Benedict Arnold

Benedict se narodil jako druhé ze šesti dětí Benedictu Arnoldovi III (1683-1761) a Hannah Waterman Kingové 14. ledna 1741 v Norwichi ve státě Connecticut. Jméno dostal po svém pradědečkovi Benedictu Arnoldovi, prvním guvernérovi kolonie Rhode Island, a po svém bratrovi Benedictu IV, který zemřel v dětském věku. Dospělosti se dožil pouze Benedict a jeho sestra Hannah, ostatní sourozenci zemřeli v dětství na žlutou zimnici. Prostřednictvím své babičky z matčiny strany byl Arnold potomkem Johna Lothroppa, předka nejméně čtyř amerických prezidentů.

Arnoldův otec byl úspěšný obchodník a rodina se pohybovala ve vyšších vrstvách norwichské společnosti. V deseti letech byl Arnold poslán do soukromé školy v nedalekém Canterbury a očekávalo se, že půjde na Yale. Smrt jeho sourozenců o dva roky později však možná přispěla k úpadku rodinného jmění, protože jeho otec se dal na pití. V době, kdy mu bylo čtrnáct let, už na soukromé vzdělání nebyly peníze. Otcův alkoholismus a špatný zdravotní stav mu zabránily vyučit Arnolda v rodinném podniku, ale rodinné konexe jeho matky zajistily Arnoldovi vyučení u dvou jejích bratranců, bratrů Daniela a Joshuy Lathropových, kteří v Norwichi provozovali úspěšnou lékárnu a obchod se smíšeným zbožím. U Lathropů se vyučil sedm let.

V roce 1755 se Arnold, kterého přilákal zvuk bubeníka, pokusil přihlásit do provinční domobrany, aby bojoval ve francouzské a indiánské válce, ale jeho matka mu to nedovolila. V roce 1757, když mu bylo šestnáct let, se přihlásil do domobrany, která se vydala směrem k Albany a jezeru George. Francouzi obléhali pevnost Fort William Henry a jejich indiánští spojenci se po jejich vítězství dopouštěli krutostí. Zpráva o katastrofálním výsledku obléhání přiměla rotu k obratu; Arnold sloužil 13 dní. Někteří tvrdí, že Arnold v roce 1758 dezertoval, ale důkaz neexistuje.

Arnoldova matka, k níž měl velmi blízko, zemřela v roce 1759. Otcův alkoholismus se po smrti manželky zhoršil a mladík převzal odpovědnost za podporu otce a mladší sestry. Jeho otec byl několikrát zatčen za veřejné opilství, církev mu odmítla přijímání a nakonec v roce 1761 zemřel.

S pomocí manželů Lathropových se Arnold v roce 1762 usadil jako lékárník a knihkupec v New Havenu ve státě Connecticut. Arnold byl pracovitý a úspěšný a dokázal své podnikání rozšířit. V roce 1763 splatil peníze vypůjčené od Lathropových, koupil zpět rodinnou usedlost, kterou jeho otec prodal, když byl hluboce zadlužený, a o rok později ji znovu prodal se značným ziskem. V roce 1764 uzavřel partnerství s Adamem Babcockem, dalším mladým newhavenským obchodníkem. Za zisk z prodeje usedlosti koupili tři obchodní lodě a začali obchodovat se Západní Indií. V této době přivedl do New Havenu svou sestru Hannah, aby v době jeho nepřítomnosti vedla lékárnu. Kvůli svému podnikání hodně cestoval, a to po celé Nové Anglii a z Quebecu do Západní Indie, často ve velení jedné z vlastních lodí. Na jedné z cest svedl Arnold v Hondurasu souboj s britským námořním kapitánem, který ho nazval "zatraceným Yankeeem, který nemá dobré vychování ani způsoby gentlemana". Kapitán byl po první přestřelce zraněn a omluvil se poté, co mu Arnold pohrozil, že při druhé přestřelce bude mířit na něj.

Zákon o cukru z roku 1764 a zákon o kolcích z roku 1765 omezily obchod v koloniích. Druhý jmenovaný zákon přiměl Arnolda k tomu, aby se připojil k opozici proti těmto daním, a také ho přiměl ke vstupu do tajné organizace Synové svobody, která se nebála použít násilí proti těmto a dalším nepopulárním parlamentním opatřením. Zpočátku se Arnold neúčastnil žádných veřejných demonstrací, ale stejně jako mnoho obchodníků pokračoval v obchodování, jako by Stamp Act neexistoval. To znamenalo, že byl pašerákem, který se zákonu vzpíral. Arnoldovi také hrozil finanční krach. Dlužil 16 000 liber a někteří věřitelé šířili fámy, že je v úpadku. Podnikl proti nim právní kroky. V noci 28. ledna 1767 Arnold a členové jeho posádky, sledováni davem synů, potlačili muže podezřelého z pokusu informovat úřady o Arnoldově pašování. Arnold byl odsouzen za výtržnictví a pokutován relativně nízkou částkou 50 šilinků; k mírnému trestu pravděpodobně přispěla publicita případu a široké sympatie k jeho názoru.

Dne 22. února 1767 se oženil s Margaret Mansfieldovou, dcerou Samuela Mansfielda, šerifa v New Havenu, s nímž se možná seznámil díky členství Mansfielda i Arnolda v místní zednářské lóži. Následujícího roku se jim narodil první syn Benedict VI, po něm následovali v roce 1769 bratři Richard a v roce 1772 Henry. Margaret zemřela na počátku revoluce, 19. června 1775, když byl Arnold ještě ve Fort Ticonderoga. Domácnost i za jejího života ovládala Arnoldova sestra Hannah. Arnold těžil ze svého vztahu s Mansfieldem, který se stal partnerem v jeho podnikání a využíval svého postavení šerifa, aby Arnolda ochránil před věřiteli.

