ve 30. letech 19. století se sdružovali do kvartetů, kapel a dalších souborů a vystupovali v divadlech a dalších sálech. Jistý Nelson Kneass vystupoval jako minstrel, ale kolem roku 1845 svou skupinu v Pittsburghu rozpustil. Otevřel si sál s jevištěm na jednom konci a za cenu vstupenky podával občerstvení.

Byly uděleny ceny za nejlepší hádanky apod. a stříbrný pohár za nejlepší africkou píseň. V letech 1846 a 1847 žil Foster v Cinncinati, ale jeho bratr Morrison mu napsal žádost o písničku. Stephen mu poslal "Way Down South, Where the Cane Grows". Píseň v soutěži nevyhrála, ale nasměrovala Fostera na cestu minstrelské písničkářské tvorby.

Foster napsal 28 písní pro minstrelskou scénu. Od jeho domácích písní se podstatně liší tématem i hudebním stylem. Jsou napsány v černošském dialektu a jejich doprovod naznačuje hraní na banjo. Jejich hudební styl vychází z afroamerické hudby a tradiční a lidové hudby britských Američanů. Mnohé z těchto písní byly napsány pro dobové minstrelské skupiny, jako byly Sable Harmonists a Christy Minstrels.

Typická Fosterova minstrelská píseň je určena pro sólový zpěv se čtyř nebo pětihlasým sborem v refrénu a krátkou instrumentální částí určenou pro tanec na jevišti. Nejlepší z těchto písní jsou "Oh! Susanna" (1848), "Nelly Bly" (1849), "Camptown Races" (1850), "Massa's in de Cold Ground" (1852), "Old Folks at Home" (1860) a "Old Black Joe" (1860).

Foster se oženil s Jane Denny McDowellovou (1829 - 1903) 22. července 1850 v episkopálním kostele Nejsvětější Trojice v Pittsburghu. Byla dcerou Andrewa N. McDowella, pittsburského lékaře, a Jane Denny Porterové. Přitažlivost mezi Fosterovou a McDowellem zůstává záhadou: Jane stála na okraji Fosterova okruhu přátel a neměla žádné zvláštní hudební nadání ani zájmy. Je možné, že kvůli sňatku s Fosterem zrušila zasnoubení s jiným mužem. Jediné dítě páru, dcera Marion, se narodilo 18. dubna 1850.

Manželství bylo z neznámých důvodů problematické a manželé žili odděleně. Poprvé se rozešli na jaře 1853. Jane odjela s Marion do Lewistownu v Pensylvánii, kde žila její matka a sestra. Stephen odešel do New Yorku, aby se věnoval psaní písní. Do roka se manželé znovu setkali, ale pak se znovu a znovu rozcházeli.

Jane a Marion se po pobytu se Stephenem v New Yorku vrátily v červenci 1861 do Pensylvánie. Ten měl finanční problémy a jeho alkoholismus se zhoršoval. Jane se přestěhovala do Greensburgu v Pensylvánii, kde pracovala jako telegrafistka u Pensylvánské železnice. Její dcera pravděpodobně zůstala u příbuzných jinde. Jane navštívila Stephena v New Yorku v září 1861 a poté ještě několikrát.

Neznámo kdy po Stephenově smrti v roce 1864 se Jane provdala za Matthewa D. Wileyho, přepravce zavazadel a spěšninového agenta. Pracovala jako telegrafistka v depu Pensylvánské železnice v Allegheny. Živila několik příbuzných včetně své dcery, matky a vnoučat. Zemřela v roce 1903 na popáleniny, které utrpěla, když jí jiskra zapálila oděv, když podřimovala u krbu. K tomuto datu získala spolu se svou dcerou na tantiémách ze Stephenových písní více než 4 100 dolarů. Je pohřbena na hřbitově v Allegheny.

Marion Fosterová (1850-1935) se provdala za Williama Welshe a měla tři děti. Po životě v St. Louis a Chicagu se v roce 1914 přestěhovala do sídla (jako správkyně) na místě domu svých prarodičů v Lawrenceville. Byla chudá, do svých sedmdesáti let dávala hodiny klavíru a neúspěšně bojovala s vládou o navrácení pozemku, který kdysi patřil jejímu dědečkovi.

V červenci 1863 zažili obyvatelé Spojených států nejhorší nepokoje v historii země. V New Yorku vzbouřenci protestovali proti prvnímu americkému odvodu. Domnívali se, že tento odvod je nespravedlivý. Tížil chudé a bohatým umožňoval vykoupit se. Výtržníci zničili několik budov, včetně ústavu pro barevné sirotky, a lynčovali černochy na sloupech veřejného osvětlení. Během čtyř dnů nepokojů zemřelo 105 až 128 lidí.

Fosterovy písně se v měsících před nepokoji neprodávaly dobře. Jeho nejlepší dny jako písničkáře byly pryč. Jeho publikum se rozdělilo podle politických, ekonomických a rasových hledisek. V sobotu 9. ledna 1864 se Fosterovi udělalo špatně a šel brzy spát. Ubytoval se v chudém, ale slušném hotelu na Bowery. V neděli ráno promluvil se služkou u svých dveří, pak se otočil a upadl, přičemž rozbil kus nádobí, který mu poškrábal krk. Poslali pro něj jeho kamaráda George Coopera (který bydlel jen čtyři bloky odtud). Našel Fostera nahého v kaluži krve. Písničkář zašeptal: "Je se mnou konec," a požádal o pití.

Přijel lékař a ránu mu zašil. Foster byl obvázán a převezen na oddělení pro chudé v nemocnici Bellevue. V registru byl zapsán jako "dělník". Cítil se nepohodlně a nechutnalo mu jídlo. Dne 13. ledna jedl polévku, když vtom mrtvý omdlel. Jeho mrtvola byla uložena do rakve a převezena do nemocniční márnice. V jeho kapse bylo nalezeno několik mincí a útržek papíru s nápisem: "Milí přátelé a něžná srdce".

Příčina jeho smrti není známa. Pravděpodobně se jednalo o kombinaci alkoholismu, špatné stravy a ztráty krve, případně infarktu nebo mrtvice. O tělo se přihlásili Jane Fosterová a Stephenovi bratři Henry a Morrison a odvezli ho do Pensylvánie k pohřbu. Pohřební obřad se konal 21. ledna v episkopálním kostele Nejsvětější Trojice v Pittsburghu. Fosterovu rakev na hřbitově v Allegheny přivítala dechová kapela hrající jeho melodie. Byl pohřben v blízkosti svého otce a matky.

Jeho smrt nebyla ve většině novin zaznamenána. Deník New York Post však přirovnal jeho melodie k Donizettimu. The Round Table napsal, že Foster byl "amatérský autor", který sotva znal pravidla hudební kompozice. The Table však chválil jeho patos a humor.

Mnoho písní bylo po Fosterově smrti propagováno jako jeho poslední skladby. "The Voices That are Gone" (vydaná v roce 1865) a "Kiss Me Mother Ere I Die" (1869) jsou pravděpodobně skutečně jeho posledními díly. V srpnu 1864 koupil Bílou chalupu inženýr pruského původu a zboural ji.