V době bostonského masakru 5. března 1770 byl Arnold v Západní Indii. Napsal, že byl "velmi šokován", a podivoval se, že "proboha, to všichni Američané spí a krotce se vzdávají svých svobod, nebo se z nich stali filozofové, že se takovým darebákům okamžitě nepomstí".

Arnold zahájil válku, když byl v březnu 1775 zvolen kapitánem connecticutské domobrany. Po zahájení bojů u Lexingtonu a Concordu v následujícím měsíci se jeho rota vydala na severovýchod, aby pomohla při obléhání Bostonu, které následovalo. Arnold oznámil Výboru pro bezpečnost státu Massachusetts svůj nápad zmocnit se pevnosti Ticonderoga v New Yorku, o níž věděl, že je špatně bráněna. Dne 3. května 1775 ho jmenovali plukovníkem a on okamžitě odjel na západ a včas dorazil do Castletonu ve sporných grantech New Hampshire (dnešní Vermont), aby se spolu s Ethanem Allenem a jeho muži zúčastnil dobytí pevnosti Ticonderoga. Na tuto akci navázal odvážným nájezdem na pevnost Saint-Jean na řece Richelieu severně od jezera Champlain. Když v červnu dorazily k Ticonderoze jednotky connecticutské domobrany, dostal se s jejich velitelem do sporu o kontrolu nad pevností a vzdal se svého massachusettského pověření. Byl na cestě z Ticonderogy domů, když se dozvěděl, že jeho žena dříve v červnu zemřela.

Když Druhý kontinentální kongres schválil invazi do Quebecu, částečně na Arnoldovo naléhání, byl pro velení výpravy vynechán. Arnold poté odjel do Cambridge ve státě Massachusetts a navrhl Georgi Washingtonovi druhou výpravu, která by zaútočila na Quebec cestou přes dnešní Maine. Tato výprava, pro kterou Arnold obdržel hodnost plukovníka kontinentální armády, vyrazila z Cambridge v září 1775 s 1 100 muži. Po obtížné cestě, během níž se 300 mužů vrátilo zpět a dalších 200 cestou zemřelo, dorazil Arnold v listopadu před Quebec City. Připojil se k malé armádě Richarda Montgomeryho a 31. prosince se zúčastnil útoku na Quebec City, při němž byl Montgomery zabit a Arnoldovi byla rozdrcena noha. Jeho kaplan, reverend Samuel Spring, ho odnesl do provizorní nemocnice v hotelu Dieu. Arnold, který byl za svou roli při dosažení Quebecu povýšen na brigádního generála, udržoval neúčinné obléhání města, dokud ho v dubnu 1776 nenahradil generálmajor David Wooster.

Arnold poté odcestoval do Montrealu, kde působil jako vojenský velitel města, dokud nebyl donucen ustoupit před postupující britskou armádou, která v květnu dorazila do Quebecu. Během ústupu ze Saint-Jean velel týlu kontinentální armády. James Wilkinson uvedl, že Arnold byl poslední, kdo odešel před příchodem Britů. Poté řídil výstavbu flotily na obranu jezera Champlain, která byla poražena v bitvě u ostrova Valcour v říjnu 1776. Jeho akce u Saint-Jean a ostrova Valcour sehrály významnou roli při zdržení britského postupu proti Ticonderoze až do roku 1777.

Během těchto akcí si Arnold získal řadu přátel a ještě větší množství nepřátel v armádní mocenské struktuře a v Kongresu. Navázal slušné vztahy s Georgem Washingtonem, velitelem armády, a také s Philipem Schuylerem a Horatiem Gatesem, kteří v letech 1775 a 1776 veleli severnímu oddělení armády. Spor s Mosesem Hazenem, velitelem 2. kanadského pluku, však v létě 1776 vyústil v Hazenův válečný soud v Ticonderoze. Pouze zásah Gatese, který byl v té době jeho nadřízeným v Ticonderoze, zabránil jeho vlastnímu zatčení na základě protiobvinění vzneseného Hazenem. Měl také neshody s Johnem Brownem a Jamesem Eastonem, dvěma nižšími důstojníky s politickými konexemi, které vyústily v neustálé podezření z jeho pochybení. Zvláště zlý byl Brown, který vydal leták, v němž o Arnoldovi prohlásil: "Peníze jsou jeho bohem, a aby jich měl dost, obětoval by svou zemi."

Generál Washington vyslal Arnolda na obranu Rhode Islandu poté, co Britové v prosinci 1776 obsadili Newport, kde byla domobrana příliš špatně vybavena, aby vůbec mohla uvažovat o útoku na Brity. Arnold se nacházel poblíž svého domova, takže využil příležitosti k návštěvě svých dětí a většinu zimy strávil ve společnosti v Bostonu, kde se neúspěšně dvořil mladé krásce jménem Betsy Debloisová. V únoru 1777 se dozvěděl, že ho Kongres odmítl povýšit na generálmajora. Washington odmítl nabídku rezignace a napsal členům Kongresu dopis, v němž se snažil tuto situaci napravit, a poznamenal, že "dva nebo tři další velmi dobří důstojníci" by mohli přijít o místo, pokud budou pokračovat v politicky motivovaném povyšování. Arnold byl na cestě do Filadelfie, aby projednal svou budoucnost, když byl upozorněn, že britské jednotky pochodují k zásobovacímu skladu v Danbury ve státě Connecticut. Spolu s Davidem Woosterem a generálem connecticutské domobrany Goldem Selleckem Sillimanem zorganizoval reakci domobrany. V bitvě u Ridgefieldu vedl malý kontingent domobrany, který se pokoušel zastavit nebo zpomalit návrat Britů na pobřeží, a byl opět zraněn do levé nohy. Arnold pokračoval do Filadelfie, kde se setkal se členy Kongresu ohledně své hodnosti. Jeho akce u Ridgefieldu spolu s Woosterovou smrtí v důsledku zranění utrpěného v akci vedly k Arnoldovu povýšení na generálmajora, ačkoli mu nebyla obnovena seniorita oproti těm, kteří byli povýšeni před ním. V průběhu jednání o této otázce Arnold 11. července napsal rezignační dopis, a to ve stejný den, kdy do Filadelfie dorazila zpráva, že pevnost Ticonderoga padla do rukou Britů. Washington jeho rezignaci odmítl a nařídil mu, aby se vydal na sever a pomohl tam s obranou.

Arnold dorazil do Schuylerova tábora ve Fort Edward v New Yorku 24. července. Dne 13. srpna ho Schuyler vyslal s 900 vojáky, aby uvolnil obléhání pevnosti Fort Stanwix, kde pomocí lsti obléhání ukončil. Arnold nechal do tábora britského brigádního generála Barryho St. Legera vyslat indiánského posla se zprávou, že blížící se vojsko je mnohem větší a blíže, než ve skutečnosti bylo; to přesvědčilo St. Legerovu indiánskou podporu, aby ho opustila, a donutilo ho vzdát se úsilí.

Arnold se poté vrátil k Hudsonu, kde generál Gates převzal velení americké armády, která se do té doby stáhla do tábora jižně od Stillwateru. Vyznamenal se pak v obou bitvách u Saratogy, i když ho generál Gates po sérii stupňujících se neshod a sporů, které vyvrcholily křikem, po první bitvě odvolal z polního velení. Během bojů ve druhé bitvě se Arnold navzdory Gatesovým rozkazům vydal na bojiště a vedl útoky na britskou obranu. Na konci bojů byl opět těžce zraněn do levé nohy. Sám Arnold prohlásil, že by bylo lepší, kdyby to bylo do hrudi, a ne do nohy. Burgoyne se vzdal deset dní po druhé bitvě, 17. října 1777. V reakci na Arnoldovu statečnost u Saratogy mu Kongres vrátil velitelskou hodnost. Způsob, jakým tak učinili, si však Arnold vyložil jako projev soucitu s jeho zraněním, nikoli jako omluvu nebo uznání, že napravují křivdu.

Arnold se ze zranění zotavoval několik měsíců. Místo aby mu amputovali roztříštěnou levou nohu, nechal si ji hrubě nastavit a nechal ji o 2 palce (5,1 cm) kratší než pravou. Do armády se vrátil v květnu 1778 ve Valley Forge za potlesku mužů, kteří pod ním sloužili u Saratogy. Tam se spolu s mnoha dalšími vojáky zúčastnil první zaznamenané přísahy věrnosti na znamení loajality Spojeným státům.

, Filadelfie. Arnold si z Masters-Pennova sídla, jak se tehdy jmenovalo, udělal své hlavní sídlo, když byl vojenským velitelem Filadelfie. Později sloužil jako prezidentské sídlo George Washingtona a Johna Adamse v letech 1790-1800.

Po stažení Britů z Filadelfie v červnu 1778 jmenoval Washington Arnolda vojenským velitelem města. Ještě předtím, než Američané znovu obsadili Filadelfii, začal Arnold plánovat, jak finančně vydělat na změně tamní moci, a zapojil se do různých obchodních transakcí, jejichž cílem bylo profitovat z válečných dodávek a těžit z ochrany své autority. Tyto plány byly někdy zmařeny vlivnými místními politiky, kteří nakonec shromáždili dostatek důkazů, aby mohli veřejně vznést obvinění. Arnold se dožadoval vojenského soudu, který by obvinění očistil, a v květnu 1779 napsal Washingtonovi: "Poté, co jsem se stal mrzákem ve službě své vlasti, jsem jen stěží očekával, že se setkám s [tak] nevděčnými návraty".

Arnold žil ve Filadelfii rozmařile a byl významnou osobností společenského života. V létě roku 1778 se Arnold seznámil s Peggy Shippenovou, osmnáctiletou dcerou soudce Edwarda Shippena, sympatizanta loajalistů, který obchodoval s Brity v době, kdy okupovali město. Peggy se během britské okupace Filadelfie dvořil britský major John André. Peggy a Arnold se vzali 8. dubna 1779. Peggy a její okruh přátel si našli způsob, jak zůstat v kontaktu s milenci přes bitevní linie, a to navzdory vojenským zákazům komunikace s nepřítelem. Část této komunikace se uskutečňovala prostřednictvím Josepha Stansburyho, filadelfského obchodníka.

Někdy počátkem května 1779 se Arnold sešel se Stansburym. Stansbury, jehož výpověď před britskou komisí zřejmě mylně klade toto datum do června, uvedl, že po setkání s Arnoldem "jsem tajně odjel do New Yorku s nabídkou [Arnoldových] služeb siru Henrymu Clintonovi". Stansbury ignoroval Arnoldovy pokyny, aby do spiknutí nezapojoval nikoho dalšího, překročil britské linie a vydal se za Jonathanem Odellem do New Yorku. Odell byl loajalista spolupracující s Williamem Franklinem, posledním koloniálním guvernérem New Jersey a synem Benjamina Franklina. Franklin 9. května představil Stansburyho majoru Andrému, který byl právě jmenován šéfem britských špionů. To byl začátek tajné korespondence mezi Arnoldem a Andrém, při níž někdy využíval svou ženu Peggy jako ochotného prostředníka, která vyvrcholila o více než rok později Arnoldovou změnou strany.

Tajná komunikace

André mluvil s generálem Clintonem, který mu dal široké pravomoci, aby Arnoldovu nabídku realizoval. André poté vypracoval pokyny pro Stansburyho a Arnolda. Tento první dopis zahájil diskusi o typech pomoci a zpravodajských informacích, které by mohl Arnold poskytnout, a obsahoval instrukce, jak v budoucnu komunikovat. Dopisy měly být předávány prostřednictvím ženského kruhu, jehož byla Peggy Arnoldová součástí, ale pouze Peggy měla vědět, že některé dopisy obsahují instrukce psané kódem i neviditelným inkoustem, které měly být předány Andrému, přičemž jako kurýr měl být použit Stansbury.

V červenci 1779 Arnold poskytoval Britům informace o rozmístění a síle jednotek a o umístění zásobovacích skladů a zároveň vyjednával o kompenzaci. Nejprve požadoval náhradu ztrát a 10 000 liber, což byla částka, kterou Kontinentální kongres udělil Charlesi Leemu za jeho služby v Kontinentální armádě. Generál Clinton, který vedl tažení s cílem získat kontrolu nad údolím řeky Hudson, měl zájem o plány a informace o obraně West Pointu a dalších obranných zařízeních na řece Hudson. Začal také naléhat na osobní setkání a navrhl Arnoldovi, aby usiloval o další vysoké velení. V říjnu 1779 se jednání zastavila. Kromě toho patriotské davy prohledávaly Filadelfii a hledaly loajalisty a Arnoldovi a Shippenově rodině bylo vyhrožováno. Kongres i místní úřady Arnolda odmítaly s žádostmi o zajištění bezpečnosti pro něj a jeho příbuzné.

Vojenský soud

Vojenský soud, který se měl zabývat obviněními proti Arnoldovi, začal zasedat 1. června 1779, ale jeho zasedání se protáhlo až do prosince 1779, protože generál Clinton dobyl Stony Point ve státě New York, což vyvolalo v armádě horečnou reakci. Navzdory skutečnosti, že řada členů poroty byli muži, kteří Arnolda neměli v lásce kvůli akcím a sporům z dřívějšího období války, byl Arnold 26. ledna 1780 zproštěn všech obvinění kromě dvou menších. Arnold se v následujících měsících snažil tuto skutečnost zveřejnit, nicméně počátkem dubna, pouhý týden poté, co Washington Arnoldovi poblahopřál k narození jeho syna Edwarda Shippena Arnolda 19. května, Washington zveřejnil formální výtku Arnoldova chování.

Vrchní velitel by byl mnohem radši, kdyby mohl udělit pochvalu důstojníkovi, který prokázal své vlasti tak vynikající služby jako generálmajor Arnold, ale v tomto případě ho smysl pro povinnost a ohled na upřímnost nutí prohlásit, že jeho chování [v odsouzených akcích] považuje za nerozvážné a nevhodné.

- Oznámení vydané Georgem Washingtonem, 6. dubna 1780

Krátce po Washingtonově výtce dospělo vyšetřování jeho výdajů Kongresem k závěru, že Arnold plně nevyúčtoval své výdaje, které vynaložil během invaze do Quebecu, a že dluží Kongresu přibližně 1 000 liber, a to především proto, že je nebyl schopen doložit. Značné množství těchto dokumentů se ztratilo během ústupu z Quebecu; rozzlobený a frustrovaný Arnold koncem dubna rezignoval na vojenské velení ve Filadelfii.

Nabídka vzdát se West Pointu

Začátkem dubna se Philip Schuyler obrátil na Arnolda s nabídkou, aby mu svěřil velení ve West Pointu. Jednání mezi Schuylerem a Washingtonem na toto téma nepřinesla do začátku června žádné výsledky. Arnold znovu otevřel tajné kanály s Brity, informoval je o Schuylerových návrzích a připojil Schuylerovo hodnocení podmínek a West Pointu. Poskytl také informace o navrhované francouzsko-americké invazi do Quebecu, která měla proběhnout po řece Connecticut. (Arnold nevěděl, že tato navrhovaná invaze je lest, jejímž cílem je odklonit britské zdroje). Dne 16. června Arnold při cestě domů do Connecticutu za osobními záležitostmi zkontroloval West Point a tajným kanálem zaslal velmi podrobnou zprávu. Po příjezdu do Connecticutu Arnold zařídil prodej svého tamního domu a začal převádět majetek do Londýna prostřednictvím prostředníků v New Yorku. Počátkem července byl již zpět ve Filadelfii, kde 7. července napsal Clintonovi další tajnou zprávu, z níž vyplývalo, že jeho jmenování do West Pointu je jisté a že by dokonce mohl poskytnout "nákres prací ..., jimiž byste mohl [West Point] obsadit beze ztráty".

Generála Clintona a majora Andrého, kteří se 18. června vrátili vítězně z obléhání Charlestonu, tato zpráva okamžitě zaujala. Clinton, který se obával, že se Washingtonova armáda a francouzské loďstvo spojí na Rhode Islandu, se opět zaměřil na West Point jako na strategický bod, který je třeba obsadit. André, který měl špehy a informátory sledující Arnolda, si ověřil jeho pohyb. Clinton, nadšený vyhlídkami, informoval o svých zpravodajských přepadech své nadřízené, ale na Arnoldův dopis ze 7. července neodpověděl.

Arnold následně napsal Clintonovi řadu dopisů, a to ještě předtím, než mohl očekávat odpověď na dopis ze 7. července. V dopise z 11. července si stěžoval, že mu Britové zřejmě nedůvěřují, a hrozil, že pokud nedojde k pokroku, přeruší jednání. Dne 12. července napsal znovu a výslovně nabídl, že se vzdá West Pointu, ačkoli jeho cena (kromě odškodnění za ztráty) vzrostla na 20 000 liber, přičemž záloha ve výši 1 000 liber měla být doručena spolu s odpovědí. Tyto dopisy nedoručoval Stansbury, ale Samuel Wallis, další filadelfský obchodník, který špehoval pro Brity.

Velení ve West Pointu

Dne 3. srpna 1780 získal Arnold velení ve West Pointu. Dne 15. srpna obdržel od Andrého šifrovaný dopis s poslední Clintonovou nabídkou: 20 000 liber a žádné odškodnění za ztráty. Kvůli potížím s předáváním zpráv po linii nevěděla žádná ze stran několik dní, že druhá strana s touto nabídkou souhlasí. Arnoldovy dopisy nadále podrobně popisovaly pohyby Washingtonových vojsk a poskytovaly informace o organizovaných francouzských posilách. Dne 25. srpna mu Peggy konečně doručil Clintonův souhlas s podmínkami.

Washington pověřil Arnolda velením ve West Pointu a zároveň mu dal pravomoc nad celou Američany kontrolovanou řekou Hudson, od Albany až po britské linie u New Yorku. Během cesty do West Pointu Arnold obnovil známost s Joshuou Hettem Smithem, člověkem, o němž Arnold věděl, že dělal špiona pro obě strany a který vlastnil dům poblíž západního břehu Hudsonu jižně od West Pointu.

Jakmile se Arnold usadil ve West Pointu, začal systematicky oslabovat jeho obranu a vojenskou sílu. Potřebné opravy na řetězu přes řeku Hudson nebyly nikdy nařízeny. Vojáci byli hojně rozdělováni v rámci Arnoldova velitelského území (ale jen minimálně v samotném West Pointu) nebo na požádání poskytováni Washingtonu. Také on zasypával Washington stížnostmi na nedostatek zásob a psal: "Všeho je nedostatek". Zároveň se snažil vyčerpat zásoby West Pointu, aby bylo obléhání úspěšnější. Jeho podřízení, z nichž někteří byli jeho dlouholetými spolupracovníky, reptali na zbytečné rozdělování zásob a nakonec dospěli k závěru, že Arnold prodává část zásob na černém trhu za účelem osobního zisku.

30. srpna 30 Arnold poslal Andrému dopis, v němž přijal Clintonovy podmínky a navrhl mu schůzku prostřednictvím dalšího prostředníka: William Heron, člen Connecticutského shromáždění, o kterém si myslel, že mu může důvěřovat. Heron se komickým způsobem vydal do New Yorku, aniž by věděl o významu dopisu, a nabídl Britům své vlastní služby jako špion. Poté odvezl dopis zpět do Connecticutu, kde jej v podezření z Arnoldova jednání předal veliteli connecticutské domobrany. Generál Parsons, který viděl dopis napsaný jako šifrovanou obchodní diskusi, jej odložil stranou. O čtyři dny později poslal Arnold šifrovaný dopis s podobným obsahem do New Yorku prostřednictvím manželky válečného zajatce. Nakonec byla schůzka stanovena na 11. září poblíž Dobb's Ferry. Toto setkání bylo zmařeno, když britské dělové čluny na řece, které nebyly informovány o jeho blížícím se příjezdu, vystřelily na jeho loď.

Odhalená zápletka

Arnold a André se nakonec setkali 21. září v domě Joshuy Hetta Smithe. Ráno 22. září James Livingston, plukovník velící základně ve Verplanck's Pointu, vystřelil na loď HMS Vulture, která měla Andrého dopravit zpět do New Yorku. Tato akce loď poškodila a ta se musela stáhnout po řece, což Andréa donutilo vrátit se do New Yorku po souši. Arnold pro Andrého vypsal propustky, aby mohl projít přes linie, a také mu předal plány West Pointu. V sobotu 23. září byl André poblíž Tarrytownu zajat třemi westchesterskými vlastenci jménem John Paulding, Isaac Van Wart a David Williams; dokumenty odhalující spiknutí s cílem dobýt West Point byly nalezeny a odeslány do Washingtonu a Arnoldova zrada vyšla najevo poté, co je Washington prozkoumal. André mezitím přesvědčil nic netušícího velícího důstojníka, kterému byl předán, plukovníka Johna Jamesona, aby ho poslal zpět k Arnoldovi do West Pointu. Major Benjamin Tallmadge, člen Washingtonovy tajné služby, však trval na tom, aby Jameson nařídil zajatce zadržet a přivést zpět. Jameson neochotně odvolal poručíka, který Andrého předal do Arnoldovy vazby, ale pak téhož poručíka poslal jako posla, aby Arnolda informoval o Andrého zatčení.

Arnold se o Andrého zajetí dozvěděl následujícího rána 24. září, kdy obdržel Jamesonovu zprávu, že André je v jeho vazbě a že dokumenty, které André nesl, byly odeslány generálu Washingtonovi. Arnold obdržel Jamesonův dopis, když čekal na Washingtona, s nímž měl v plánu posnídat. Všemi silami spěchal na břeh a nařídil bárkařům, aby ho převezli po řece k místu, kde kotvila loď Vulture, která ho pak odvezla do New Yorku. Z lodi Arnold napsal Washingtonovi dopis, v němž žádal, aby Peggy bezpečně odcestovala ke své rodině do Filadelfie, a Washington jeho žádosti vyhověl. Když mu byly předloženy důkazy o Arnoldově zradě, byl prý Washington klidný. Zjišťoval však rozsah zrady a při jednání s generálem Clintonem o osudu majora Andrého navrhl, že je ochoten Andrého vyměnit za Arnolda. Tento návrh Clinton odmítl; po vojenském soudu byl André 2. října v Tappanu ve státě New York oběšen. Washington také infiltroval do New Yorku své muže, aby se pokusili Arnolda unést; tento plán, který se téměř podařil, ztroskotal, když Arnold před prosincovým odplutím do Virginie změnil bydliště.

Arnold se pokusil ospravedlnit své jednání v otevřeném dopise nazvaném Obyvatelům Ameriky, který byl zveřejněn v novinách v říjnu 1780. V dopise Washingtonovi, v němž žádal o bezpečný průjezd pro Peggy, napsal, že "láska k mé vlasti pohání mé současné jednání, jakkoli se může zdát rozporuplné světu, který jen velmi zřídka posuzuje správnost jednání jakéhokoli člověka".

Služba v britské armádě

Britové Arnoldovi udělili hodnost brigádního generála s ročním příjmem několika set liber, ale vyplatili mu pouze 6 315 liber a roční důchod 360 liber, protože jeho spiknutí se nezdařilo. V prosinci 1780 vedl Arnold na Clintonův rozkaz jednotky o síle 1 600 vojáků do Virginie, kde se překvapivě zmocnil Richmondu a poté se vydal na řádění po Virginii, kde ničil zásobárny, slévárny a mlýny. Tato činnost vyvedla virginskou domobranu z míry a Arnold se nakonec stáhl do Portsmouthu, kde se buď evakuoval, nebo posílil. Mezi pronásledujícími americkými vojáky byl i markýz de Lafayette, který měl od Washingtona rozkaz Arnolda v případě zajetí bezodkladně oběsit. Koncem března dorazily posily vedené Williamem Phillipsem (který sloužil pod Burgoynem u Saratogy) a Phillips vedl další nájezdy přes Virginii, včetně porážky barona von Steubena u Petersburgu, až do své smrti na horečku 12. května 1781. Arnold velel armádě pouze do 20. května, kdy dorazil lord Cornwallis s jižní armádou a převzal velení. Jeden plukovník napsal Clintonovi o Arnoldovi, že "je mnoho důstojníků, kteří si musí přát, aby velel nějaký jiný generál". Cornwallis ignoroval Arnoldem nabízenou radu, aby umístil stálou základnu mimo pobřeží, což mohlo zabránit jeho pozdější kapitulaci u Yorktownu.

Po návratu do New Yorku v červnu Arnold předložil řadu návrhů, jak pokračovat v útocích na v podstatě ekonomické cíle, aby donutil Američany ukončit válku. Clinton však o většinu Arnoldových agresivních nápadů neměl zájem, ale nakonec ustoupil a povolil Arnoldovi nájezd na přístav New London ve státě Connecticut. Dne 4. září, nedlouho po narození jeho a Peggyina druhého syna, Arnoldovy jednotky čítající přes 1 700 mužů vpadly do New Londonu, vypálily ho a obsadily pevnost Fort Griswold, přičemž způsobily škody odhadované na 500 000 dolarů. Britské ztráty byly vysoké - téměř čtvrtina vojska byla zabita nebo zraněna, což je počet, o němž Clinton prohlásil, že si další podobná vítězství nemůže dovolit.

Ještě před říjnovou Cornwallisovou kapitulací požádal Arnold Clintona o povolení odjet do Anglie, aby lordu Germainovi osobně sdělil své názory na válku. Když zpráva o kapitulaci dorazila do New Yorku, Arnold žádost obnovil a Clinton mu vyhověl. Dne 8. prosince 1781 Arnold s rodinou odjel z New Yorku do Anglie. V Londýně se spojil s toryi a radil Germainovi a králi Jiřímu III., aby obnovili boj proti Američanům. Edmund Burke v Dolnísněmovně vyjádřil naději, že vláda nepostaví Arnolda "do čela části britské armády", aby "nebyly zasaženy city pravé cti, které jsou každému britskému důstojníkovi [dražší] než život". K Arnoldově škodě získali v parlamentu převahu protiváleční whigové a Germain byl nucen odstoupit, přičemž vláda lorda Northa padla nedlouho poté.

Arnold poté požádal o doprovod generála Carletona, který se chystal do New Yorku nahradit Clintona ve funkci vrchního velitele; tato žádost však nikam nevedla. Další pokusy o získání pozic ve vládě nebo v britské Východoindické společnosti v průběhu několika následujících let ztroskotaly a Arnold byl nucen vyžít ze sníženého platu za neválečnou službu. Jeho pověst se také stala terčem kritiky v britském tisku, zejména ve srovnání s majorem Andrém, který byl oslavován pro své vlastenectví. Jeden z obzvláště ostrých kritiků o něm prohlásil, že je "podlý žoldák, který, když si osvojí nějakou věc kvůli drancování, ji opustí, když je z toho usvědčen". Když ho George Johnstone odmítl pro vyslání do Východoindické společnosti, napsal: "Ačkoli jsem spokojen s čistotou vašeho chování, obecenstvo si to nemyslí. Dokud tomu tak je, žádná moc v této zemi by vás nemohla náhle postavit do situace, o kterou usilujete u Východoindické společnosti."

Nové obchodní příležitosti

V roce 1785 se Arnold a jeho syn Richard přestěhovali do Saint John v Novém Brunšviku, kde spekulovali s pozemky a založili firmu obchodující se Západní Indií. Arnold koupil velké pozemky v oblasti Maugerville a získal městské pozemky v Saint John a Frederictonu. Dodávku jeho první lodi Lord Sheffield provázelo obvinění stavitele, že ho Arnold podvedl; Arnold tvrdil, že si pouze odečetl smluvně dohodnutou částku, když byla loď dodána se zpožděním. Po první plavbě se Arnold v roce 1786 vrátil do Londýna, aby přivezl svou rodinu do Saint John. Tam se vymotal ze soudního sporu kvůli nesplacenému dluhu, který Peggy vymohla v době jeho nepřítomnosti, a zaplatil 900 liber na vyrovnání půjčky ve výši 12 000 liber, kterou si vzal, když žil ve Filadelfii. V roce 1787 se rodina přestěhovala do Saint John, kde Arnold vyvolal rozruch řadou špatných obchodních dohod a drobných soudních sporů. Po nejzávažnějším z nich, žalobě pro pomluvu, kterou vyhrál proti svému bývalému obchodnímu partnerovi, ho obyvatelé města upálili před jeho domem za přihlížení Peggy a dětí. V prosinci 1791 rodina opustila Saint John a vrátila se do Londýna.

V červenci 1792 svedl nekrvavý souboj s Jamesem Maitlandem, 8. hrabětem z Lauderdale, poté co hrabě ve Sněmovně lordů narušil jeho čest. Po vypuknutí Francouzské revoluce Arnold vybavil soukromou loď, přičemž pokračoval v obchodování v Západní Indii, i když válečné akce zvyšovaly riziko. Francouzské úřady ho uvěznily na Guadeloupu na základě obvinění ze špionáže pro Brity a jen o vlásek unikl oběšení, když po podplacení stráží uprchl k blokující britské flotile. Pomáhal organizovat domobranu na ostrovech držených Brity a za své úsilí v jejich prospěch sklízel chválu od majitelů půdy. Tato práce, o níž doufal, že mu vynese širší respekt a nové velení, místo toho jemu a jeho synům vynesla pozemkový příděl 15 000 akrů (6 100 ha) v Horní Kanadě, poblíž dnešního Renfrew v Ontariu.

V lednu 1801 se Arnoldovo zdraví začalo zhoršovat. Dna, kterou trpěl od roku 1775, napadla jeho nezraněnou nohu natolik, že nebyl schopen odjet na moře; druhá ho neustále bolela a chodil jen o holi. Lékaři mu diagnostikovali vodnatelnost a návštěva na venkově jeho stav jen dočasně zlepšila. Zemřel po čtyřech dnech blouznění 14. června 1801 ve věku 60 let. Legenda praví, že když ležel na smrtelné posteli, řekl: "Nech mě zemřít v této staré uniformě, ve které jsem bojoval své bitvy. Kéž mi Bůh odpustí, že jsem si kdy oblékl jinou," ale to může být apokryf. Arnold byl pohřben v kostele svaté Marie v Battersea v Londýně v Anglii. V důsledku úřední chyby ve farních záznamech byly jeho ostatky při rekonstrukci kostela o sto let později přemístěny do neoznačeného hromadného hrobu. Jeho pohřební průvod měl "sedm smutečních kočárů a čtyři státní kočáry"; pohřeb byl bez vojenských poct.

Zanechal po sobě malý majetek, zmenšený o dluhy, které se Peggy zavázala uhradit. Mezi jeho odkazy byly i značné dary jistému Johnu Sageovi, který se ukázal být nemanželským synem počatým během jeho pobytu v Novém Brunšviku.

Arnoldovy zásluhy o americkou nezávislost jsou v populární kultuře značně podceňovány, zatímco jeho jméno se v 19. století stalo synonymem pro zrádce. Démonizace Arnolda začala ihned poté, co se jeho zrada dostala na veřejnost. Často se odvolávala na biblické motivy; Benjamin Franklin napsal, že "Jidáš Iškariotský prodal jen jednoho člověka, Arnold tři miliony", a Alexander Scammel popsal Arnoldovo jednání jako "černé jako peklo".

První životopisci se pokoušeli popsat celý Arnoldův život ve smyslu zrádného nebo morálně pochybného chování. První velká Arnoldova biografie Život a zrada Benedicta Arnolda, kterou v roce 1832 vydal historik Jared Sparks, byla obzvláště drsná v tom, že ukazovala, jak se Arnoldova zrádná povaha údajně zformovala na základě zážitků z dětství. George Canning Hill, který byl v polovině 19. století autorem řady moralistních životopisů, začal svůj Arnoldův životopis z roku 1865 slovy "Benedict, zrádce, se narodil ...". Sociální historik Brian Carso poznamenává, že v průběhu 19. století nabyl příběh Arnoldovy zrady téměř mýtických rozměrů jako součást příběhu o vzniku národa a byl znovu připomínán, když sílily konflikty mezi jednotlivými stranami vedoucí k americké občanské válce. Washington Irving ji použil jako součást argumentu proti rozdělení Unie ve svém Životě George Washingtona z roku 1857, když poukázal na to, že pouze jednota Nové Anglie a jižních států, která vedla k nezávislosti, byla zčásti umožněna držením West Pointu. Jefferson Davis a další vůdci jižanských secesionistů byli nepříznivě srovnáváni s Arnoldem, přičemž myšlenku secese implicitně i explicitně přirovnávali ke zradě. Harper's Weekly uveřejnil v roce 1861 článek, v němž líčil vůdce Konfederace jako "několik mužů řídících tuto kolosální zradu, po jejichž boku Benedict Arnold září bíle jako světec".

Fiktivní vzývání Arnoldova jména mělo také silně negativní podtext. V 19. století byla hojně rozšířena moralistní pohádka pro děti s názvem "Krutý chlapec". Popisovala chlapce, který kradl vejce z ptačích hnízd, strhával hmyzu křídla a dopouštěl se dalších druhů bezohledné krutosti a který pak vyrostl ve zrádce své země. Chlapec je identifikován až na konci příběhu, kdy je uvedeno místo jeho narození Norwich v Connecticutu a jeho jméno Benedict Arnold. Ne všechna vyobrazení Arnolda však byla výrazně negativní. Některá divadelní zpracování z 19. století se zabývala jeho dvojsmyslností a snažila se ho spíše pochopit než démonizovat.

Spojení mezi Arnoldem a zradou pokračovalo i ve 20. a 21. století. V epizodě seriálu The Brady Bunch, Everyone Can't Be George Washington, poté, co je Peterovi přidělena role Arnolda ve školní hře, ho všichni nenávidí. Hláška komicky neupřímné postavy Sira v broadwayském muzikálu Řev mastnoty - Vůně davu z roku 1965, který často deklaruje svou bezúhonnost s odkazy na zcela nedůvěryhodné osoby, což jeho falešný přítel Cocky nechápe, prohlašuje: "Bůh ví, že nejsem dokonalý, Cocky, ale podle neochvějné loajality Benedicta Arnolda věřím v odpuštění příteli."^[] V nedávné narážce se na Arnolda nenápadně odvolal Dan Gilbert, majitel týmu Cleveland Cavaliers z Národní basketbalové asociace, v roce 2010. Gilbertova společnost, rozrušená způsobem, jakým LeBron James oznámil svůj odchod z týmu, snížila cenu plakátů s Jamesovou podobiznou na 17,41 dolaru s odkazem na rok Arnoldova narození.

V románových zpracováních americké revoluční války se někdy objevuje Arnold jako postava. Jeho role Jidáše v lidové představivosti je však natolik pevná, že ji nezpochybňuje ani tak ikonoklastická románová řada, jako je Vyprávění o impériu Gorea Vidala. ^{[zdroj? ]} Jedním z pozoruhodných zpracování, které Arnolda vykresluje ve velmi pozitivním světle, jsou však Arundelovy romány Kennetha Robertse, které se zabývají mnoha taženími, jichž se zúčastnil:

• Arundel (1929) - Americká revoluce v bitvě u Quebecu
• Rabble in Arms (1933) - Americká revoluce v bitvách u Saratogy
• Oliver Wiswell (1940) - Americká revoluce z pohledu loajalisty

V manželství s Margaret Mansfieldovou měl Arnold tyto děti:

Benedict Arnold VI (1768-1795) (kapitán britské armády, zabit v boji)

Richard Arnold (1769-1847)

Henry Arnold (1772-1826)

a s Peggy Shippenovou založil rodinu, která působila v britské armádě:

Edward Shippen Arnold (1780-1813) (poručík)

James Robertson Arnold (1781-1854) (generálporučík)

George Arnold (1787-1828) (podplukovník)

Sophia Matilda Arnold (1785-1828)

William Fitch Arnold (1794-1846) (kapitán)

Na bitevním poli u Saratogy, které je nyní chráněno v Národním historickém parku Saratoga, stojí Arnoldův památník, ale jeho jméno není na rytině uvedeno. Nápis na pomníku Boot Monument, který věnoval generál z občanské války John Watts DePeyster, zní: "Na památku nejskvělejšího vojáka kontinentální armády, který byl na tomto místě zoufale zraněn a vyhrál pro své krajany rozhodující bitvu americké revoluce a pro sebe hodnost generálmajora." Pomník vítězství v Saratoze má čtyři výklenky, z nichž tři jsou obsazeny sochami generálů Gatese, Schuylera a Morgana. Čtvrtá nika je prázdná.

V areálu Vojenské akademie Spojených států amerických ve West Pointu jsou pamětní desky připomínající všechny generály, kteří sloužili v revoluci. Na jedné desce je uvedena pouze hodnost "generálmajor" a datum "narozen 1740", ale žádné jméno.

Dům na adrese Gloucester Place 62, kde Arnold v centru Londýna žil, stále stojí a je na něm umístěna pamětní deska, která Arnolda označuje za "amerického patriota". V kostele svaté Marie v Battersea v Anglii, kde byl Arnold pohřben, je pamětní vitráž, která byla přidána v letech 1976-1982. Ve fakultním klubu na University of New Brunswick ve Frederictonu je místnost Benedicta Arnolda, v níž na stěnách visí zarámované originály Arnoldových dopisů.

• Jane Teurs
• John Champe (voják)